Článek
Všichni to známe. Nadšení na začátku, nový sportovní outfit, playlist do sluchátek a předsevzetí, že tentokrát už fakt vydržíme. Jenže pak přijde únava, špatná nálada, nechuť, nebo zkrátka jen líné „zítra to napravím“. Právě v těchhle chvílích dělá největší rozdíl jedna jediná věc – parťák. Ten, kdo tě zvedne z gauče, když sama už bys to vzdala.
Nikdy jsem si nemyslela, že mě cvičení začne bavit. Všechno mě bolelo, potila jsem se, a hlavně – neměla jsem výdrž. Do fitka jsem chodila spíš z pocitu viny než z radosti. A pak se to změnilo.
Jednoho dne mě oslovil kamarád, jestli si nechci jít jen tak zaběhat. Nic velkého. Jen pár kilometrů po parku. A protože jsem neměla lepší výmluvu, šla jsem. Nečekala jsem nic. Ale smáli jsme se, povídali si a běh utek tak nějak… přirozeně.
Začali jsme běhat častěji. Pak jsme přidali posilování, občas šli na kruháč nebo jen spolu vytáhli podložky a makali podle videí na YouTube. Nebylo to jen o sportu. Bylo to o sdílení. Když se mi nechtělo, on mi napsal: „Jdeme. Dneska z tebe udělám šelmu.“ A já šla. Když měl blbou náladu, vyhecovala jsem ho já.
Navzájem jsme se táhli nahoru. Smáli jsme se, když jsme lapali po dechu, nadávali na trenéra, ale taky se podporovali, když nám to zrovna nešlo. A když jsem se poprvé postavila do prkna na dvě minuty, měl větší radost než já.
Cvičení se pro mě najednou nestalo povinností, ale rituálem. Něčím, co jsem si začala užívat. Ne kvůli spalování kalorií, ale kvůli té energii. Té sdílené. Té, která dává sílu vydržet, i když tělo říká dost.
Cvičení ve dvou má úplně jinou dynamiku. Není to jen o fyzickém výkonu, ale o vztahu, důvěře, vzájemném povzbuzení a radosti z pokroku – společného i vlastního. Díky kamarádovi jsem to nevzdala. A dneska už vím, že bez něj bych zdaleka nedošla tak daleko.
Takže jestli jsi někdy přemýšlela, že to zase vzdáš… najdi si parťáka. Věř mi, změní to všechno.
Zdroje: Autorský článek / Vlastní zkušenost
