Článek
V životě se můžeme vydat dvěma cestami. Tou pohodlnější, kde budeme co nejvíc setrvávat v tom, co známe, co funguje, co je pro nás zdánlivě bezpečné. Nebo cestou změn, odvážných rozhodnutí, osobnostního rozvoje, nových směrů a vizí, kde nás bude čekat asi hodně práce a nejistot, ale ve výsledku nejspíš také nesrovnatelně více naplnění a vnitřního uspokojení.
Právě pro tuto cestu se rozhodli studenti, studentky, absolventi a absolventky AMU, které budeme představovat v tomto seriálu. Jsou to lidé, kterým se podařilo svoji profesi posouvat dalšími směry, rozvíjet ji, propojovat ji se všemi svými talenty a dovednostmi a kteří za sebou mají vlastní skvělé projekty. Jsou to lidé, kteří určitě stojí za seznámení.
Kdy se k vyjádření hodí lépe gesto než slovo? Co všechno umí dech? A jak nám může pomoct, když se s ním naučíme správně pracovat? I takové otázky řeší Natálie Podešvová, performerka, tanečnice a choreografka. Studuje nonverbální divadlo na HAMU, působí v Dočasné Company – spolku, který spojuje umělce a umělkyně napříč nejrůznějšími žánry. Sama se zabývá zejména fyzickým divadlem a současným tancem.
Kromě studia na HAMU vystudovala také učitelství pro první stupeň, ale ve škole ji to úplně nenaplňovalo. „V učitelství pro první stupeň musíte pořád střídat aktivity, aby děti zůstaly soustředěné. A já jsem ráda v něčem intenzivně, když se můžu ponořit do hloubky a zkoumat. Baví mě učit, ale větší smysl cítím, když učím pohyb a práci s tělem. V tom mám trochu větší zkušenost a myslím, že tomu i víc rozumím,“ vysvětluje Natálie Podešvová.
Osm let závodně tancovala v taneční škole Stonožka v Bruntále, věnovala se jazzovému a modernímu tanci i hip hopu. „Tam jsem získala techniku, naučila se práci s kolektivem i jak se v něm chovat. Byla to velká škola do života, také proto, že naše trenérka byla velmi přísná.“
Pak už ale v tanci nechtěla soutěžit, ale chtěla se v pohybu dál vzdělávat. „Jezdila jsem proto na různé workshopy, i do zahraničí. Pak jsem zjistila, že se na HAMU dá studovat obor Nonverbální divadlo, který se mi ukázal jako výborná volba. Ještě předtím jsem se také hlásila na činohru na DAMU, ale došlo mi, že slovo není ten můj úplně nejvlastnější vyjadřovací prostředek.“
Tělem, pohybem či gestem se vám vyjadřuje lépe než slovy?
Mnohdy se mi skutečně emoce i myšlenky vyjadřují lépe a snadněji mimikou, gestem, prostě fyzicky, než když musím hledat slova. Nicméně i ta jsou důležitá pro práci, kterou dělám. Čím dál víc si uvědomuji, jak je důležité pojmenovávat si pocity, které v určitých situacích prožíváme. Jejich pojmenováním pak z něčeho abstraktního, co se uvnitř člověka děje, může vykrystalizovat konkrétní věc. V té konkrétnosti se pak už člověk dokáže lépe zorientovat.
Potvrzuje se vám tedy, že nonverbální vyjádření někdy nese sdělení lépe? Že mu druzí lidé mohou lépe porozumět a slova můžou být naopak zavádějící?
Někdy je to skutečně tak. I v rámci představení. Ale samozřejmě to tak nefunguje vždycky. Od toho jsou dobré zkoušky. A když zkoušíte představení sám, tak je dobré mít někoho jako vnější oko. Ve vaší hlavě totiž funguje úplně všechno stoprocentně, ale když pak jako performer vytváříte nějakou situaci fyzicky v prostoru, na druhém konci to nemusí být vůbec pochopeno stejným způsobem. Každý totiž máme jinou zkušenost, jiný pohled na svět, a proto je užitečné svůj záměr či myšlenku s někým sdílet dřív, než s tím vystoupíte před diváky. Ptát se a konzultovat, protože v některých případech se člověk pokouší vyjádřit tak složité myšlenky, že jen těžce hledá formu. Zejména v těchto případech potřebuje pomoc zvenčí.
