Článek
Na demografii se můžeme dívat z vícera úhlů pohledu dle toho, co od ní chceme a čekáme a jaké jsou naše cíle a priority…
Pokud by naší primární obavou byla ochrana přírody a udržitelnost s ohledem na omezené planetární zdroje, pak by nám klesající porodnost, nyní převážně tzv. rozvinutých zemí, nemusela vadit a mohli bychom být spokojeni, že se zastavuje či zpomaluje dynamika hrozícího přelidnění (zdaleka nejen v Evropě).
Nicméně pokud se na to podíváme ekonomickou a přeneseně i bezpečnostní optikou (protože hospodářská síla se chtě nechtě propíše i do geopolitického a vojenského potenciálu té které země či regionu), pak dostáváme daleko pestřejší a nejednoznačnější obraz.
Uvedu příklad dnes tolik skloňované Číny, za jejímž úspěchem kromě Teng Siao-pchingových ekonomických reforem ze 70.-80. let a otevření se světu stojí téměř nepochybně i demografická dividenda v podobě silných ,,husákovských” ročníků z předcházející éry Mao Ce-tunga, kdy na přelomu století byli tito v nejproduktivnějším věku a stali se motorem průmyslového komplexu Číny, která levnými výrobky všeho druhu uspokojovala poptávku celého světa. Jenže následující generace politiky jednoho dítěte nakonec dnes začíná střídat generaci „Maových boomerů“ a je to znát – Čína se potýká a bude potýkat, podobně jako mnoho dalších tzv. vyspělých států, s výzvou, jak zajistit chod své ekonomiky společně s péčí o starší, pracovně neaktivní obyvatelstvo.
A je otázkou, jestli a do jaké míry bude následovat osud dnes zdánlivě nezastavitelně vylidňujícího se Japonska (rovněž dost aplikovatelné pro Jižní Koreu), kde veškeré pokusy o zvýšení porodnosti zatím selhávají. Tyto snahy ale podobně jako v Číně prakticky vůbec neadresují rostoucí životní náklady, drahé a nedostupné bydlení, přepracování, chronický stres a další proti-rodinné faktory, které mladým lidem kladou těžce překonatelné bariéry, aby mohli mít víc než maximálně jedno dítě. Podobným výzvám zahrnujícím mj. rostoucí životní náklady a nejistou budoucnost čelíme i v Evropě (někde více, někde méně). A to se nepochybně odráží i v našich úvahách, jestli a kolik mít dětí. Nejnižší natalitu současně vykazuje jih kontinentu, zejm. Itálie a Španělsko; shodou okolností ty samé země se potýkají i s největší nezaměstnaností mladých!
Naproti tomu státy, jako je např. Indie, těží v současné době z výhodného věkového složení svého obyvatelstva, kdy jejich hospodářský růst pohání (podobně jako ten čínský zejména v první a méně v druhé dekádě našeho století) mnoho mladých lidí. A Indie je tak skloňována jako možný kandidát na podobný hospodářský zázrak, který potkal Čínu - přestože indická rostoucí a do velké míry špatně vzdělaná populace s velice malým zapojením žen do práce (na vině jsou kulturní překážky) přináší taky řadu problémů.
Ovšem i pokud se toto samou náhodou podaří, nebude Indie (se svou postupně klesající porodností) pak v budoucnosti rovněž kandidátem na hospodářskou recesi po vzoru zmíněných zemí, Japonska a Číny? Nebo identicky, jen o něco dříve stižených evropských zemí? A pokud by byla, je pak toto spoléhání se na demografickou dividendu opravdu tou nejlepší strategií, jak zajistit svému státu místo na ekonomickém výsluní - s logickým přesahem do oblasti geopolitiky, potažmo národní bezpečnosti? A hlavně, je zvyšování populace dlouhodobě udržitelným řešením, jen abychom ochránili svůj hospodářský růst?
Ve finále dle mého názoru není. Jako výhodnější z perspektivy dlouhodobě udržitelného rozvoje vidím příklon ke zlaté střední cestě, a to zachovat v Evropě plus/mínus stabilní počet obyvatelstva, tj. ani prudce klesající, ani dramaticky rostoucí, a spíše se snažit dočasně vysoké nepoměry mezi pracovně činným obyvatelstvem a lidmi v důchodovém věku (typicky nyní, když relativně méně početná nastupující generace střídá tu předcházející větší) nahradit vyšší produktivitou práce za pomoci nových postupů a technologií. Tedy naše investice do inovací společně s lepší rodinnou - např. podporou bydlení, zlepšením podmínek pro sladění pracovního a osobního života ad., tak aby lidé v (re)produktivním věku si mohli dovolit mít bez problémů dvě až tři děti (což zajistí cirka stabilní obměnu populace vzhledem k tomu, že ne všichni lidé a páry děti chtějí nebo mohou mít), a dále pak sociální i zdravotní politikou - s důrazem na prevenci a průběžnou péči o zdraví během života, jsou podle mě tou nejrozumnější odpovědí na to, jak zajistit naši ekonomickou, potažmo geopolitickou váhu a bezpečnost na mezinárodním poli.
Do hry samozřejmě vstupují další proměnné, vedle již zmíněných technologií (umělá inteligence, automatizace, robotizace) také migrace, která do demografie Evropy pravděpodobně zasáhne poměrně citelně. A to zejména pokud se nám nepovede bojovat se změnami klimatu a nebudeme dostatečně dbát na asistenci rozvojovým zemích. Ale to už otevíráme Pandořinu skřínku zcela nového, neméně složitého tématu…
