Článek
Filmová výchova jako předmět na základních a středních školách může dětem a mladým dospělým ukázat, jak mohou sami něco tvořit, ale také jak mohou skrze filmové umění porozumět reálnému světu – a potažmo i sami sobě.
„Smyslem je, aby se žáci a žákyně na základních a středních školách naučili využívat filmovou tvorbu jako možnou cestu k reflexi světa, který je obklopuje. Aby ke světu uměli zaujmout nějaké stanovisko. Aby si uvědomili, že filmy nemusí být jen celovečerní vysokonákladové blockbustery,“ vysvětluje pedagog a koordinátor vzdělávacího programu Jiří Forejt.
Nový obor je určený absolventům a absolventkám filmových oborů, kteří si na FAMU chtějí dodělat pedagogické minimum. Do budoucna by se ale nabídka mohla rozšířit i o kurz pro stávající pedagogy a pedagožky, respektive zájemce a zájemkyně o filmovou výchovu, a to ve formě celoživotního vzdělávání.
Kromě filmové výchovy a rozšiřování obzorů žactva a studentstva na ZŠ a SŠ má ale Jiří Forejt na FAMU na starosti ještě něco dalšího – učit nové dovednosti a nabízet nové perspektivy na univerzitě třetího věku. „Filmové výukové metody a postupy jsou univerzální – jsou stejné pro žáky na základní škole, na střední škole i na univerzitě třetího věku. A platí to i pro nadšení pro filmy, i to je napříč všemi dekádami stejné.“
Filmová pedagogika zažívá velký boom až v posledních deseti až patnácti letech. Má to nějaký důvod?
Podle mne je to kromě jiného dáno tím, že se před třinácti lety udělala velká revize rámcových vzdělávacích programů (RVP) pro základní vzdělávání a gymnázia. Tehdy se doktorce Markétě Pastorové z Národního pedagogického institutu, a podílel se na tom i profesor Rudolf Adler z FAMU, podařilo do RVP včlenit filmovou a audiovizuální výchovu jako doplňující vzdělávací obor. Školy si tak mohly nově volit do svého rozvrhu semináře na toto téma. Byť je ale studentstvu film blízký, nemá tu stále rovnocenné postavení, pokud to srovnáte s výtvarnou či hudební výchovou. Při současných revizích, které probíhají nyní, je proto snahou, aby vedle výtvarné a hudební výchovy byla na stejnou úroveň postavená i divadelní, dramatická, pohybová a taneční a pak také filmová a audiovizuální výchova.
Má toto případné rozšíření různých výchov, které jste vyjmenoval, nějaká úskalí?
Jedním z úskalí určitě je, že nemáme dostatek aprobovaných učitelů na základních a středních školách. I když třeba dramatická výchova v tom má náskok, protože na DAMU už od 90. let funguje katedra výchovné dramatiky. Filmová výchova naopak žádné takové vysokoškolské pracoviště až doteď neměla. Vyučující se tedy neměli kde naučit, jak filmovou a audiovizuální výchovu učit, a ani se tu tím pádem příliš nemluvilo o tom, jaký je vlastně potenciál filmové výchovy v pedagogické praxi.
Vy jste se o filmovou pedagogiku zajímal už během svého magisterského studia na FAMU, pak jste na toto téma napsal i disertaci a nakonec se vám po mnoha letech podařilo na fakultě prosadit, aby tu vznikl celý vzdělávací program.
Je to tak. Byl to proces, který trval asi sedm let. Zásadním impulzem byl před třemi lety nástup děkanky FAMU Andrey Slovákové. Tehdy se začalo připravovat vše potřebné pro akreditaci. Nebylo to jednoduché, ale povedlo se to a nyní na podzim proběhnou dvě kola přijímacího řízení, z nichž by se mělo vybrat dvanáct studentek a studentů, kteří na tento dvouletý obor v říjnu nastoupí. Hlásit se mohou absolventi filmových oborů, ale do budoucna bychom rádi, kdybychom mohli nabídnout i celoživotní kurz i pro stávající pedagogy.
Co je vlastně podstatou filmové pedagogiky?
Motto nestorky dramatické výchovy Evy Machkové zní, že dramatická výchova využívá divadelních postupů pro pedagogické cíle. To samé platí i pro filmovou a audiovizuální výchovu a vlastně to platí pro každou výchovu. Nejde nám o to, aby se ve filmové výchově učilo systematicky o dějinách filmu nebo se vysvětloval proces natáčení, spíš chceme, aby se různé oblasti filmové řeči, filmových dějin či třeba znalosti psaní scénáře propíjely do výuky ve formě cvičení, úkolů a projektů.
Jaký je hlavní přínos této výchovy? Co se v ní žáci a žákyně základních škol či studující středních škol mohou naučit?
