Hlavní obsah
Lidé a společnost

Olena Khalina: Učila děti zpívat, studovala operu. A ze dne na den musela z Ukrajiny utéct

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Akademie múzických umění v Praze
28. 2. 12:20

Před rokem touhle dobou žila tak jako asi většina vysokoškolaček na téhle planetě: na univerzitě v Charkově studovala vysněný obor, při studiu pracovala, měla přátele, domov, klid, radost, sny o budoucnosti. Během jediného dne se její svět zhroutil.

Článek

Před rokem napadlo Rusko Ukrajinu. AMU poskytla pomoc stovce prchajících lidí z ukrajinských vysokých uměleckých škol. Většinu přijala škola na stáže, zajistila výuku českého jazyka či psychologickou pomoc. Někteří z nich se po čase vrátili domů, jiní pokračovali v putování dál a část zůstala na AMU. Jak se jim tu po roce žije?

Před rokem touhle dobou žila tak jako asi většina vysokoškolaček na téhle planetě: na univerzitě v Charkově studovala vysněný obor, při studiu pracovala, měla přátele, domov, klid, radost, sny o budoucnosti. Během jediného dne se její svět zhroutil. Na Ukrajině začala válka. V životě Oleny Khaliny, která momentálně studuje na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze operní zpěv, se v okamžiku změnilo vše. A jiná je i ona sama.

„Kdybych měla porovnat, jaká jsem byla před válkou a jaká jsem teď, určitě najdu mnoho rozdílů. Oproti loňsku se cítím stabilněji. Ty strašné události, které se na Ukrajině odehrávají, vnímám s větší odolností. Když začala válka, měla jsem pořád úzkosti, děsilo mě, že jsem nevěděla, co bude zítra. Stresoval mě neustálý strach o rodinu a přátele, který sice nezmizel, ale teď mu čelím mnohem lépe. Ačkoli válka stále trvá, už to všechno nevypadá tak strašně divně jako třeba před rokem,“ vysvětluje Olena Khalina.

Dnes čtyřiadvacetiletou pěvkyni zastihl začátek války jako studentku univerzity v Charkově.

„Posledním rokem jsem na bakalářském oboru studovala operní zpěv. Do toho jsem vedla hudební studio, kde jsem učila děti zpívat. Měla jsem báječný život. Moje práce mi dělala radost, na univerzitě jsem měla výbornou profesorku, se kterou jsem měla už téměř přátelský vztah. A najednou bylo všechno jinak. Chaos, panika, zavřely se školy i obchody, přestala fungovat doprava, takže se člověk nedostal do jiných částí města…“

Její škola byla přímo v centru, které Rusko začalo bombardovat hned pátý nebo šestý den agrese.

„Bomby padaly i na univerzitu, byly zničené všechny hudební nástroje i veškeré zařízení. Neexistuje už ani moje hudební studio, které bylo také v centru, hned vedle magistrátu. Přátelé a známí začali hromadně odjíždět z města, někdo na vesnici, někdo do zahraničí. Byla to beznaděj,“ vzpomíná Khalina.

Mysleli jsme si, že to nebude opravdová válka

O svých zážitcích vypráví věcně a svoje vzpomínky se snaží formulovat co nejsrozumitelněji. Navzdory tomu se nejednou zarazí a říká: „Nevím, jak bych to vysvětlila. Některé moje myšlenky asi nemůžou být pochopitelné pro toho, kdo to neprožil…“

A má pravdu. Ačkoli jsem dost empatická posluchačka, do některých situací se skutečně nedokážu vžít a chvílemi mi připadá, jako by mi Olena popisovala děj nějakého filmu. Neumím si představit, jaké pocity člověka zaplaví, když mu natvrdo dojde, že země, v níž žije, je ve válce. Když si začne uvědomovat, že vše, co do té doby budoval, je pryč. Že už najednou nejde o to, v kolik začíná druhý den přednáška, kdy se sejde s přáteli a co bude dělat v létě. Že odteď jde především o přežití.

Olena Khalina si vybavuje, jak v prvních dnech ještě nikdo nevěřil, že půjde o skutečnou válku se vším všudy. „Všichni jsme si nejdřív mysleli, že to skončí tak za měsíc. Ale když jsem pak viděla, jak do města míří tanky a každý den jsem začala slýchat střelbu, pochopila jsem, že za měsíc konec nebude. Že to všechno teprve začíná.“

Třicetihodinová fronta na evakuační vlak

Trvalo dva týdny ve válečné zóně, aby Olena pochopila, že už ji v Charkově nic nedrží. Ani práce, ani univerzita, ani přátelé. Když jí začátkem loňského března přišlo z pražské HAMU pozvání ke studiu, rozhodla se, že ho přijme. Ale rozhodování to nebylo vůbec jednoduché.

