Alžběta Bavorská: Císařovna s duší anarchistky

O Alžbětě Bavorské, rakouské císařovně a české i uherské královně, koluje řada mýtů a zkreslených představ. Někteří lidé jí vnímají jako krutou k služebnictvu, chladnou matku, namyšlenou aristokratku či pouhou módní ikonu. Dochované historické prameny však vykreslují výrazně odlišný obraz této ženy.

Alžběta Bavorská, známá jako Sisi, rodným jménem Elisabeth von Wittelsbach, se narodila v Mnichově na Štědrý den. Psal se rok 1837. Ačkoliv vztah mezi jejími rodiči nebyl idylický, oba své rodiče velmi milovala. Měla sedm sourozenců, ale pro otce, volnomyšlenkářského vévodu, byla nejoblíbenějším dítětem. V okolí bylo známo, že byla „vévodův miláček“. Od něj převzala mnoho znalostí a zřejmě i onu touhu po svobodě.

Byla vychovávána neformálně na venkově. Rodiče ji vedli ke kreativnímu myšlení a zkrátka neznala život císařského dvora. Její otec nechal v Mnichově zařídit cirkusovou dráhu, kde se Sisi začala učit krasojezdectví. Byla samostatná a ráda se vzdělávala. Bavila jí jízda na koni, historie, literatura a filozofie. Jejím oblíbeným básníkem byl Heinrich Heine a znalost dějin národů v Habsburské říši jí nebyla cizí.

V Rakousku byla vnímána rozporuplně, v Čechách méně a v Uhrách byla obzvlášť oblíbená. Zatímco se po její smrti konaly v Čechách „jen“ mše, uherský lid ukrutně bojoval za nápis uherská královna na její rakvi, která měla nést pouhé Alžběta Bavorská - rakouská císařovna.

Proč jí Rakousko vnímalo jinak? Byla krásná, ale často vnímána jako nepřístupná a divná. Nešlo však o povýšenost. Historické prameny naznačují, že byla plachá, uzavřená, někdy až stydlivá, a vyhýbala se dvorské reprezentaci. Například zemi oficiálně prezentovala jako manželka císaře maximálně pětkrát. Jedno svědectví uvádí, že po setkání s britskou královnou Viktorií prohlásila: „Ach, buď bohu chvála, že je konec.“

Podle vzpomínek služebných byla císařovna náladová, přesto však nikdy nepoužívala fyzické tresty. Přísná pravidla protokolu, která jí byla nepříjemná, značně ovlivňovala její vztahy na dvoře. Dokázala být výbušná, pokud cítila, že jí služebníci omezují svobodu nebo narušují soukromí. Nebyla ale zlá. Ve své korespondenci s dvorem Sisi často zdůrazňovala touhu po větším soukromí a uvolněnějším přístupu, i oslovení „Vaše Veličenstvo“ jí připadalo přehnaně formální a vzdálené.

V jejích denících a dopisech se opakovaně objevuje odpor a nedůvěra k politické moci. „Jsem zklamaná a bolestně si uvědomuji, jak vlády rozhodují o osudech obyčejných lidí, často bez ohledu na jejich utrpení,“ píše v jednom ze svých zápisků. Jak vyplývá z jejích básní a soukromé korespondence, Sisi vnímala stát jako chladný mechanismus moci.

Přestože se Sisi vyhýbala politickému dění a vnitřně tíhla k anarchistickým myšlenkám, vůči panovníkům si zachovávala respekt. Zdůrazňovala však, že se nikdy nestane „obětí systému“. Nebyla aktivistkou a své názory projevovala pouze v soukromí.

Sisi ráda pomáhala chudým. Ale tajně, bez touhy po obdivu. Nerada se chlubila a nechtěla, aby její pomoc sloužila propagandě monarchie. Chudým nechávala posílat peníze, nebo se za ně přimlouvala. Důkazy o její dobročinnosti se dochovaly díky jejím finančním záznamům, svědectvím blízkého okolí a zprávám od osob, kterým pomohla, nebo od jejich rodin.

