Článek
Pokud se aspoň nějakou dobu zajímáte o šachy, dost možná jste narazili na jméno Alexandr Aljechin. Jedná se o čtvrtého mistra světa, který se zapsal do historie jako agresivní a kreativní génius, který ale mnohdy dokázal hrát pozičně a s dokonalou přesností. Za svou kariéru dosáhl mnoha úspěchů – stal se jedním z prvních pěti velmistrů, v zápase o titul roku 1927 porazil Jose Raula Capablancu, který se jevil jako neporazitelný stroj, v následujících letech vyhrál další dvě utkání a přestože roku 1935 o titul přišel, podařilo se mu vrátit se do formy a jen o dva roky později v odvetě zvítězit. V neposlední řadě si Aljechin jako jediný šachista v historii udržel titul až do smrti, kolem které dodnes panují různé teorie.
Dětství v Rusku
Alexandr Aljechin se narodil 31. října 1892 v Moskvě do bohaté rodiny. Jeho otec byl sice šlechtic, ale zároveň gambler. Matka měla zase problémy s alkoholismem, takže by se také nedala považovat za příkladného rodiče. Z tohoto popisu se dá usoudit, že výchova, které se Aljechinovi dostalo, nebyla nic úžasného, ale něco pozitivního z ní přece jen vzešlo. Všechny děti se díky ní naučily hrát šachy.
Alexandr Alexandrovič se s královskou hrou seznámil již v sedmi letech, což někomu může připadat jako brzký věk, ale ve skutečnosti se nejedná o nic výjimečného. Existují lidé, kteří začali hrát dokonce ještě dříve, a jejich šachovému rozvoji to jedině prospělo. Stejně jako v jiných sportech i tady platí pravidlo, čím dřív, tím líp.
První velmistři
Mladý Alexandr se postupem času zlepšoval a již v šestnácti letech se dostal mezi ruskou šachovou špičku. Zúčastnil se mnoha silně obsazených turnajů, z nichž některé se odehrávaly i mimo jeho domovinu. V roce 1911 se Aljechin přesunul z Moskvy do Petrohradu, kde začal studovat právo. O tři roky později se v tom samém městě konal slavný turnaj, kam byli pozváni nejlepší šachisté z mnoha různých zemí. Účastnili se dokonce úřadující mistr světa Emanuel Lasker a jeho nástupce Jose Raul Capablanca.
Existuje teorie, že car Mikuláš II. udělil pětici nejlépe umístěných hráčů (Lasker, Capablanca, Aljechin, Tarrasch, Marshall) titul velmistr, ale jestli se tak skutečně stalo, není jisté. První zdroje pojednávající o této události se totiž objevují až ve 40. letech. Ať to bylo jakkoliv, Aljechin se díky svým výsledkům stal hráčem světové úrovně a vypadalo to, že ho v nejbližší době čeká zářná budoucnost plná úspěchů. Rok 1914 ovšem změnil jeho plány.
První světová válka
V době vypuknutí doposud největšího válečného konfliktu se Alexandr Aljechin nacházel na nepříliš výhodném místě – v Německu. Účastnil se totiž mezinárodního turnaje v Mannheimu, ve kterém s devíti vítězstvími, jednou remízou a jednou prohrou vedl, ale situace se rázem změnila. On a deset dalších ruských šachistů (včetně jeho budoucího vyzyvatele o titul mistra světa Jefima Bogoljubova) zůstali uvězněni v nepřátelské zemi. V září toho roku byla nicméně většina z nich propuštěna a Aljechinovi se podařilo vrátit se do vlasti. Nejprve ovšem pobyl nějaký čas ve švýcarské nemocnici, kam ho dohnalo německé zacházení. Dále procestoval několik evropských zemí, než se mu podařilo dostat se zpět do Ruska. Tam se pak hraním šachů snažil vydělat peníze, které by dopomohly jeho kolegům k propuštění ze zajetí.