„V prvním momentě jsem řešila, jak zvládnu nechat v Charkově celý svůj dosavadní život. Vzpomínky, drahá místa, vybudovanou pozici na univerzitě i zkušenosti získané v práci… Uvědomovala jsem si, že o to všechno přijdu. A budu začínat v cizí zemi, kde v první chvíli nebudu nic. Druhý moment byl ještě složitější. Moje máma, se kterou bydlím. Jsme spolu samy. A máma je nevidomá. Nepřicházelo tedy vůbec do úvahy, že bych ji nechala samotnou v Charkově. A tak jsem zavolala na HAMU, popsala situaci a dopadlo to tak, že jsem mámu mohla vzít s sebou.“

Ale zbývalo ještě maminku přemluvit. Nejdřív totiž nechtěla, cesta a představa života v cizí zemi byl pro ni obrovský stres. „Ale nakonec souhlasila, protože věděla, že bych bez ní neodjela a že v Praze –⁠ na rozdíl od Charkova –⁠ budu moct pokračovat ve studiu i v práci. A hlavně že budeme v bezpečí.“

Cesta z Charkova byla dramatická. Olena věděla, že nemohou jet evakuačním vlakem, protože na ty se čekalo na ulici běžně 20 až 30 hodin a to po své nevidomé mamince nemohla chtít.

Naštěstí se podařilo koupit autobusové lístky do Lvova a pak najít další autobusový spoj i do Prahy. I tak cesta trvala čtyři dny. „Každá jsme měla jeden batoh. Do toho jsme daly dokumenty, léky, pár kousků oblečení. Představovaly jsme si, že v Praze zůstaneme pár týdnů, možná dva tři měsíce a pak se vrátíme domů.“

První tři týdny strávila Olena s maminkou na pražské vysokoškolské koleji, pak dostaly možnost bydlet v bytě jedné profesorky z Akademie múzických umění, kde jsou dosud.

Malé velké radosti

Když začalo být jasné, že válka na Ukrajině hned tak neskončí, udělala Olena přijímací zkoušky na dvouleté magisterské studium, obor operní zpěv a stala se tak řádnou studentkou HAMU. Přestože má jako operní zpěvačka díky skvělému hudebnímu sluchu určitě lepší předpoklady pro učení cizích jazyků než všichni ostatní, po příjezdu do Prahy pro ni čeština byla prvním velkým problémem, na který narazila.

„Neuměla jsem česky říct ani ano nebo ne. A jelikož tady studuji v češtině, musela jsem se začít intenzivně učit. Rozumím, mluvím, dělám zkoušky v češtině, ale na to, abych mluvila výborně, musím ujít ještě dlouhou cestu. Ale už to pro mě není tak únavné a stresující jako na začátku,“ říká.

Nicméně vedle češtiny pro ni byla mnohem těžší skutečnost, že za svým dosavadním životem na Ukrajině musela udělat tlustou čáru a v Česku začít zase všechno znovu.

„Byla jsem například zvyklá na práci učitelky, na práci s dětmi, která mě bavila a naplňovala, a to tady dělat nemůžu, protože moje čeština není perfektní. Absolutně jiné je i studium na pražské Akademii múzických umění, lidi kolem mě jsou jiní… Moji kamarádi jsou daleko. Pár jich zůstalo na Ukrajině, ale většina je rozesetá po celém světě. Ale naštěstí už mám nějaké kamarády i tady, jak mezi Ukrajinci, tak mezi Čechy. Myslím, že určitá jazyková bariéra bude mezi námi vždycky, ale už spolu můžeme po zkoušce chodit na pivo a je to stále lepší,“ usmívá se.

Ostatně úsměv jí z tváře skoro nikdy nemizí. Zvážní, jen když povídá o opravdu bolavých věcech, když vzpomíná na začátky války, ale jinak z ní navzdory všemu čiší optimismus a víra, že jednou bude zase všechno v pořádku. Teď se snaží všemu tíživému čelit hlavně tím, že se plně soustředí na studium i na svou novou práci ve sboru Státní opery. A jak říká, užívá si každou radost, kterou jí život přinese.

„Radost pro mě je, když například přijede na návštěvu někdo z Ukrajiny. A taky koncerty, na kterých vystupuji, jsou radost. Pro mě jako pro hudebnici to jsou sváteční okamžiky. A dnes mi třeba dělá radost, že krásně svítí slunce,“ popisuje Olena.

Můj zpěv je po prožitých hrůzách jiný

Radost, a hlavně asi pocit zázemí a jistoty pro ni tady znamená společný život s maminkou. Ta vzhledem ke svému handicapu nepracuje, ale vytváří pro obě domov, což je pro člověka se statusem uprchlíka nepochybně zásadní věc.

