Článek
Když paměť selhává příliš brzy: Předčasná demence mění život i v nejlepších letech
Někdy zapomeneme, proč jsme vešli do místnosti. Jindy se nám nevybaví jméno člověka, se kterým jsme se bavili minulý týden. Takové drobnosti se dějí všem – obzvlášť když jsme unavení, ve stresu nebo máme hlavu plnou starostí. Ale co když těch „drobností“ začne přibývat? Co když si začneme všímat, že se ztrácíme v myšlenkách častěji, že nerozumíme instrukcím, které nám dřív přišly banální, nebo že najednou nevíme, jak se dostat domů z místa, kde jsme byli už stokrát?
Předčasná demence. Dvě slova, která většina z nás spojuje se stářím, ale málokdo si představí, že může potkat člověka ve věku čtyřiceti nebo padesáti let – v plném proudu života. A přesto se to děje. A čím dál častěji.
Předčasná demence, odborně demence s časným nástupem, se objevuje u lidí mladších šedesáti let, někdy už kolem třicítky. Není to běžné, ale bohužel ani tak vzácné, jak bychom doufali. Mnohdy přichází plíživě, nenápadně, a právě to je na ní zrádné. Postihuje lidi, kteří mají malé děti, jsou pracovně aktivní, starají se o domácnost i o druhé – zkrátka mají život rozjetý naplno. A pak přijde něco, co ho začne pomalu, ale jistě rozkládat.
Zpočátku si blízcí často myslí, že se jedná o vyčerpání nebo dlouhodobý stres. „Už toho má moc, potřebuje dovolenou.“ Jenže ani odpočinek nepomáhá. Postižený člověk se začne měnit – zapomíná slova, špatně formuluje věty, ztrácí zájem o věci, které ho dřív bavily. V domácnosti si už neví rady s běžnými úkoly. Může být podrážděný, nejistý, nebo naopak uzavřený. A okolí netuší, co se děje – dokud nepadne diagnóza, která všechno změní.
Diagnóza předčasné demence je těžká. Pro toho, kdo ji nese, i pro jeho rodinu. Ztrácí se jistota, plánování, budoucnost. Najednou je tu nutnost zařídit praktické věci: právní záležitosti, péči, pracovní změny. A do toho všechno bolí – smutek, strach, často i stud. Vždyť „na to jsme přece mladí“, že?
A právě tady je důležité si říct, že mluvit o tom je klíčové. Čím víc budeme informovaní, tím dříve si můžeme všimnout varovných signálů. A dřívější diagnóza znamená šanci – ne na vyléčení, ale na zpomalení postupu nemoci a hlavně na to, zachovat si kvalitu života co nejdéle. Navíc existuje podpora, ať už psychologická, sociální, nebo praktická – i když v praxi je často třeba o ni aktivně bojovat.
Zajímavé je, že u mladších lidí bývá demence občas diagnostikována pozdě – jednoduše proto, že se na ni nemyslí. Často se nejdřív pátrá po jiných příčinách: depresích, syndromu vyhoření, úzkostech. A i když i tyto stavy mohou s pamětí a pozorností zamávat, není od věci vnímat své tělo a mysl citlivě – a nebát se říct si o pomoc, pokud „něco nehraje“.
V poslední době se stále více mluví i o prevenci. A to nejen v seniorském věku, ale už ve čtyřicítce nebo dokonce dříve. Zdravý životní styl – pohyb, pestrá strava, duševní aktivita, kvalitní spánek – to nejsou jen fráze. To všechno pomáhá udržet mozek v kondici. A přestože neexistuje zaručený recept, jak se nemoci vyhnout, dává nám to alespoň nějakou kontrolu.
Předčasná demence je těžké a bolestivé téma. Možná i proto o něm málo mluvíme. Ale právě to musíme změnit. Protože když onemocní někdo mladý, je to otřes nejen pro něj, ale i pro jeho rodinu, děti, kolegy… A čím dřív to začneme vnímat jako realitu, tím větší je šance, že budeme umět pomoci – sobě, nebo druhým.
Není to jen nemoc stáří. Je to nemoc života, který ještě neskončil. A každý, kdo se s ní potýká, si zaslouží pochopení, důstojnost a podporu.
Zdroje:
www.eatingwell.com – https://www.eatingwell.com/early-onset-dementia-study-11723661