Během několika dalších let se zdálo, že to nejhorší má Aljechin za sebou. I během války se věnoval hraní šachů, účastnil se turnajů a na většině z nich zaznamenával dobré výsledky. Mimo jiné také pracoval pro Červený kříž a pomáhal raněným vojákům. Situace se změnila, když moc v zemi začali získávat bolševici. Aljechin, který byl šlechtického původu, se ocitl ve špatném postavení a jeho majetek byl zkonfiskován. Nejen, že se musel potýkat s finančními problémy, ale dokonce byl obviněn z napojení na jednu z protibolševických organizací, což způsobilo, že byl uvězněn v cele smrti v ukrajinské Oděse. Tam byl držen téměř rok a až v létě 1919 byl propuštěn a mohl se vrátit do Moskvy.
Útěk z Ruska a návrat na scénu
Po zkušenosti s vězením myslel Aljechin čím dál více na emigraci. Dlouho to vypadalo, že se za hranice země zřejmě nepodívá, ale situace se změnila, když se oženil s o třináct let starší švýcarskou novinářkou. Díky tomu mu bylo umožněno dostat se na západ, čehož samozřejmě využil. Je zajímavé, že manželství netrvalo ani půl roku a již v červnu 1921 se každý vydal svou cestou, přestože spolu čekali dítě. Alexandr Aljechin pak v následujících letech trénoval, vylepšoval své schopnosti a mířil až na úplný vrchol, kde se v tu dobu nacházel jeden z největších šachových géniů všech dob.
Jose Raul Capablanca se ve stejném roce, kdy Aljechin opustil vlast, stal mistrem světa v šachu. Ve své rodné Havaně suverénně porazil Emanuela Laskera, který si držel titul dlouhých dvacet sedm let, což je rekord, který se doposud nikomu nepodařilo překonat. Capablanca však dokázal tohoto zkušeného hráče přehrát a po čtvrté vítězné partii zápas skončil rezignací mistra světa. V té době byl kubánský génius ve skvělé formě a zřejmě by se nenašel šachista, který by se mu rovnal. V letech 1916-1924 dokonce neprohrál jedinou partii, a proto se jevil jako neporazitelný stroj.
Zatímco Capablanca slavil vítězství, jeho budoucí vyzyvatel Aljechin hrál jeden turnaj za druhým a posouval se čím dál výš. Sice se usadil v Paříži, ale příliš času tam nepobyl. Cestoval z místa na místo a získával zkušenosti na evropských soutěžích.
Cesta za titulem
Roku 1922 se konal silně obsazený turnaj v Londýně, kterého se účastnila téměř celá šachová špička. Aljechinovi se podařilo porazit mnoho silných hráčů včetně Akiby Rubinsteina nebo Maxe Euweho a s výsledkem 11,5/15 se umístil na druhém místě hned za mistrem světa Capablancou, který uhrál dokonce 13/15. Jejich vzájemná partie tehdy skončila remízou.
V následujících letech hrál Aljechin na mnoha dalších turnajích, z nichž většina se mu vydařila, ale zaznamenal i několik neúspěchů. Bylo jasné, že se ještě musí zlepšit, pokud chce naplnit své ambice a stát se mistrem světa. V té době proto začal hrát více pozičně a dalo by se říct, že se styl jeho hry začínal podobat Capablancově. Dost možná se mu díky tomuto „zklidnění“ podařilo roku 1925 vyhrát turnaj v Baden-Badenu, kde obsadil první místo s 1,5 bodovým náskokem. Sice se stal uznávaným hráčem světové úrovně, ale málokdo věřil, že by se mu podařilo porazit Jose Raula Capablancu, se kterým do té doby jen prohrával a remizoval. Roku 1927 se mu ovšem naskytla příležitost vyvést všechny z omylu, čehož samozřejmě využil.
Aljechin vs. Capablanca
Na podzim roku 1927 bylo v Buenos Aires zahájeno mistrovství světa v šachu, které se mělo zapsat do historie jako jedno z nejnapínavějších a zároveň nejpřekvapivějších. Střetli se v něm dva géniové, kteří svými rozdílnými přístupy inspirovali generace šachistů na léta dopředu. Vítězem se měl stát ten z hráčů, který by dosáhl šesti vítězství, což byla změna oproti poslednímu zápasu, kdy se hrálo na omezený počet partií.