„Máma mi hodně pomáhá s tím, že vaří, stará se o domácnost, protože já jsem buď ve škole, nebo v práci a nezvládla bych to. Jinak máma poslouchá audioknihy, ukrajinské rádio. Občas si spolu uděláme hezký den, jdeme někam na kávu, na procházku… Mám tady kamaráda, Ukrajince, který studuje FAMU a žije tu taky s maminkou, tak jsme je spolu seznámili, a když mám třeba nějaký koncert, jdeme všichni společně. Ale pro mámu je to tady těžké. Česky neumí, a dokud nepřijdu, je víceméně pořád sama. Chce jet domů, na Ukrajinu, což sice chápu, ale neumím si to představit, přestože náš byt v Charkově je v pořádku, a máme se tedy kam vrátit. Teď to ještě nejde. Ale vím, že nemůžeme žít zbytek života jako uprchlíci, takže časem stejně budeme muset řešit, co dál.“

Zajímá mě, nakolik se fatální události minulého roku odrazily na Olenině pěveckém projevu. Nakolik prožité, silné emoce ovlivní hlas, barvu, hloubku a vlastně i celkové vnímání pěveckého vyjadřování.

Bez váhání odpovídá, že jako operní zpěvačka má nepochybně jiný projev než dříve. „Je to sice zvláštní, ale cítím, že to je takové klidnější. Souvisí to s tím, co jsem říkala na začátku rozhovoru –⁠ že jsem navzdory prožitým událostem stabilnější a vyrovnanější. Vše, co prožívám, se děje uvnitř a navenek působím –⁠ právě i pěvecky –⁠, že jsem v naprostém klidu. Když koukám na videa, která jsou stará více než rok, je vidět, že můj zpěv byl emotivnější, živější, asi trochu jakoby nervóznější, ale teď to zní jinak. Těžko se to popisuje, ale já vnímám velký rozdíl. Pokud bych měla ten zpěv popsat, je to objemnější, kulatější…“ vysvětluje Olena Khalina.

Nejraději zpívá árie od Giacoma Pucciniho. „Jsem dramatický soprán, což je pro Pucciniho super. Jeho hudba má hloubku i prostor, v němž se cítím skvěle a svobodně.“

Nahlas přemýšlím o tom, zda zpěv Oleně poskytuje momenty, kdy může zapomenout na vše, co se kolem děje a zůstává jen sama se sebou, se svým hlasem a hudbou. „Určitě mi to poskytuje momenty štěstí. Proč bych se jinak zpěvu věnovala,“ směje se Olena. Ale pak dodává, že nejde jen o to, aby na jevišti zapomněla na všechny starosti a těžkosti.

„Opera je vždy hlavně o tom, co člověk cítí, co prožívá, jak dokáže vnímat hudbu. Lidský hlas jako nástroj je zázrak. Na druhé straně, když je zpěvák vnitřně prázdný, tak zpěv nemůže posluchače oslovit, jde mimo něj a ta prázdnota je na projevu vždycky znát. Takže když mám za sebou takovou strašnou osobní zkušenost, jakou mám, můžu díky tomu lépe pochopit, o čem zpívám, můžu se do toho více ponořit a lépe to taky vyjádřit.“

Do budoucna se moc dívat nemůžu

Jak Olena vidí svou budoucnost? Nevzala jí válka schopnost mít své sny, zachovat si optimismus?

„Je to moc složité. Mohla bych říct, že už budu zpátky na Ukrajině, ale to je asi nereálné. Protože jednak nevím, kdy válka skončí, a hlavně netuším, co bude pak. Věřím, že Ukrajina válku vyhraje, ale za jakou cenu to bude? Jak bude vypadat život na Ukrajině v poválečné době? Budou se moct všichni lidi vrátit k tomu, co dělali před válkou? Nejspíš ne, protože někteří nebudou mít ani kde bydlet, kam se vrátit, za kým se vrátit…“

Má takovou profesi, která asi zrovna nebude z těch, které by byly hned po válce žádané. „Když lidi nemají co jíst, když nemají kde bydlet, tak samozřejmě nejdou do divadla. Ale svou profesi měnit nechci. Další dva roky tu budu tak jako tak kvůli magisterskému studiu. Ale do budoucna se bohužel moc dívat nemůžu. Jediné, co vím jistě, je fakt, že chci zpívat. Ale kde to bude, nevím. Když v Praze, tak super, když v Kyjevě, tak ještě lepší, protože tam jsem doma a máme nádhernou zemi, po které se mi stýská. Ale za ten poslední rok se všechno tak změnilo, že už mám strach cokoli plánovat.“

rozhovor najdete také na www.universitas.cz

Autorka: Klára Antošová

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz