Článek
K úvaze mě přiměl článek Agresivní pes, kterého měli doma na hlídání, pokousal seniorku a uvěznil ji v bytě. Nemám na mysli článek jako takový, ale jeho lehce podsunující obsah, a hlavně komentáře čtenářů. Nedá mi nereagovat, protože věci se mohly odehrát úplně jinak a scénářů je hned několik.
Pravdy, jak to doopravdy bylo, se asi nedopátráme. Ale zkusme si takovou situaci jen tak pro odlehčení tématu, i když na pokousané paní samozřejmě nic zábavného není, představit. Naštěstí stav oné nešťastnice prý není vážný, takže si trochu nadsázky můžu dovolit.
Už titulek článku je natolik expresivní, že působí jako návnada, po které čtenář rád chňapne, což je pochopitelné. Agresivní pes samozřejmě upoutá pozornost a názory lidí na zlostné bestie bývají takřka uniformní.
Stejná situace ale mohla být předvídatelná nebo do jisté míry lehce úsměvná. Aniž bych chtěla okolnosti zlehčovat či se někoho dotknout, zachtělo se mi trochu si s omezenými fakty v článku pohrát.
Označení „agresivní pes“ je otázka do pranice a s takovými výrazy bych rozhodně šetřila. Zdaleka ne každý pes, který kousne, je totiž agresivní. Pokousat může úplně každý pes. Bez výjimky, když přijde na věc. Na tu jeho věc. Je totiž rozdíl mezi agresivním psem a agresivním chováním.
Je to stejné jako u nás lidí. I kliďas může vybuchnout, když mu rupnou nervy nebo se v panice chová zdánlivě nesmyslně. O jeho charakteru to nevypovídá prakticky nic.
Samozřejmě, že se pes mohl chovat agresivně, pokud k tomu měl důvod. A klidně to mohla být čivava, francouzský buldoček nebo kolie. Nebo taky rotvajler, co já vím. S trochou fantazie to ale klidně mohlo být i nezbedné štěně. O plemeni psa se v článku nehovoří.
Někdo v komentáři uvedl, že se zřejmě nejednalo o bojové plemeno, protože taková informace by zcela jistě byla v článku uvedená. Souhlasím. Ale na plemeni v tomto případě vůbec nezáleží.
Při důkladném čtení zjistíme, že si jedna paní si vzala domů psa na hlídání, odešla a nechala ho samotného s babičkou. Tato informace je klíčová. Chudák stará paní. Vinu za vše, co se odehrálo, nese pouze a jedině ta paní, která měla psa svěřeného, byť to dělala z dobré vůle.
Vzít si na starost psa rovná se zodpovědnost, nikoli libovůli. Než ovšem k takové zodpovědnosti svolím, musím si být jistá, že k tomu mám vhodné prostředí, čas, alespoň minimální zkušenosti a hlavně – že o psovi něco vím. „Nějak to zvládneme“ je v tomto případě cestou do pekla. Pro psa, pro hlídače a často pro oba.
Předpokládejme, že ona paní dobrovolná hlídačka psa neviděla poprvé, přece to byl pes známého. Setkala se s ním párkrát ve společnosti majitele někde na ulici nebo možná u něj doma. Pes byl hodný, poslušný a třeba i přítulný. Byl totiž se svým páníčkem, poslouchal ho na slovo a nevykazoval pražádné sklony k agresivitě. Proč by taky? Přece byl v bezpečí a měl svůj denní režim.
Jenže ouha. Najednou a bez varování se octl s tou cizí paní v cizím bytě a majitel nikde. A k tomu ještě nějaká úplně neznámá osoba. Nic známého, o co by se mohl opřít. Snad kromě pelechu, který mu páníček, doufejme, nezapomněl na cestu přibalit.