Hned první partie přinesla nečekaný výsledek. Alexandr Aljechin dokázal, že je pro geniálního Kubánce dostatečným soupeřem a zvítězil (dokonce černými figurami). Podařilo se mu něco, co v posledních deseti letech zvládl jen málokdo. Zápas se ovšem hrál na šest vítězných partií, takže ruský velmistr neměl ani zdaleka vyhráno.
Alexandr Aljechin vs. Jose Raul Capablanca
Druhé střetnutí skončilo remízou, nicméně hned v další hře Capablanca předvedl, že se nehodlá titulu jen tak vzdát. Následovaly další tři nerozhodné partie a v další se Kubánec dostal do vedení. S Aljechinem to v tu chvíli vypadalo špatně, ale ani on nehodlal odejít jako poražený. V jedenácté a dvanácté partii zvítězil a začal svému soupeři způsobovat velké potíže. Turnaj pokračoval dál.
Každý, kdo se věnuje šachu na vysoké úrovni, jistě potvrdí, že v této hře hraje velkou roli psychika. I v tomto zápase jistě měla svůj význam a muselo to být těžké, jak pro Capablancu, tak pro Aljechina. Zároveň také mohla hrát svou roli únava. Na tomto zápase bylo totiž odehráno 34 partií, což byl rekord, který překonali až Karpov a Kasparov svým utkáním z let 1984-1985.
Zápas mezi dvěma šachovými velikány skončil vítězstvím Alexandra Aljechina, když se mu podařilo vyhrát šestou partii. Celkové skóre bylo 18,5:15,5.
Na vrcholu
Roku 1928 se nově korunovaný mistr světa nezúčastnil jediného turnaje. Sice aspoň hrál simultánky, ale dalo by se říct, že se spíše věnoval přípravě na novou životní kapitolu, během které chtěl předvést, že si titul zaslouží. Později se však na turnaje vrátil a zaznamenal nejeden úspěch, čímž dokázal, že je právoplatným mistrem světa.
Jen rok po výhře nad Capablancou se začalo jednat o odvetném utkání, nicméně z toho nakonec sešlo. Kubánec měl vinou hospodářské krize problémy získat finanční prostředky, které potřeboval, aby mohl vyzvat mistra světa, a Aljechin mu nebyl ochotný jakkoliv ustoupit. Možná to bylo z toho důvodu, že když on jakožto vyzyvatel musel řešit podobné potíže, Capablanca také neprojevil ochotu pomoct. Nakonec byl tedy domluven jiný zápas, a to mezi Alexandrem Aljechinem a jeho spoluvězněm z 1. světové války Jefimem Bogoljubovem, který také patřil mezi šachovou elitu té doby.
Roku 1929 se tedy uskutečnilo mistrovství světa, které sice nebylo tak napínavé jako to předcházející, ale i tak přineslo mnoho zajímavých partií. Alexandr Aljechin postupně zvyšoval náskok, až nakonec s jedenácti výhrami, pěti prohrami a devíti remízami zvítězil.
Následovalo zřejmě nejlepší období Aljechinovy kariéry, kdy tento velmistr vyhrával jeden turnaj za druhým, skvěle reprezentoval Francii na šachové olympiádě a přestože často experimentoval, dařilo se mu i nadále vítězit. Mimo jiné se stal držitelem světového rekordu ve hře naslepo. Za více než dvanáct hodin odehrál se zavázanýma očima třicet dva partií, z nichž devatenáct vyhrál, čtyři prohrál a v devíti remizoval. Další velký úspěch oslavil Aljechin roku 1934, když opět porazil Bogoljubova, čímž si i nadále udržel titul.
Úpadek a nová konkurence
Čas běžel dál a na scéně se začínali objevovat noví silní hráči jako Salo Flohr, Max Euwe a dále také jedna z nejvýznamnějších postav sovětské šachové školy Michail Botvinnik. Zároveň se rozvíjela teorie zahájení, ve které Aljechin za konkurenty zaostával. I tak zůstával mezi elitou, nicméně jeho dominance již nebyla tak výrazná.