Během prusko-rakouské války nosila dary a rozdávala slova útěchy raněným vojákům v nemocnicích. Záznamy a paměti zdravotnického personálu popisují, že se pohybovala bez okázalosti, mluvila s jednotlivci a nepůsobila dojmem panovnice.

Vrcholem její dobročinnosti je případ, kdy zachránila život Barbaře Ubrykové, ženě, kterou v roce 1848 zazdily jeptišky v klášteře a kde byla dvacet let vězněna v nelidských podmínkách. Její zoufalý bratr napsal císařovně dopis, v němž žádal o pomoc. Na její příkaz byl do kláštera vyslán arcibiskup s policií. Barbara byla následně umístěna do ústavu pro psychicky nemocné. Z traumatu se však nikdy nevzpamatovala. Až do konce Barbařina života se Sisi zajímala, jak se jí daří a nechávala jí do ústavu posílat květiny.

Sisi ráda cestovala inkognito pod pseudonymem, neboť nesnesla pozornost. Když jí kdokoliv poznal, požádala ho o diskrétnost. Svědectví občanů se shodují v mnoha faktorech. Například, že se nikdy nepředstavila jako císařovna. Snažila se zachovat dojem laskavé nenápadné ženy.

Sisi anonymně navštívila i české země. Byla viděna v Praze, v Brně, v Pardubicích nebo v Ploskovicích. Pohybovala se v civilním oblečení, bez dvorského make-upu a šperků. Chtěla mít možnost být obyčejnou ženou alespoň na chvíli.

Historici uvádějí, že během svých anonymních cest byla často oslovena lidmi, ať už dětmi, žebráky, nebo občany. I když jistě nebyla nadšená, že byla odhalena, nikdy nereagovala povýšeně nebo hrubě. Lidé o ní řekli, že byla milá, přirozená, vždy se jemně usmívala a příliš nemluvila.

I když bývá její příběh často romantizován, jedno je jisté: s císařem Františkem Josefem se upřímně milovali. Hraběnce Marii Festeticsové se jednou svěřila: „Miluji císaře… Kdyby jen nebyl císař.“

František Josef požádal Sisi o ruku symbolicky v den svých narozenin a byl jí zcela okouzlen. Ještě před oficiální žádostí požádal svou matku, aby u vévodkyně Ludoviky nenápadně zjistila, zda by si Sisi přála stát se jeho manželkou. Nechtěl ji nutit. Zpráva ji prý překvapila, byla dojatá a plakala štěstím. Ani její otec se sňatku s monarchou nepostavil na odpor. První oficiální návštěva císařského páru vedla do Prahy, kde byl ubytován na Hradčanech.

Postupem času ale Alžbětina náklonnost ochladla a pár se částečně odloučil, především kvůli její touze po svobodě, neustálému tlaku dvora a rozdílům v osobnostech. Císař jí miloval do konce života, jak potvrdila jejich nejmladší dcera Marie Valerie.

Přesto Sisi nikdy veřejně Františka Josefa neurazila ani neshodila. I když ho už nemilovala, zachovala si k němu úctu, loajalitu a respekt. Jejich vztah se s postupem let proměnil v tiché přátelství, založené na vzájemné úctě a rodinné zodpovědnosti. Dokonce si přála každé Vánoce trávit v jeho společnosti, spolu s dětmi a později vnoučaty, i když osobní city byly už dávno jiné.

Císařovna chtěla své děti vychovávat sama, ale její tchyně, arcivévodkyně Žofie, jí to zakázala s odůvodněním nedostatečné zkušenosti a potřeby, aby se mohla věnovat císařským povinnostem. Péči o děti tak převzala ona. Tento zásah vedl k trvalým sporům mezi nimi. Díky podpoře Františka Josefa se Sisi podařilo alespoň zajistit, aby děti byly ubytovány v komnatách blíže jejím.

