Dneska je jiná doba. Aha, a v čem?

Každá doba má svého soudce. Kdo je vlastně tím soudcem? Jsme to my? Soudíme dnešní dobu? Tak soudíme i sami sebe, protože my jsme součástí této doby.

Kdykoli se nám něco nezdá, příčí, nebo někdo naznačuje co to máme za dítě, s radostí ho hájíme a oponujeme onou větou: „Je jiná doba.“

Není to tak trochu výmluva? A co je to tedy za doba?

Mám pocit, že čím dál více rodičů nemá na své děti čas. A to i přesto, že už dávno máme automobily, mobily, veškeré technologické vymoženosti, které pracují za nás, od praček po kuchyňské roboty atd. Ale přesto nemáme čas mluvit se svými dětmi. Čím se oponuje? No přece větou: „Dneska je hektická doba!“

Aha! Tak už víme, dnešní doba je HEKTICKÁ.

Jak je to možné? Přes všechny ty vymoženosti dnešní doby? A přesto nic nestíháme? No jo, než prolustrujeme celý internet, to je něco zmařeného času! Chce si vaše dítě hrát? Dejte mu mobil, tablet, a máte klid. Přihlaste ho do všemožných kroužků, ať máte pocit, že se něčemu věnuje a někam směřuje. Že pak jste ve stresu, protože vyzvedáváte dítě z družiny, pak na kroužek, pak zase z kroužku, to není divu. A ne, není to dobou, je to námi! Nestačil by jeden kroužek? Ten, který dítě skutečně baví?

Ten kdo se chce skutečně věnovat svým dětem, tak se jim věnuje. Ten kdo nechce, od toho bohužel děti stále jen slyší „Počkej, musím ještě toto a tamto, běž si hrát“, atd. Opravdu musíte ještě toto a tamto? No to museli i naše babičky a dědečkové, a ti žádné vymoženosti neměli. Přesto lidé spolu trávili mnohem více času.

Práce byla mnohem tvrdší, chudí měli mnohem více dětí a přesto to fungovalo. Dnes? No mít dítě to je drahý luxus. Ale kdo ty děti zahrnuje luxusem? Zase jsme to my. Cpeme dětem mobily málem od tří let, hlavně si na něm hraj a mě neotravuj. Kupujeme jim značkové oblečení, bereme na kolikrát zbytečně drahé dovolené, a čekáme obrovský vděk. Ale na té dovolené se těm dětem stejně nevěnujeme. Chceme přece odpočívat. Takže je tam strčíme do dětského koutku, animátorům, nebo jim opět strčíme do ruky mobil.

Alespoň mám pocit, že to tak ve většině případů je.

Ani ty dětské koutky dříve nebyly. Lidé i rodiny si byly bližší. I oni si mohli říkat „Je jiná doba“, a říkat dětem nemám čas, musím na pole, musím podojit, atd. Od babičky vím, že to zkrátka tehdy vše fungovalo jinak. Většina lidí v našem národě vždycky byla zaměstnána, pracovali muži i ženy, a to kolikrát tak tvrdě, že si to dnes neumíme představit. I tehdy šlo o peníze a zabezpečení, a na děti taky nebylo dost času. Ale jaksi mateřská a otcovská motivace tyto překážky vždycky překonala, protože tato role měla úplně jinou prioritu, než je tomu dnes. Je to o našem postoji, nikoli o tom v jaké době žijeme.

Dnešní děti nemohou samozřejmě za to, do jaké doby se narodily, a to že je" jiná doba" předvádíme my. My jsme jiní, ne doba. My propadáme tomuto přesvědčení a často to používáme jako výmluvu. Všichni máme volbu. Můžeme být jako kdysi, ale už jsme se naučili, že je vlastně všechno stres. Ale kdo se neustále za něčím honí jsme my sami. Lepší peníze, lepší tituly, nejlepší dovolenou, nejdražší auto, největší nákup plný zbytečností, nejvzdělanější děti atd. Co si potřebujeme dokazovat? Myslím, že to vše odnáší právě naše děti.

Nedivme se, že nám často zvlčí. A bohužel někdy i tak, že na nějakou péči a výchovu už je pozdě. Místo rodičů je jim kamarádem internet. O nějakém pohybu se taky nedá moc mluvit. Životní hodnoty dětem nastavujeme a ukazujeme my sami. Pokud i maminka raději sedí u mobilu a na dítě nemá čas, nebo je pyšná jak to dítě zvládá tři kroužky týdně, pak už to opravdu není dobou. Chybí nám trpělivost, vnitřní klid, trochu té pokory k životu a hlavně uvědomění, jaké štěstí dítě je.

Uznejme, že jsme to my, kdo ovlivňuje životy našich dětí i nás samotných. A to v JAKÉKOLI době.

Nabízí se mi připomenout, kolik mladých lidí dnes páchá sebevraždy. Je to k zamyšlení. Nejmladšímu dítěti bylo podle statistiky 10 let. Netvrdím, že za vše mohou rodiče, ale i toto je důkazem toho, jak jsou dnešní děti osamělé. Chytají se různých partiček a my se pak strašně divíme, co nám to z toho dítěte vyrostlo. Případně jsme ani netušili, že se naše dítě trápí tak, že si sáhlo na život. Viz případ mladého hocha, o kterém jsem psala zde.

Buďme tady pro sebe i své děti, nic není víc. Mobil ani dovolená nenahradí rodinnou soudržnost a zájem jeden o druhého. Komunikujme spolu, mějme na sebe čas, protože právě více než ten čas nás to nestojí.

Chcete namítnout, že čas je drahý? No právě. Tak s kým jiným ho trávit, než s těmi nejdražšími? A tím děti a rodina nepochybně jsou.

Změnilo se toho moc, ale lidé jsou stále lidé a výmluva zůstává výmluvou, dokud si to nepřiznáme.