Článek
Není nic povzbudivějšího, než když se vracíte domů a víte, že vás někdo přivítá. Ale už nebývá není tolik příjemné, když na vás skáče, radostně vás olizuje a nedá se zastavit.
Můj otec říkával, že pes tě bude vítat, i kdyby ses k němu choval špatně. U nás se ke psům nikdo špatně nechoval, aby bylo jasno, ale něco na tom asi bude. To ale musí vědět hlavně ti, kterých se to týká. Ti to ale nahlas nepřiznají.
Otevřeme dveře a začne tanec svatého Víta. Veletoče, skákání, běhání kolem nás a intenzivní „líbání“. Nechci nikomu kazit radost, ale intenzita vítání není automaticky v přímé úměře se stupněm lásky a obdivu.
Psi, kteří trpí separační úzkostí, mívávají přehnané reakce. Jinak ale záleží na povaze psa, na jeho pohodě a taky na výcviku. Někteří psi to zkrátka nepřehánějí, protože vědí, že se to nehodí.
Pes něco jako stesk nezná, ale je jasné, že jste mu chyběli. Má vaši společnost rád, je vděčný za podněty a možná byl několik hodin sám. Někteří ale dokážou pořádně vyvádět i když se třeba jenom vracíte po 3 minutách s prázdným košem.
Možná vám pes nosí dárky. Třeba vás v rychlosti přivítá, pak se vrátí dovnitř a popadne první věc, která se mu zdá pro vaše obšťastnění vhodná. Nebo vás v tlamě s dárkem rovnou přivítá a zadkem mrská, že by si snad vyvrátil kyčle. Občas se mu výběr vymkne z rukou a přinese vám v tlamě sváteční botu. Mám pravdu, že?
Já jsem pro svého předchozího psa, který byl nepřekonatelným dárcem, mívala připravené staré obnošené pantofle, aby nesbíral z botníku naleštěné lodičky. Ale to se mu asi jako dar nezdálo dost důstojné, takže přitáhl tu polštář, tu noční košili, ponožky, a jednou vyštrachal u piána notový sešit. Ať to bylo cokoli, nikdy nepřiběhl s prázdnou. Byl to zkrátka dobrák od kosti. Věci ale nikdy neničil, pouze přenášel a daroval.
Dárky vám pejsek nosí samozřejmě proto, aby vám ukázal, jak vás rád vidí. Ale také mu to pomáhá kontrolovat své emoce a nadšení, zejména pokud jste ho naučili neskákat.
Neskákat je jedna z nejlepších věcí, kterou můžete psa naučit. A nejde jenom o velké psy jako byl můj dobrman, který by vás povalil. A také kohokoli, koho rád vidí, třeba i dítě. Ani u malých psů není skákání nic příjemného. Zejména když skáčou na lidi nebo mají špinavé packy.
Takže když vám nosí dárky, místo aby na vás radostně skákal, máte napůl vyhráno. Teď už zbývá jen dobře uklidit předměty, kterými si nepřejete být podarováni. Můžete mít štěstí a chlupáč se s vámi dělí o vlastní hračky. Ať už nosí cokoli, myslí to dobře, tak se na něj nezlobte.
Ne každý pes ale nosí dárky, někteří se prostě chovají jako blázni, jen si radostí učůrnout. Štěkají jako pominutí, olizují vás, běhají v kruzích, skáčou až kam dokážou. A vy se smějete nebo je okřikujete, zatímco se snažíte projít s nákupními taškami. Takové drama kvůli jednomu návratu domů!
Je to sice trochu nepohodlné, ale zase ne tak moc, abyste mu kazili náladu, když vás má tak rád, že by se z toho snad pominul. Ale tím, že ho povzbuzujete, ať už smíchem nebo odháněním, jenom přiléváte olej do ohně.
Takové přehnaně dramatické chování ale není úplně v pořádku a může být signálem stresu, zejména pokud byl pes delší dobu sám.
Nechci vás nijak zklamat, ale mezi vítacím šílenstvím a láskou k vám žádná přímá úměra neexistuje. Někteří pejsci prostě vítají umírněně nebo třeba vůbec ne a neznamená to, že vás mají o to míň rádi. Jen tu lásku zpracovávají jinak.
Pes se zběsilostí zbavuje stresu, a přitom se mu ještě vyplavuje radostný oxytocin, který se může projevit i slzami v očích. Takže emocí je vážně dost a každý s nimi nakládá trochu jinak.