Roku 1857, během cesty do Uher, onemocněly obě dcery, přičemž Žofie nemoc nepřežila. Alžběta tuto tragédii nesla velmi těžce a po obviněních arcivévodkyně, že za smrt malé Žofie nese odpovědnost ona, se nakonec vzdala výchovy Gisely. Rezignovala. Přesto si Sisi portrét malé Gisely vystavila ve svém pokoji.

Smrt korunního prince Rudolfa byla šokující událost. Noviny o ní psaly ve všech koutech habsburské říše. Syn císařského páru, dědic trůnu, byl nešťastný ve svém manželství s princeznou Štěpánkou a zamiloval se do jiné ženy. Sisi byla jediná členka císařské rodiny, která ho podporovala v možnosti rozvodu. Když pak tragicky zemřel, byla frustrovaná a zklamaná, že František Josef neumožnil Rudolfovi rozvod. Rozvod by byl totiž vnímán jako selhání dynastie. Sisi ale obvinila ze synovy deprese a sebevraždy žárlivé chování její snachy Štěpánky.

Na Rudolfovu malou dceru Alžbětu Marii se často zapomíná. V době otcovy smrti jí bylo pouhých pět let a její opatrovnictví převzal císař František Josef. Ve svých vzpomínkách pak Alžběta Marie popisovala Sisi jako babičku, která byla tichá, uzavřená a smutná.

Podle pamětí její dvorní dámy upadla Sisi do trvalých depresí a odmítala jíst. Zemřelo jí druhé dítě. Už smrt prvorozené dcery Žofie jí hluboce poznamenala. Častěji mluvila o smrti a toužila po té vlastní. O devět let později se jí přání splnilo.

10. září 1898, Ženeva. Šedesátiletá císařovna se chystala opustit švýcarskou Ženevu lodí, kam jí doprovázela dvorní dáma Irma Sztárayová. Při cestě k přístavu se však proti Sisi náhle rozběhl neznámý muž, později identifikován jako pětadvacetiletý Luigi Lucheni. Ještě než jí zasadil bodnou ránu do oblasti srdce, krátkým pohledem se ujistil, že skutečně útočí na císařovnu a utekl. Kolemjdoucí ho naštěstí zadrželi a zanedlouho ho zatkla policie.

Sisi, aniž by si uvědomovala vážnost zranění, pokračovala s dvorní dámou spěšně k lodi. Teprve na palubě zkolabovala. Císařovnu okamžitě dopravili zpět do hotelu, kde rychle zemřela.

Lucheni byl na svůj čin strašně hrdý. Podle svých výpovědí měl původně v plánu zabít prince Orleánského, který se však o hrozbě atentátu včas dozvěděl a Ženevě se vyhnul. Císař František Josef vyžadoval, aby byl atentátník popraven, ale ve Švýcarsku byl trest smrti v té době již dávno zrušen. Lucheni byl odsouzen na doživotí, ovšem o dvanáct let později spáchal v cele sebevraždu. Ani neměl tušení, jakou laskavost projevil Sisi tím, že jí zajistil bezbolestné a rychlé vysvobození.

Zdroje:

WINKELHOFER, Martina. Sisi - mladá císařovna. Universum, 2022.

HAMANN, Brigitte. Alžběta: Císařovna proti své vůli. Odeon, 1997.

THOMAYEROVÁ, Irma. Císařovna Alžběta Bavorská (1837 - 1898). Bakalářská práce, vedoucí Kodet, Roman. Plzeň: Katedra historických věd Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni, 2012.

https://www.habsburger.net/en

https://www.info.cz/podcasty/maxim-pavla-vondracka/sisi-ma-turisticky-a-financni-potencial-jen-my-cesi-nejak-nejsme-schopni-jej-zvednout-a-vyuzit-rika-dagmar-benakova

https://www.dotyk.cz/magazin/sissi-barbara-ubrykova-muceni-30000520.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Al%C5%BEb%C4%9Bta_Bavorsk%C3%A1

https://cs.wikipedia.org/wiki/Luigi_Lucheni