Nové prostředí, pachy, jiný režim a do toho stará paní, která byla pravděpodobně vychována v tom, že pes nemá v bytě co dělat. A on si ještě k tomu nešťastně vybral její křeslo u televize, protože se mu zdálo jako bezpečný prostor, a navíc byl tak z domu zvyklý. Babička na něj vyjela „Koukej odsud mazat, to je moje místo!“ a zlostně do něj šťouchla.
Pes, už takhle vystrašený a zmatený, udělal to jediné, co mu instinkty nařídily. Na paní zavrčel, aby ho nechala na pokoji. Jenomže stará paní se nedala. „Tak ty se mi tu roztahuješ a ještě na mě budeš vrčet?“ Možná u toho zvedla ruku a neštěstí bylo na světě. Takhle by se zachoval i „voříšek“, na to opravdu není zapotřebí pitbula. I takový mohl být scénář.
Ale mohlo to být pochopitelně úplně jinak. Pejsek byl třeba nemocný nebo prostě jenom vyděšený v cizím prostředí s cizími lidmi. Kdo by byl v takové situaci vyrovnaný? Nebo to klidně mohlo být štěně, které si s babičkou chtělo hrát, ostrými zoubky ji stisklo a honilo po bytě.
Scénářů je mnoho, pochopitelně včetně agresivního psa. Daleko pravděpodobnější ovšem je, že pes na nějakou pro něj nestandardní situaci zareagoval po svém, možná vyceněnými zuby, možná paní chňapnul za ruku nebo za kalhoty a ona v se v panice běžela schovat do jiné místnosti. Samozřejmě, že ji pronásledoval. Každý pes by to udělal.
Dokonce je i pochopitelné, že se paní bála vylézt. A proč musela záchranka do domu volat odchytovou službu? Zdravotníci by samozřejmě nic neriskovali, aby mohli zraněnou paní ošetřit. Zejména, když měli nahlášenou přítomnost zuřivého psa. I kdyby tím rozzuřeným psem byl jezevčík.
Co tím vším chci říct? Že největší omyly a špatné úsudky vycházejí z toho, že předpokládáme. A u psů to platí dvojnásob.
Přestože ze skromných faktů v uvedeném článku můžeme předpokládat cokoli, většina čtenářů si utvoří svůj vlastní neprůstřelný názor na agresivního psa, chudáka starou paní a majitele, který si zaslouží pranýř.
Ať to celé proběhlo jakkoli, zodpovědnost za celou nemilou scénu ovšem nese paní, která se psa ujala. I jeho majitel ale má na vině svůj podíl. Hlídání psa má totiž pravidla, která nelze ignorovat. Kromě oné pokousané dámy je v příběhu obětí ten chudák pes, kterého všichni možná nespravedlivě odsoudili za agresivitu. A ještě dočasně skončíl kdesi v útulku.
Pro hlídání cizího psa existuje několik zásad. Tou první a nejdůležitější je, že psa, se kterým se vzájemně neznáme, nehlídám. Když se pes poprvé v životě octne v neznámém prostředí mezi cizími lidmi bez majitele, je sázkou na jistotu, že nic nepůjde hladce.
Jestli chcete nějakého pejska občas pohlídat nebo jako majitelé psa sami potřebujete dobrou duši, která se vám o mazlíka postará, pak udělejte jednu věc, která pomůže všem a nic nestojí.
Nejprve zajděte i s pejskem na návštěvu tam, kde bude dočasně bydlet. Nechte ho „prostudovat“ prostředí a obyvatele a zase s ním odejděte. Na podruhé ho nechte s hlídačem samotného, ale velmi krátkou dobu, klidně jenom půl hodinku. A vraťte se pro něj. Pejsek tak bude vědět, že jste ho neopustili a zase si pro něj přijdete.
Hlídání cizího psa je velmi zajímavé téma, které si zaslouží vlastní článek. Touto úvahou jsem ale chtěla říct něco trochu jiného. Že odsuzovat někoho na základě okleštěných faktů je velmi snadné a zrádné.
