Článek
Takto drsný obraz přináší nová zpráva Světové zdravotnické organizace (WHO/Europe) s názvem Mental Health of Nurses and Doctors (MeND), zveřejněná letos 10. října u příležitosti Světového dne duševního zdraví. Zdravotníci, kteří se denně starají o naše zdraví, jsou sami v rostoucí psychické krizi. A jak varuje WHO, tato tichá epidemie ohrožuje i samotnou bezpečnost pacientů a stabilitu evropského zdravotnictví.
Průzkum vychází z více než 90 tisíc odpovědí zdravotníků z devětadvaceti evropských zemí. Ukazuje, že systém, který má uzdravovat, sám vážně onemocněl. Třetina respondentů přiznává symptomy deprese nebo úzkosti a každý desátý popisuje pasivní sebevražedné myšlenky – dvojnásobek oproti běžné populaci. A za těmito čísly se skrývá konkrétní realita: dlouhé směny, šikana, násilí, nejistota a kultura vyčerpání, která se stala normou.
Jeden ze čtyř lékařů pracuje více než padesát hodin týdně, zatímco třetina má jen dočasnou pracovní smlouvu (a každá čtvrtá zdravotní sestra). Téměř každý třetí zdravotník zažil šikanu nebo hrozby násilím, a deset procent dokonce fyzické útoky nebo sexuální obtěžování. Právě tyto faktory – přetížení, pracovní nejistota, směnný provoz, nedostatek personálu a pracovní agrese – WHO označuje za klíčové spouštěče deprese, úzkostí a vyhoření. Zdravotníci se tak pohybují ve světě, kde je chronická únava považována za samozřejmost a odpočinek za luxus. Fyzická a psychická vyčerpanost zdravotníků navíc může být nebezpečná pro samotné pacienty.
Zpráva varuje, že duševní krize zdravotníků není jen osobním problémem, ale strukturální hrozbou pro zdravotní péči jako celek. Až 40 % lékařů a sester s příznaky deprese bylo během roku na nemocenské a mezi 11 až 34 % uvažuje o odchodu z profese. Každý odchod přitom prohlubuje spirálu přetížení těch, kteří zůstávají. Pacienti čekají déle, kvalita péče klesá a zdravotnictví ztrácí své nejsilnější zdroje – lidi, kteří mu dávají tvář i smysl.
Přesto i v těchto podmínkách většina zdravotníků zůstává vnitřně motivovaná. Tři ze čtyř lékařů a dvě třetiny sester uvádějí, že jejich práce jim stále dává smysl. Tento paradox – hluboká vyčerpanost spojená s pocitem poslání – je podle WHO dvojsečný. Na jedné straně chrání systém před kolapsem, na druhé mu umožňuje dál fungovat na hraně, protože lidé se smyslem pro povolání vydrží víc, než by měli.
Podle WHO se Evropa do roku 2030 může potýkat s nedostatkem až 940 000 zdravotníků. Pokud se nezmění pracovní podmínky, duševní krize se stane krizí kapacitní. Ředitel evropské kanceláře WHO Hans Henri Kluge to shrnul jasně: „Nemůžeme si dovolit ztrácet zdravotníky kvůli vyhoření, zoufalství nebo násilí. Jejich pohoda není jen morální povinnost – je to základ bezpečné a kvalitní péče.“
Zpráva MeND proto končí sedmi konkrétními doporučeními, která mohou vlády i zdravotnické instituce zavést okamžitě, bez nutnosti velkých nových výdajů. Patří mezi ně nulová tolerance k násilí a šikaně, lepší předvídatelnost směn, spravedlivé řízení přesčasů, snižování zátěže pomocí digitalizace a efektivního rozdělení práce, vzdělávání vedoucích pracovníků, snadný a důvěrný přístup k duševní péči a pravidelný monitoring duševní pohody zdravotníků jako oficiální ukazatel kvality systému. Jinými slovy: duševní zdraví pracovníků by mělo být stejně důležité jako bezpečí pacientů.
A jak je na tom Česko?
Zatím nemáme samostatná data z MeND, ale domácí výzkumy potvrzují podobný obraz. České studie z roku 2024 a 2023 ukázaly, že 46 % zdravotníků trpí vysokou emoční vyčerpaností a více než pětina praktických lékařů je vyhořelá ve všech třech dimenzích syndromu vyhoření. Přetížení, byrokracie a nedostatek lidí patří mezi nejčastější příčiny.
Změna je nutná. Nemůže však začít a skončit jen u ministerstva a vedení nemocnic. Musí prostoupit dál, odehrávat se v běžném klinickém provozu, každodenní pracovní kultuře. V tom, jak se kolegové a kolegyně chovají k sobě navzájem, jak vedení naslouchá týmu, jaké nastavíme pracovní postupy. Zdravotníci nepotřebují další ,,heroizaci”. Potřebují respekt, reálný odpočinek a možnost požádat o pomoc, aniž by riskovali jakoukoliv stigmatizaci – například skrz pro ně určené anonymní psychologické linky, psychoterapeutická sezení či programy vzájemné podpory.
Duševní krize zdravotníků se dotýká nás všech, protože jejich zdraví ovlivňuje to naše coby pacienty. Je načase, abychom začali měřit sílu a kvalitu systému nejen podle počtu dostupných lůžek, provedených operací či nabízené přístrojové techniky, ale také podle míry duševní pohody těch, kteří jej tvoří.
ZDROJE
WHO Regional Office for Europe, 2025. Mental Health of Nurses and Doctors (MeND) survey in the European Union, Iceland and Norway. Dostupné z: https://www.who.int/europe/news/item/10-10-2025-healing-hands---hurting-minds
Dobešová Cakirpaloglu S et al, 2024. Strain and serenity: exploring the interplay of stress, burnout, and well-being among healthcare professionals. Frontiers in Psychology. Dostupné z doi: 10.3389/fpsyg.2024.1415996
Štěpánek L et al, 2023. High prevalence of burnout syndrome in Czech general practitioners: a cross-sectional survey. Preventive Medicine Reports. Dostupné z doi: 10.1016/j.pmedr.2023.102502