Roku 1935 se odehrálo mistrovství světa, které se pro mistra světa zpočátku vyvíjelo dobře. V jednu chvíli dokonce vedl o tři body. Vyzyvatel Max Euwe se ovšem jen tak vzdávat nechtěl a podařilo se mu dorovnat – a nejen to. Zápas skončil těsným vítězstvím nizozemského šachisty a Alexandr Aljechin po osmi letech kralování přišel o titul.
Odveta
Max Euwe byl sice právoplatným mistrem světa, ale šachový svět si nebyl jistý, zda je i číslem jedna ve světovém žebříčku. Z toho důvodu se okamžitě začalo uvažovat o dalším zápase, kterého by se mohl zúčastnit i někdo z mladší generace jako například Michail Botvinnik, Samuel Reshevsky nebo Paul Keres. Mimo jiné se na scénu vrátil Jose Raul Capablanca, který vítězstvím na dvou významných turnajích dokázal, že je stále silným protivníkem.
Nakonec se však dohodl odvetný zápas, který si Aljechin nemohl nechat ujít. Během dvou let odehrál plno turnajů, kde občas slavil úspěchy, ale často také zaznamenával nepříjemné prohry. Například na superturnaji v Nottinghamu skončil až šestý, a dokonce v druhém kole tohoto utkání utrpěl porážku se svým životním rivalem Capablancou.
S Aljechinem to nevypadalo dobře, ale situace se změnila roku 1937 při zápase s Maxem Euwem. Nejen, že si vyzyvatel lépe připravil repertoár zahájení, ale celkově by se dalo říct, že přišel s lepším přístupem. Soupeře nepodceňoval a v prvních několika partiích spíše zjišťoval, co si Euwe připravil. Až v šestém kole se do zápasu pustil s plnou silou a začal nizozemskému šachistovi způsobovat potíže, dostal se do vedení a nakonec s deseti výhrami, čtyřmi prohrami a jedenácti remízami zvítězil.
Druhá světová válka
Po Aljechinově návratu na šachový trůn se ihned začalo uvažovat nad dalším zápasem. Jedním z možných kandidátů byl i Capablanca, nicméně z tohoto střetnutí, které by se jistě zapsalo do dějin, nakonec opět sešlo. Dále se mluvilo o zápase mezi Alexandrem Aljechinem a československým šachistou Salo Flohrem, který získal podporu Mezinárodní šachové federace (FIDE). Dokonce bylo dohodnuto, že se toto utkání uskuteční na území Československa, ale bohužel přišla 2. světová válka a vše se změnilo.
I během tohoto těžkého období se šachy hrály dál, nicméně s mistrovstvím světa se muselo počkat. Při vypuknutí největšího válečného konfliktu historie se Aljechin účastnil šachové olympiády v Buenos Aires a do Evropy se vrátil až roku 1940. Tam odehrál několik turnajů, z nichž některé dokonce v Praze.
Po skončení války se Aljechin hodlal co nejdříve vrátil na silněji obsazené soutěže a zároveň opět začínal myslet na mistrovství světa. Mezi nejpravděpodobnější kandidáty patřil Michail Botvinnik, což by bylo jistě zajímavé střetnutí. V březnu roku 1946 z těchto plánu ovšem sešlo, protože došlo k nečekané události. Alexandr Aljechin ve věku padesáti tří let zemřel.
Záhadná smrt
O úmrtí čtvrtého mistra světa v šachu dodnes kolují různé legendy. Některé zdroje uvádí, že příčinou smrti byl infarkt, jiné, že se Aljechin udusil kusem masa. Existují ovšem i zajímavější teorie. Podle knihy Garryho Kasparova Moji velcí předchůdci Alexandr Aljechin mladší prohlásil, že ruce Moskvy dosáhly na jeho otce.
Těžko říct, jestli byl Alexandr Aljechin skutečně zavražděn nebo zda jeho smrt má jednodušší vysvětlení. Důležité je, že se tento génius navždy zapsal do historie šachu jako kreativní a inovativní hráč, který díky své píli, odhodlání a lásce k šachu dosáhl úžasných výsledků. Jeho partie jsou jedinečné, plné zajímavých idejí a jistě budou i nadále inspirovat šachisty po celém světě.
Zdroje:
Kasparov, G. K., (2003). Garry Kasparov on my great predecessors: Steinitz, Lasker, Capablanca, Alekhine.