Je to zejména snaha o hlubší ponor do toho, co je to umění a jakými způsoby se dají věci vyjádřit. Lze si zde uvědomit, že všechno ve světě nemusí být řešeno jen exaktně. Klade se tu důraz na emoce, můžete se tedy díky tomu stát empatičtější a tolerantnější. Dalo by se říct, že se tu nabízí možnost osobního rozvoje. Vztahovat se ke světu prostřednictvím umění nabízí možnost, že se pro vás film stane metodou k nazírání světa, v němž žijeme. A výhodou je, že jelikož ve filmové výchově nejde o žádné profesní uplatnění, dá se k tomu v těchto hodinách přistupovat mnohem volněji. V neposlední řadě je přínosem i budování kultivovaného diváctví.
Co to pro vás znamená – kultivovaný divák?
Alain Bergala, francouzský filmař, lektor a nestor filmové výchovy, říká, že pokud nedojde k setkání s filmem na základní škole, nemusí k němu dojít už nikdy. Nemyslím to tak, že by se dnešní děti a mladí lidé nesetkávali s filmem, naopak. Jde ale o to, aby si uvědomili, že film může mít i uměleckou formu. Tu samou uměleckou formu, kterou vnitřně přiznáváme literatuře, divadlu či hudbě. U filmu ale stále ještě často panuje předsudek, že je to jen zábava a způsob prokrastinace k vyplnění volného času. Pokud učíte filmovou výchovu, tak konfrontujete žáky s uměleckou formou filmu, musíte k tomu ale vybrat vhodný film, připravit je na to, snímek lektorsky uvést a posléze s ním umět i analyticky pracovat. To je proces, který má docílit toho, aby měl film onen kýžený iniciační dopad. Zároveň ale není cílem pouštět filmy každý týden.
Kromě pouštění filmů a přemýšlení o nich je tedy obsahem výuky ještě co dalšího?
Řeknu vám jeden příklad, který mám rád. Na jedné škole natočili studenti a studentky rozhovor s pamětnicí z jejich města, která za druhé světové války nenastoupila se svojí rodinou do transportu. Nakonec z toho vznikl desetiminutový animovaný film, což dalo dost práce. Museli si udělat rešerše k tématu, natočit rozhovor, nahrát hudbu, udělat voiceovery. Dobře tu jde vidět, jak tato podoba zážitkové pedagogiky dokáže prolnout mnoho různých tvůrčích kompetencí.
Nejzásadnější ale podle mne je, jak už jsem o tom trochu mluvil, že se tady žáci mohou naučit využívat filmovou tvorbu jako možnou cestu k reflexi světa, který je obklopuje. K zaujetí nějakého stanoviska. K uvědomění si, že filmy nemusí být jen celovečerní vysokonákladové blockbustery, ale že digitální zařízení, které má každý z nich v kapse, lze využít k tomu, aby i oni tvořili filmová a audiovizuální díla. Oni už je teda dneska tvoří, ale tvoří je na základě trendů, které kopírují ze sociálních sítí. Filmová výchova by jim mohla umožnit nacházet si vlastní cestu, jak s tímto médiem pracovat a jak ho využívat v komunikaci se světem, k ujasňování si myšlenek…
Je jasné, že to pro mladé lidi musí být, respektive je, lákavé médium.
To ano, zároveň je to ale tak, že každý má pocit, že filmu rozumí nebo filmy zná, protože se na filmy dívá. Nám jde ale o hlubší seznámení s filmem a jeho účinky. Prostřednictvím zhlédnutí toho správného filmu, ve vhodnou chvíli a vhodném prostředí si u něho člověk může skutečně zažít velké vnitřní katarze. Ve školách někdy panují obavy, že je k tomu potřeba náročná výbava, ale jak jsem řekl, dnes má každý v kapse chytrý telefon a ten k tomu bohatě stačí. Někteří učitelé se také obávají, že na tom žáci budou s prací s digitálními technologiemi lépe než oni a že to pro učitele bude nekomfortní, protože už nebudou ti všeznalí. Podle mne je to ale právě skvělá příležitost, jak aktivně přizvat do vzdělávacího procesu i samotné žáky, kteří něco přirozeně ovládají. A pak se tu učit od sebe navzájem. Ostatně tak má vypadat moderní pedagogika…
Že žáci učí svoje učitele?
Je tu představa, že studenti a studentky nejsou jen prázdné nádoby, jak se o nich dříve smýšlelo, ale že je učení obousměrný proces. V praxi tomu tak ale často není. U nových předmětů se to už ale nabízí, že se budou učit jinak. Nepředpokládá se, že by se u filmové výchovy postavil učitel před tabuli a hodinu vykládal dějiny filmu… Ta interaktivnost je tam jasná už od začátku.
