Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že se tohle může stát zrovna mojí sestře. Vždycky byla cílevědomá, trochu perfekcionistka, ale zároveň plná života a smyslu pro humor. Když jí přítel požádal o ruku, začalo pro ni jedno z nejšťastnějších období. Začala plánovat svatbu, mluvila o šatech, o výzdobě, o tom, jak všechno musí být dokonalé. A právě tehdy padla první věta, která mi zpětně zní v uších jako výstražné zvonění: „Chci být ve svatební den nejhubenější, jak jsem kdy byla.“
Nešlo jí o zdraví. Nešlo jí ani o to, cítit se dobře. Šlo jen o číslo na váze. A o fotky, na kterých se bude později sama sobě líbit.
Z krásné nevěsty do vyčerpané ženy
Začalo to nenápadně. Vynechala snídani, zkrátila oběd. V posilovně trávila každé ráno a pak ještě večer po práci. „Musím spalovat,“ říkala s úsměvem, zatímco jí z očí číhalo odhodlání smíšené s něčím, co jsem neuměla tehdy pojmenovat – dnes vím, že to byla panika.
Ztratila menstruaci. Nejprve tomu nevěnovala pozornost – „to se stává, když hodně cvičíš,“ mávla nad tím rukou. Tělo ale dávalo jasné signály. Bála jsem se, že to přežene, ale nechala jsem to být. Nechtěla jsem kazit radost ze svatby. Jenže těsně po ní přišla první facka – diagnóza: hormonální nerovnováha, tělo v režimu přežití, ovulace nikde.
Rok po svatbě chtěla miminko. Nepovedlo se. Ani za další rok, ani s pomocí hormonální léčby. Lékař jí řekl něco, co jí nikdo nechce slyšet: „Vaše tělo si pamatuje, čím prošlo. A chvíli potrvá, než vám znovu začne důvěřovat.“
Jenže ta chvíle trvá už několik let.
Cesta zpět není snadná
Dnes má moje sestra zpětně jasno. Věděla, že tlačí na pilu, ale neviděla za roh. Nečekala, že jí „forma života“ vezme možnost stát se mámou. Její svatební fotky jsou opravdu krásné – ale dnes se na ně dívá jinak. Nevidí na nich krásnou postavu. Vidí vyčerpanou dívku, která si tehdy myslela, že dokonalost něco znamená.
Kdybych mohla vrátit čas, řekla bych jí, že je nádherná přesně taková, jaká je. A že žádné šaty nestojí za to, co si odnesla. Ale vím, že tohle pochopení muselo přijít od ní samotné.
