Článek
Pro mě osobně je největším a zároveň řešitelným problémem, zpomalovatelem a zlodějem času administrativa. Respektive zbytečná administrativa. Byť neurochirurgie naštěstí nepatří k oborům, kde by se psaly ty nejdelší ambulantní, příjmové a propouštěcí zprávy na světě (internisté a neurologové mohou vyprávět!), tak i zde si občas „zapísařuju“ docela dost. A to na úkor času, a hlavně vlastní energie, kterou bych jinak mohl věnovat komunikaci či vyšetřování pacienta.
Zejména pokud jej trápí celá řada dalších neduhů, nemocí a užívá k tomu celou lékárnu léků, čas přepisování informací z jedné papírové zprávy za druhou do našeho systému se s každou další položkou takřka exponenciálně prodlužuje. A to můžu být rád, když je pacient orientovaný a spolupracuje. Vše se komplikuje, když tomu tak není – nemá u sebe zprávy od jiných lékařů, neví přesně, jaké léky užívá a v jaké dávce (bere prostě ty růžové pilulky ráno a ty žluté kapsle ráno a večer) a podobně.
Aby toho nebylo málo, tak nejenže nedokáží komunikovat informační systémy mezi nemocnicemi či ambulancemi, ale dokonce mnohdy ani dva systémy v rámci jedné nemocnice navzájem. Každý překlad, byť v rámci jednoho zdravotnického zařízení či kliniky, se tak lehce může proměnit v exemplární festival ztraceného času.
Co je ještě horší, tak mám pocit, že za poslední léta zdravotnické byrokracie sice pomalu, ale s plíživou jistotou přibývá, místo aby jí naopak ubývalo. Máme pár nových formulářů, povinnost vyplňovat další údaje do protokolů, musíme dělat nové statistiky (a to i třeba retrospektivně, rok a víc dozadu). A prostě nevnímám, že by na tomto poli probíhala jakákoliv racionalizace, zjednodušování, automatizace.
Množství administrativních povinností roste, ale počet administrativních pracovníků nikoli. Vše dělají zdravotníci, lékařky/lékaři a sestry. A na úkor čeho? Zopakuji, a protože nemohu s klidným svědomím mluvit za ostatní, tak minimálně v mém případě na úkor pozornosti a času věnovanému pacientům, vlastní energie a radosti z práce.
Nadto se trochu obávám demografického trendu, kdy do budoucna očekávám stále více starších a tím i nemocnějších pacientů, kteří samozřejmě budou mít o to bohatší anamnézu a lékový předpis. Abych však byl fér a doplnil to i špetkou optimismu, tak pozoruji, že potřebu s tímto neutěšeným stavem něco dělat si začíná uvědomovat stále více lidí, a to i na důležitých místech. A vidím zde plány na změny a smysluplnější elektronizaci, přestože zatím v počátcích.
Usilovat o to, abychom v Česku měli ve všech nemocnicích, léčebnách, rehabilitačních zařízeních, lázních nebo ambulancích jeden uniformní informační systém, vidím jako nereálné, a dokonce to nepovažuji ani za žádoucí – přece jen, každé zdravotnické zařízení má svá specifika a unikátní potřeby. Je ale dle mého názoru zcela zásadní, aby tyto různé systémy mezi sebou dokázaly účinně a bezpečně komunikovat, abychom si přes ně byli schopni rychle a přesně vyměňovat důležitá data (anamnézu, lékový záznam apod.). Jinak řečeno, aby byly tzv. interoperabilní.
Pacientům i zdravotníkům to věřím přinese větší bezpečí i méně čekání, protože, přiznejme si, při opakovaném přepisování dochází k chybám a trvá to dlouho. Navíc jsem přesvědčen, že i boj se syndromem vyhoření nás zdravotníků se povede o to úspěšněji. Přeji si proto, aby se názory, plány a vize z různých konferencí, seminářů, kulatých stolů, odborných diskusí i návrhů zákonů konečně promítly do reálné klinické praxe. Už předevčírem bylo pozdě!
