Článek
Jenže opravdu je auto měřítkem rodičovské lásky a zodpovědnosti?
Sociální sítě i vyprávění vrstevníků posilují dojem, že auto je základní výbava dospělosti. Ve skutečnosti jde spíš o viditelný symbol než o nutnost. Rodič má povinnost zajistit dítěti bezpečí, zázemí a podporu při vzdělávání. Auto mezi základní rodičovské závazky nepatří. Je to nadstandard, logistická výhoda, někdy komfort, ale nikoli podmínka dobrého rodičovství.
Psycholog a pediatr Donald Winnicott mluvil o konceptu „dostatečně dobrého rodiče“. Dítě podle něj nepotřebuje perfektní podmínky ani rodiče, kteří odstraní každou překážku. Potřebuje stabilní vztah, hranice a prostor postupně zvládat frustraci. A právě frustrace – třeba z toho, že nemám auto jako kamarádi – může být vývojově cenná.
Ve věku kolem devatenácti let už nejde o malé dítě. Jde o mladého dospělého, který stojí na prahu samostatnosti. Vývojový psycholog Erik Erikson toto období popsal jako fázi hledání identity. Mladý člověk si klade otázku: Kdo jsem a jak obstojím ve světě? Auto může působit jako rychlá odpověď – symbol svobody, autonomie a statusu. Jenže skutečná autonomie nevzniká předáním klíčků. Vzniká tehdy, když si člověk něco vybuduje sám.
Rodiče, kteří auto nepořídí, často zápasí s pocitem viny. Nechtějí, aby jejich dítě mělo „těžší start“. Možná v rodině žádné auto není, třeba z hodnotových důvodů, třeba proto, že jeden z rodičů řídit nechce nebo se bojí. Je pravda, že některé rodiny poskytují logistickou výhodu – mohou umožnit trénování jízd nebo finančně pomoci. To ale neznamená, že ostatní rodiče selhávají. Životní podmínky nejsou nikdy stejné a rodičovství není soutěž.
Paradoxně může být darované auto i překážkou. Pokud mladý člověk získá významný majetek bez vlastního přičinění, symbol samostatnosti je převzatý, nikoli vybudovaný. Učí se méně plánovat, méně odkládat uspokojení, méně nést finanční důsledky. Když si na auto vydělá sám, nebo si alespoň část nákladů pokryje, získává něco víc než dopravní prostředek: zkušenost kompetence. Zjišťuje, že dokáže stanovit cíl a dojít k němu vlastní cestou.
Nejde o to, rodičům upírat možnost dítě podpořit. Pokud se rozhodnou přispět, je to jejich právo. Stejně legitimní je ale rozhodnutí auto nefinancovat a ponechat tuto oblast na mladém dospělém. Láska se neměří velikostí darů ani cenou věcí. Měří se kvalitou vztahu, dostupností, zájmem a důvěrou.
Devatenáctiletý člověk může cítit, že to má těžší než jeho vrstevníci. A možná v něčem opravdu má. Obtížnější cesta však neznamená horší výsledek. Často vede k větší odolnosti a pevnějšímu pocitu vlastní hodnoty. Rodič, který se nenechá vtáhnout do závodu ve srovnávání a zůstane věrný svým hodnotám, není nedostatečný. Může být právě tím „dostatečně dobrým“ rodičem, který svému dítěti nepředá jen věci, ale schopnost obstát bez nich.
