Článek
V poslední době se nám tady rozmohl takový nešvar. Populismus. A když říkám v poslední době, tak mám na mysli, že už je tady s námi celkem dlouho. Pokud odhlédneme od striktního omezení na naši geografickou oblast české kotliny, spatřil světlo světa populismus už nějaký ten pátek nazpět.
Někteří jej datují zpět až do doby pozdní římské republiky (tj. první století př. n. l.) tzv. populárů, kteří usilovali o posílení společenského a politického postavení tzv. obyčejného lidu (plebejců) - nebo se tak aspoň tvářili - vůči senátu a zájmům bohatých a „urozených“ vrstev patricijů, zastupovaných optimáty.
Za obecně přijímaný a trochu modernější počátek lze pak označit vznik Populistické strany (Populist Party) v roce 1892 v reakci na vykořisťování zemědělců bankami, nákladními železničními přepravci a dalšími monopoly, na což vláda ani kongres adekvátně nereagovaly. Přestože se již americký „prezident lidu“ z 30. let 19. století Andrew Jackson choval dosti populisticky – nerespektoval instituce včetně nejvyššího soudu či se jal zrušit centrální banku…
Následně během dalšího století populismus probleskoval v různých formách různě po světě. Nejzářivěji asi v Latinské Americe. Za zmínku stojí brazilský úkaz v podobě diktátora/prezidenta Getúlia Vargase (tento dvojtitul je zde skutečně na místě, poprvé se totiž dostal k moci roku 1930 po prohraných volbách státním převratem, o jednadvacet let později byl řádně zvolen, aby se o tři roky následně zastřelil, když jej chtěli sesadit) nebo argentinský generál-prezident Juan Perón.
V novém tisíciletí se pak jihoamerickým kontinentem přelila tzv. růžová vlna, kdy se k moci dostali levicoví populističtí politici ve Venezuele, Ekvádoru či v Bolívii. Ti pravicoví pak ovládli Spojené státy či Brazílii (Trump, Bolsonaro). Ani Evropa nezůstala populismu ušetřena, nejzřetelněji to jde dnes vidět na příkladu vlád Turecka, Maďarska a až donedávna i Polska. (A do více dávna i Česka, nebo nově Slovenska?).
No dobře. To bychom snad trochu zodpověděli otázku, odkud se populismus vzal a kde se dostal k moci. Výše uvedený výčet rozhodně není úplný a je do zcela jisté míry i nejistý. Protože – máme vůbec tušení, co je to ten populismus?
Encyklopedicky znějící odpověď by mohla být, že se jedná o politický směr či ideologii, jejíž představitelé a příznivci využívají silných emocí a nabídky jednoduchých řešení na složité problémy jako cesty k moci. A tato řešení mohou být někdy více pravicová, někdy víc levicová; dle konkrétní situace toho kterého státu. Prakticky si však můžeme dovolit říct, že pravolevá osa zde není příliš podstatná. Protože populismus si hledí spíš formy než obsahu.
V čem je ale populismus skutečně nebezpečný, to je v samotné jeho podstatě zakořeněná antidemokratičnost společně s antipluralismem. Dobře, nyní se pokusím přeložit do češtiny…
Charakteristickým rysem populistického vůdce* je, že se prezentuje jako hlas „lidu“ proti „elitě“. Lid je přitom vždy morální a dobrý, elita (někdy taky tzv. establishment) špatná a zkorumpovaná. A často nejde jen o démonizaci elity (ať už si pod tím představíme cokoliv) nebo politických oponentů, ale také nejrůznějších společenských, národnostních a etnických menšin, které jsou postaveny proti zájmům většiny. Tím dochází k polarizaci společnosti na „my“ versus „oni“, což prakticky vždy vede k nárůstu nenávisti a konfliktům mezi různými skupinami obyvatelstva. A ve výsledku oslabuje společnost a stát jako celek. Cílem není hledat většinovou shodu, ale dosáhnout vlády, v krajním případě až tyranie, zmíněného lidu, v jehož čele stojí vůdce, na úkor všech ostatních.
Další zálibou populistů je postupně a plíživě – anebo rychle, pokud jsou šikovní a podmínky obzvláště příznivé – oslabovat a rozkládat demokratické instituce, demontovat systém „vah a protivah“, které tvoří základy spravedlivého a právního státu. Napadáním a podmaňováním si nezávislého soudnictví a veřejnoprávních i soukromých médií, mohutným klientelismem ve prospěch svých přátel a příznivců a postupnou represí opozice a občanských svobod, si populista u moci dláždí cestu k autoritářské vládě.
K tomu populisté typicky využívají snahu veškerou politiku maximálně personalizovat. Jakoukoliv kritiku na svou adresu označují jako osobní útok a sami různě očerňují své politické oponenty, prohlašují je za nemorální a zkorumpované. A často se ani neúčastní politických debat. Za tou vší kouřovou clonou demagogie se však schovává ráció: vzbudit v nás natolik silné emoce (nejčastěji strach a vztek), že „vypneme mozek a zavřeme oči“ a přestaneme uvažovat racionálně, kriticky, aniž bychom hleděli dlouhodobých následků svých současných rozhodnutí. Jako takoví jsme pak daleko snadnější kořist k manipulaci.