Na rozdíl od mého předchozího psa, který mi nosil ty dárky, jak už bylo řečeno, je moje současná fenka velká individualistka. Ani na mazlení si nějak zvlášť nepotrpí, spíš mi to dovoluje, a když přijdu domů, kolikrát se ani nezvedne. Vděčně se na mě podívá, jen tak vlažně a pomalu zamrská ocasem a já mám radost. Protože vím, že má radost ona.
Jestli vás to vítací šílenství otravuje, mám pro vás radu. Neoplácejte psovi stejnou vřelostí ani zlobou. Slibuji, že se ho tím nijak nedotknete, ani se neurazí. Je jen na vás, jestli projdete s těmi nákupními taškami až do kuchyně v klidu nebo slalomem mezi psími packami s nákupními taškami zvednutými nad hlavou a jen tak tak, že se u toho nepřerazíte.
Jestli s tím chcete něco udělat, zkuste si zakázat všechny hlasité a energické projevy, když se vracíte domů, protože těmi pejska za jeho chování odměňujete a podporujete ho.
Jestli si sednete na bobek, budete ho drbat za ušima, zvedat radostně nad hlavu a dojímat se nad jeho loajalitou, v ničem sobě ani jemu nepomůžete. Ani když ho budete nervózně okřikovat, protože zrovna teď se jeho přízeň nehodí. Jestli vám ale jeho vítací rituál nevadí, tak fajn. Pozor ale na návštěvy.
Jestli je ale na vás psí energie příliš, před otevřením dveří se nadechněte, v klidu psa pozdravte a projděte, jak klidně to jen dokážete. Na jeho nadšení nijak nereagujte. Ani veselím, ani okřikováním.
Také můžete použít malý trik. Hoďte mu někam stranou pamlsek nebo hrstku granulí a přivítejte se s ním v klidu až když si zujete boty, svlečete kabát a odložíte ty nákupní tašky.
Uznávám, že je těžké obrnit se trpělivostí a vlastní nadšení z psí radosti zkrotit. Ovšem vyplatí se to a s pejskem si můžete pohrát a trochu si zabláznit kdykoli jindy. Když budete sami chtít a budete na to připraveni.
Ne všichni pejsci jsou ale takto nezřízeně urputní, jakmile vás uvidí. Nebuďte z toho smutní nebo zklamaní, pravděpodobně to vůbec nic nevypovídá o vaší vzájemné spřízněnosti. Každý pejsek má trochu jinou povahu. Zpozorněla bych pouze v případě, že obvykle vás zběsile vítá a pak najednou nic.
Zjistěte, jestli psa něco netrápí a za změnou jeho chování nemůže být nepohodlí či nemoc. To platí v každém případě náhlé a nevysvětlitelné změny chování. Ale nemusí to tak být. Myslíte-li si, že se pes na vás nemůže zlobit, věřte, že i to se může stát.
Před lety jsem měla v Praze americkou stafordku Gony. Když jí bylo už asi čtrnáct let, odjela jsem na dva nebo tři týdny do zahraničí a nechala ji doma. Pochopitelně ne samotnou, měla tu nejlepší péči rodinných přátel, kteří se do bytu dočasně nastěhovali.
Když jsem se po pár týdnech vrátila a nemohla se jí dočkat, Gony mě nepřišla ani přivítat. Z pelíšku se na mě dívala vyčítavě a ignorovala mě celých dvacet čtyři hodin. Snad mi tím chtěla vyčinit. A fungovalo to. Bylo mi smutno a měla jsem výčitky, to přiznávám.
Moje současná Belinda je adoptovaná a největší individualista než všichni psi, které jsem kdy měla. Vytvořit si s ní pouto není samozřejmé ani automatické, ale i ona mě vítá, když se vracím domů. Svým vlastním způsobem. Hračky mi nenosí ani po mně zběsile neskáče, ale že má radost, to vím.
Vrcholem její přízně je lenivě seskočit z gauče, zavrtět ocáskem a když se k ní skloním, olíznout mě na uvítanou. My dvě to ale máme obráceně. Tyátr, jak ráda ji vidím, dělám spíš já.
Takže ať vás pejsek vítá jakýmkoli způsobem, je fajn nevracet se do prázdného a ponurého bytu. Za to nám pejskařům stojí i trochu povinností navíc.
Určitě i vy máte nějaký psí vítací rituál a třeba se s námi o něj chcete podělit.
Přeji vám příjemný a třeba i trochu bláznivý návrat z práce domů!