Máte v plánu podobně interaktivně učit filmovou pedagogiku i svoje studující na FAMU?
V každém semestru máme didaktické dílny, kde budou studenti konzultovat své projekty a sami si zkoušet svoje první pedagogické pokusy. V předmětu Oborová didaktika budeme klást důraz na to, aby si různé věci opravdu vyzkoušeli. Od druhého semestru pak přijde na řadu i praxe v oboru, tedy aby šli na základní školy, gymnázia nebo do neformálního vzdělávání a učili.
Od loňska máte na FAMU na starosti také univerzitu třetího věku. Pro zájemce a zájemkyně nad šedesát let se tu otevírá možnost chodit celý akademický rok na přednášky. Zajímalo by mne, kdo má o tuto nabídku studia zájem?
Zajímavé je, že tak odhadem ze tří čtvrtin to jsou amatérští filmaři a filmařky, popřípadě ti, kteří fotí. Mám kromě svého působení na fakultě ještě také pracovní angažmá v Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu, kde organizuji přehlídku s názvem Česká vize. Ta představuje filmy v oborech amatérského, studentského a nezávislého filmu a má tady už sedmdesátiletou tradici. Znám proto amatérské filmaře a filmařky napříč generacemi a loni, když jsem na univerzitě třetího věku začal přednášet, jsem byl překvapený, kolik jich tam bylo.
Jejich motivace, proč se hlásí na FAMU, je předpokládám tedy nejčastěji to, že se chtějí zlepšovat ve svojí tvorbě?
Často tomu tak je a FAMU je pro ně z tohoto pohledu logicky lákavá. Mají možnost sem na chvíli chodit, zažít atmosféru školy, potkat tu filmaře a filmařky, kteří jim přednášejí. A zároveň se mohou setkávat mezi sebou, tedy potkávat se s lidmi, kteří mají stejné zájmy.
Chodí v rámci univerzity třetího věku na vlastní vyčleněné přednášky, nebo jsou přednášky spojené s těmi pro ostatní řádně studující?
V minulosti to bylo tak, že si vybírali z řádných přednášek, takže chodili se všemi ostatními. Teď se ale vytváří cyklus, kdy jsou přednášky věnované jen jim. Jenže někteří protestují, protože mají pocit, že jsou vyčleňovaní z dění na fakultě. Takže nyní směřujeme k nějakému kompromisu.
Co všechno se na univerzitě třetího věku může člověk naučit?
Chodíte na filmové projekce s lektorským úvodem a k tomu pak máte i klasické přednášky. Snažili jsme se soustředit na to, aby výuka trochu reflektovala proces, jak vznikají studentské filmy v prostředí FAMU. Vzali jsme je tedy třeba na FAMUFEST, kde se i potkali s tvůrci. A loni si vyzkoušeli i natáčet jednozáběrovky na své telefony. Kombinujeme dívání se na kvalitní filmy, zároveň k tomu přidáváme motivaci k jejich vlastní tvorbě a pak jim nabízíme možnost chodit na řádné přednášky.
Jak často do školy chodí?
Jednou za dva či tři týdny na jeden den. Přijímací řízení nedělají, je to otevřené až do naplnění kapacity, což je dvacet lidí. A přihlásit se mohou maximálně třikrát za sebou, maximálně k nám tedy mohou chodit tři roky.
Je pro vás učení na univerzitě třetího věku stejné, jako když učíte řádné studující?
Někdy je znát, že starší studující neztrácejí tolik pozornost a taky mají leckdy lepší docházku. Když jim téma sedne, častěji se ptají a chtějí diskutovat. Tematicky s nimi ale lze řešit opravdu cokoli. Není to tak, že byste se s nimi musela bavit jen o filmech pro pamětníky. Myslím, že je pro ně přínosné, když se seznamují s různými tvůrčími principy, a jak už jsme o tom mluvili výše, filmové výukové metody a postupy jsou univerzální – jsou stejné pro žáky na základní škole, na střední škole i na univerzitě třetího věku. A platí to i pro nadšení pro filmy, i to je napříč všemi dekádami stejné.
Ještě by mne zajímalo, co naopak může univerzita třetího věku přinášet fakultě?
Vysoké školy jsou financované z veřejných zdrojů a nabízet univerzitu třetího věku je jejich povinností. FAMU je středobodem filmové vzdělanosti a domnívám se, že čím víc se bude otevírat různým cílovým skupinám tak, aby nepůsobila jako elitní instituce, která posiluje egocentrismus vyhraněných tvůrců, tím lépe pro ni.
Autorka: Barbora Postránecká
Rozhovor najdete také na magazínu Universitas