Nejzáludnější na tom všem je, že skoro žádný populista jako nějaký rádoby diktátor zpočátku nevypádá. Většinou nehlásá, že si chce pro svou potřebu podmanit soudnictví či masová média (je až s podivem, že v době slovutných sociálních sítí panuje takový boj o televizi, tisk nebo rádio!), a svůj skutečný program tají. A tak, pakliže se dostane ke skutečné moci, další volby hrozí být méně a méně férové… až třeba nebudou vůbec potřeba.
Po tom všem, co jsme si o populismu řekli, je na místě se ještě více podívat na to, proč populismus vzniká. A nakonec se nevyhneme ani klasické nerudovské otázce – kam s ním?
Povíme si v příštím díle…
* V článku se zmiňuji pouze o vůdcích (v mužském rodě) z toho důvodu (vedle ryze praktického, že to šetří délku textu), jelikož v této kategorii populistů až autokratů doposud byli prakticky výhradně muži. Někteří politologové dokonce za jednoznačně populistickou nemají ani dlouhodobou lídryni francouzské Národní fronty, posléze Národního sdružení, Marine Le Pen, která je jimi spíš vnímaná jako nativistická. Ta se navíc ke skutečné vládní moci ještě nedostala, tak můžeme maximálně hádat, jak by se u kormidla skutečně zachovala. U italské premiérky Giorgie Meloni tato překážka k hodnocení sice odpadá, ale aspoň prozatím se nejčernější prognózy toho, že by na Apeninském poloostrově znovu chtěla zavést fašismus, nenaplnily. Velký otazník s vykřičníkem dle mého pak visí ještě nad dlouhodobou bangladéšskou premiérkou Šajch Hasínou Vadžíd… Nicméně hranice to jsou vskutku tenké, a kdo bude hledat, ten dozajista najde i méně či více úspěšné populistické političky.
POUŽITÉ ZDROJE
Bumba, J. (2023). Vzestup populistů ve světě: Už Masaryk věděl, že bez sociální rovnosti nefunguje demokracie, říká Přibáň. [online] iROZHLAS. Available at: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/priban-sociolog-rozhovor-populisms-demokracie_2309181807_afo [Accessed 6 Apr. 2024].
Grim, J. (2023). Meloniová chce být ‚normálně konzervativní‘. Je ale populistická radikální pravice, říká italský politolog. [online] iROZHLAS. Available at: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/italie-vlada-meloniova-rozhovor-mattia-zulianello-salvini-berlusconi_2310230616_jgr [Accessed 7 Apr. 2024].
Kaliba, J. (2021). Profesor z Princetonu: Populisté věří, že pouze oni reprezentují lid, mají autoritářské tendence. [online] iROZHLAS. Available at: https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/jan-werner-muller-populismus-populiste-demokracie-lid_2109211637_tzr [Accessed 6 Apr. 2024].
Mudde, C. (2023). Cas Mudde - Populism in the Twenty-First Century: An Illiberal Democratic Response to Undemocratic Liberalism | The Andrea Mitchell Center for the Study of Democracy. [online] Penn Arts and Sciences. Available at: https://amc.sas.upenn.edu/cas-mudde-populism-twenty-first-century [Accessed 7 Apr. 2024].
Müller, J.-W. (2016). What is populism? Philadelphia: University of Pennsylvania Press.
Nerad, F. (2021). Populismus je systém založený na personalizaci, říká odborník. Jeho nástupu pomohla i finanční krize. [online] iROZHLAS. Available at: https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/populismus-andrej-babis-walter-otsch-rozhvor_2106171800_zuj [Accessed 6 Apr. 2024].
Pathi, K. and Alam, J. (2024). Prime minister’s party wins overwhelming majority in Bangladesh as opposition boycotts vote. [online] Los Angeles Times. Available at: https://www.latimes.com/world-nation/story/2024-01-07/hasina-wins-overwhelming-majority-in-bangladesh-as-opposition-boycotts-election-saying-its-unfair [Accessed 7 Apr. 2024].
Roos, D. (2019). How Andrew Jackson Rode a Populist Wave to Become America’s First ‚Outsider‘ President. [online] HISTORY. Available at: https://www.history.com/news/andrew-jackson-populism [Accessed 8 Apr. 2024].
Rozsypal, M. (2019). Politolog: Jak poznáte populistu? Tváří se jako demokrat, stát ale rozkládá pěkně pomalu a zevnitř. [online] iROZHLAS. Available at: https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/populismus-liberalni-demokracie-yascha-mounk_1911141925_zit [Accessed 6 Apr. 2024].
The Editors of Encyclopedia Britannica (2016). Optimates and Populares | Roman politics. In: Encyclopædia Britannica. [online] Available at: https://www.britannica.com/topic/Optimates-and-Populares [Accessed 3 Apr. 2024].
The Editors of Encyclopedia Britannica (2019). Populist Movement | Definition & Goals. In: Encyclopædia Britannica. [online] Available at: https://www.britannica.com/event/Populist-Movement [Accessed 8 Apr. 2024].