Říkala jste, že se chcete v pohybu vzdělávat. Co konkrétně vás zajímá?
Zajímá mě vliv toho, co děláme, naše praxe pohybového herce na osobnost člověka. Jak ji to ovlivňuje a kultivuje. Mám pocit, že se prací s tělem, hlasem i hereckou praxí dostanu víc do svého jádra, víc se pozná to, jaké mám lidské kvality – dobré i negativní. Díky pohybové praxi a práci s kolektivem se učím takzvané soft skills, které mi usnadňují komunikaci a celkové fungování i v běžném životě. Proto to má pro mě velký smysl.
Je to pro vás něco jako součást osobního rozvoje?
Možná to už může někomu zavánět terapií, ale tu já dělat nechci, ani se k tomu necítím být kompetentní. Raději bych předávala či seznamovala s nástroji pro to, jak se dostat sám k sobě, jak poznat svoje tělo, jeho možnosti a skrze ně i to, jakým jsem člověkem.
Jaké jsou ty nástroje práce s tělem?
Co se týče tvorby, hodně čerpám z cvičení, která využíváme v rámci tréninků fyzického divadla a současného tance. Jedná se o pohybové principy, které nemusí být nijak kodifikované, ale poskytují vám možnost je dále rozvíjet a zkoumat roviny jejich využití. Existuje mnoho pohybových systémů, z nichž my „pohybáři“ vycházíme jako ze zdrojů. Čerpat se dá z bojových umění, z různých tanečních technik, kompenzačních cvičení nebo ze sportovních disciplín, ale také z běžných gest. Pro mě někdy bývá inspirací například i pohybová vada, které si všimnu u kolemjdoucího. Z toho všeho se dají vytvářet různé pohybové vzorce, se kterými si pak hrajeme a objevujeme možnosti nejen pohybu, ale i situací, které z nich vyplývají nebo do kterých se skrze ně dostáváme.
Mě samotnou hodně inspiruje konkrétně Labanova pohybová analýza, která rozebírá tělo ve vztahu k prostoru, tvaru i času a zkoumá i různé kvality pohybu. Vidím to jako velmi ucelený systém, který je zároveň dost jasný na to, aby člověk poznal sám sebe a věděl, jak se svým tělem pracovat. A vedle toho se zajímám o somatické přístupy, např. body-mind centering, kde mě baví vnímat souvislosti mezi jednotlivými systémy v těle, pohybem, mentální a psychickou rovinou člověka. To, jak pohyb souvisí s naším emočním rozpoložením, jak pohybem můžu ovlivnit mysl a emoce, jsem v podstatě vnímala už od puberty, kdy jsem si sama procházela psychicky náročnějšími obdobími.
Co byste mi konkrétně poradila v situaci, když ráno otevřu oči, není mi zrovna do zpěvu, jde na mě trochu depka… Co udělat, abych vstávala s o něco lehčí myslí a lepší náladou?
První věcí je nechat si to všechno doznít v posteli a protáhnout se. Tím zaktivujete krevní oběh, lymfu a prokrvíte a zahřejete svalstvo. Klidně ze sebe vydejte i ústy nějaký úlevný zvuk. Nebojte se zjistit, co konkrétně vaše tělo potřebuje. Doma si můžete dovolit udělat cokoliv, co na veřejnosti nejde. Pak dejte nohy pevně na zem, vstaňte a zhluboka se nadechněte. Chvilku se zklidněte.
Opravdu je důležité alespoň na moment jen být, uvědomit si, jak se v těle cítíte, a poskytnout mu, co potřebuje. Nechtít všechno hned. Pak si jděte, třeba jen krátce, zacvičit. Každému vyhovuje něco jiného. Někdo cvičí jógu, někdo Pět Tibeťanů, jiný si jde zaběhat nebo ráno medituje vsedě. Každý má svůj ranní rituál. Je dobré si ho najít a pak jej dodržovat. Ale jsou i dny, kdy se to nepovede. I to je v pořádku a nemá smysl si to vyčítat. Ale myslím, že takový „postelový rituál“ je dobrý začátek dne.
