Článek
V českém zdravotnictví hrají zdravotní sestry klíčovou roli, avšak jejich kompetence jsou v mnoha ohledech omezené ve srovnání s některými vyspělými zeměmi. Přitom právě sestry mohou zásadně přispět k vyšší efektivitě systému a dostupnosti zdravotní péče, zejména v oblasti péče o chronicky nemocné pacienty, předepisování zdravotnických pomůcek nebo provádění vybraných úkonů, čímž jsou schopné uvolnit ruce lékařům pro složitější a komplikovanější případy.
Jedním z hlavních přínosů rozšíření kompetencí zdravotních sester je možnost efektivnějšího využití jejich odborných dovedností. V řadě evropských zemí, například ve Skandinávii, Nizozemsku nebo Velké Británii, mají sestry širší pravomoci, včetně preskripce některých léků či zdravotnických pomůcek. V českém prostředí by taková změna mohla znamenat například možnost samostatné indikace domácí péče, očkování nebo řízení péče u stabilizovaných pacientů s chronickými onemocněními. To by nejen zlepšilo dostupnost péče, ale zároveň by pomohlo řešit stále rostoucí nedostatek lékařů ve vybraných oborech.
Aby však bylo možné rozšíření kompetencí úspěšně implementovat, je nezbytné provést patřičné legislativní změny. Česká legislativa dosud neumožňuje zdravotním sestrám v mnoha oblastech jednat samostatně, což vede k neefektivnímu využívání zdravotnických kapacit. V případě rozšíření kompetencí je zároveň klíčové, aby zdravotní pojišťovny odpovídajícím způsobem reflektovaly nové role a činnosti sester a proplácely jim úkony, které by tím mohly vykonávat namísto lékařů.
Zvýšení kompetencí zdravotních sester samozřejmě přináší nejen ,,samá pozitiva a sociální jistoty”, jak by řekl klasik (a znalec české kinematografie), ale také určitá rizika, která musíme zvážit. Klíčovou otázku představuje zajištění odpovídajícího vzdělání a odborné přípravy, tak aby sestry mohly bezpečně vykonávat nově svěřené úkony. Rovněž je důležité nastavit jasná pravidla odpovědnosti, aby bylo vždy jednoznačné a jasné, které úkoly může sestra vykonávat samostatně, a kde naopak potřebuje supervizi lékaře.
V neposlední řadě je třeba zabránit tomu, aby se rozšíření kompetencí zdravotních sester stalo záminkou k jejich ještě vyšší administrativní zátěži, která by je odváděla od skutečné péče o pacienty. Tu je především nejvyšší čas převést na administrativní pracovníky a maximálně využít možnosti digitalizovaných řešení.
Pokud bychom se inspirovali zahraničními modely, mohli bychom nejen zvýšit účinnost zdravotního systému, ale také zlepšit pracovní podmínky sester, které často čelí vysoké pracovní zátěži bez odpovídajícího uznání. Změny, které by umožnily sestrám více se zapojit do přímé péče o pacienty, by nejen posílily jejich profesní autonomii, ale také přispěly k větší spokojenosti zdravotnického personálu i samotných pacientů.
Budoucnost českého zdravotnictví tak může do značné míry záviset na tom, jak efektivně dokážeme využít schopností sester při péči o pacienty.
