Přepište dějiny: Slovensko a Ukrajina? Stále je nevnímáme jako samostatné státy

Využil jsem návštěvy svých dvou hostů k tomu, abych slovakistu Michala Stehlíka vyzpovídal ohledně rozpadu Československa, od něhož letos uplynulo rovných třicet let.

„Když v 90. letech vyvřela ta frustrace, je jasné, že se to nahromadilo. Taky federace roku 1968 úplně nestačila a hlavně se potom stala jen velmi formální. Navíc v případě Slováků nelze podceňovat exil a emigraci,“ říká Stehlík. „Náš exil byl postavený na osobnostech, že se vrací Pavel Tigrid a další, ale Slovenská liga a lidé, kteří se napojí na Matici slovenskou, mají mnohem větší sílu.“

Přitom alternativy, které k Československu byly, by pro Slováky představovaly ještě horší dopad, ať už by to znamenalo být součástí Uherska nebo Sovětského svazu. „Ono to bylo vždy spíš negativní vymezení. Ne, s kým jít, ale kdo nám zbyde, s kým jít nejlépe,“ soudí Stehlík. „To znamená, že v roce 1918 fakt nechcete, aby vás znova maďarizovali, takže vám z toho Češi vyjdou nejlíp. A zase to většinou říká slovenský exil. No a po druhé světové válce sovětská myšlenka rozhodně nemá ve slovenské společnosti podporu.“

Mimochodem, z jazykového hlediska pořád Slovensko tak úplně nevnímáme jako samostatnou zemi. Jezdíme do Německa, do Polska, do Slovinska, ale na Slovensko stejně jako třeba na Moravu. Což platí pro regiony, ostrovy a poloostrovy. Slovensko však není ani jedním z toho. To samé ostatně platí pro Ukrajinu, která se v našem jazyce stále nepřenesla přes období, kdy byla regionem SSSR. „Než se ten jazyk vyvine, bude to trvat generace. Až se úplně zapomene, že to byla součást společného státu, tak to někomu přijde podezřelé a začne říkat, že jede do Slovenska, aniž by mu to bylo divné,“ dodává Martin Groman.

Půlkulaté výročí připadlo také na „vítězný“ únor 1948. Byla nějaká šance, že by tehdejší partii mohli vítězně uhrát nekomunistické strany? „Mohly udělat méně chyb, ale vyhrát asi nešlo,“ tvrdí Stehlík. „Na tom kole dějin, kterým se tehdy točilo, bylo příliš mnoho závaží. Jedním je samozřejmě Sovětský svaz na východě, ale podle mě mnohem závažnější problém představovali samotní občané našeho státu. Když chcete obrátit zemi k demokracii, musíte mít milionovou podporu lidí, kteří jsou schopní za vámi jít a případně to v krizi prodemonstrovat. A tady demonstruje úplně jiná část obyvatelstva. Jeden studentský pochod na Hrad to nevytrhne.“

Groman ilustruje politický „výtlak“ nekomunistické části spektra tím, jak následně fungovali ti politici, kterým se povedlo emigrovat: „Oni vlastně zvadnou. Celá 50. léta sedí v Radě svobodného Československa a pracují v New Yorku jako číšníci a podobně. Večer u piva se oslovují pane ministře, pane poslanče, sedí na těch kufrech a říkají si – do švestek, do švestek. A nikdo z nich se nevrátí.“

S Martinem Gromanem jsme naťukli téma Františka Kriegela, jemuž věnoval obsáhlou knihu. Byl hrdinou, protože nepodepsal moskevský protokol v roce 1968? Nebo padouch, který na přelomu 40. a 50. let budoval zločinné lidové milice?

„Dělit to takhle bipolárně nedává smysl, protože to předpokládá, že by ten člověk musel nějak zásadně změnit svoje nastavení, což u Kriegela není pravda. On byl prostě celoživotně radikální, ostrej, odvážnej. A holt se to projevuje tak, že je radikální, a proto se sebere a odjede bojovat do Španělska. Bude radikální, proto bude chtít lidové milice a bude je chtít zostra. Bude radikální, a proto bude chtít reformu. A bude ji narozdíl od většiny reformních komunistů chtít ještě i v roce 1969. A bude radikální, proto podepíše Chartu,“ vysvětluje Groman.

V bonusové části rozhovoru, který je k poslechu na předplatitelské platformě Pickey, jsme probrali české a československé prezidenty nebo jak se život běžných lidí za protektorátu dokázal protnout s velkými dějinami.

Rozhovor Michalem Stehlíkem a Martinem Gromanem si můžete pustit na YouTube nebo všech podcastových platformách. Bonusovou část najdete za drobný příspěvek na Pickey.cz.