Máte sama nějakou svoji vlastní dechovou rutinu?
Pro mě je důležitá spíš hra a pak je mi jedno, jestli je to u pohybu, nebo u dechu. Ráda si s dechem hraju, s jeho délkou, baví mě vytvářet rytmus a zvědomuji si ho. Např. když si jdu zaběhat, neposlouchám hudbu, ale své tempo orientuji podle dechu. Při učení často dýchám dost nahlas, abych ostatní víc navedla, jak s dechem při pohybu pracovat.
U dechu se ještě zastavíme. Spousta lidí si řekne, co na tom, vždyť je to přirozená věc. Tak proč z dechu dělat takovou vědu?
I když je dech bezděčná aktivita, děje se, aniž bychom na to museli myslet, tak současně s každým nádechem organismus v těle znovu ožívá a s výdechem se zase uvolňuje. Díky přeměně kyslíku dochází k regeneraci organismu a z tohoto hlediska je dech ozdravný. Je to velmi silný hybatel. Pokud s ním neumíme zacházet a dostaneme-li se do situace, která je stresová a rozloží nás, zvýší se nám adrenalin a kortizol a my najednou nevíme, jak se uklidnit. Nevíme co s tím a musí přijít nějaký vnější podnět – někdo, kdo nám řekne, abychom se zastavili. A naopak když si dokážeme situaci a náš psychický stav uvědomit, můžeme sami od sebe udělat něco pro to, abychom se brzy dostali zase do pohody – na chvíli zadržet dech a pak dlouze vydechnout. Zjistíme, že se najednou všechno v nás a kolem nás uklidňuje.
V rámci vašeho studentského site-specific projektu Effugio jste zpracovala téma fyzického sebepoškozování. To je – podle toho, co kolem sebe dnes pozoruji – velký problém. Co jste se při přípravě tohoto projektu o tématu dozvěděla vy sama?
Nejdřív jsem sbírala materiály na toto téma. Takový „výzkum“ jako součást představení. Mám za to, že v našem oboru na to jdeme víceméně všichni tímto způsobem a nestřílíme věci jen tak od boku. Mluvila jsem s lidmi, kteří si tím prošli nebo pořád procházejí, s psychiatryní z dětského oddělení léčebny v Bohnicích i s pracovnicemi Linky bezpečí. To byl základ, který jsem chtěla tanečníkům a performerům předat. Něco, co si nevymýšlím, co není jen jeden případ, ale jsou to situace, které se dějí běžně. Jen my před nimi zavíráme oči a snažíme se je smést ze stolu jako témata, která jsou tabu a o kterých mluvit nechceme, protože je to nepříjemné. Ale mlčením jen problém narůstá. Přesně to jsem se snažila představením sdělit. Je potřeba si přiznat, že i nepříjemné věci jsou součástí života, umět o tomto tématu hovořit otevřeně a bez předsudků či bagatelizování.
Čemu se chcete věnovat, až dokončíte HAMU?
Čím jsem si jistá, je, že chci pracovat s lidmi. Chci se věnovat pohybovému divadlu. Přitahují mě nedivadelní prostory. Láká mě hrát venku, někde na veřejném prostranství, kdy hrajete, tančíte i pro kolemjdoucí, co se o umění až tolik nezajímají. Podobné projekty jsou mi velmi blízké.
Čím?
Asi větší svobodou projevu. Mám ráda kontakt s lidmi. Baví mě kontakt s divákem, který je venku jiný, než když sedí v tmavém hledišti. Ale to vůbec neznamená, že bych neměla ráda black box. Všechno je to krásná zkušenost. Divadlo je o momentu sdílení a to je pro mne nejdůležitější. V tom pro mě spočívá smysl divadla. Společně sdílet myšlenku, která vás/nás, mě jako člověka i umělce, přesahuje.
rozhovor najdete také na www.universitas.cz
Autorka: Monika Otmarová
