Článek
Ještě donedávna se mělo za to, že psi reagují hlavně na intonaci – tedy na to, JAK mluvíme, ne CO cítíme. Novější výzkumy ale ukazují něco jiného: psi dokážou rozpoznat lidské emoce napříč smysly – spojují hlas, výraz obličeje i řeč těla do jednoho významu.
Neznamená to ale, že mají více empatie. Spíš jsou praktičtější.
Psi jsou mistry adaptace. Během tisíců let soužití s člověkem se naučili číst lidské signály, i když jsou nekonzistentní. Řekneme „hodný pes“, ale náš hlas je přitom podrážděný. Usmíváme se, ale tělo máme napjaté. Tvrdíme, že jsme v klidu, ale dech máme zrychlený.
Psa ale neošálíme. On si z toho zmateného mixu dokáže vybrat to podstatné. Čte tón, napětí, mikropohyby a také cítí pach, který vylučujeme. Často tak reaguje dřív, než si my sami uvědomíme, že jsme třeba ve stresu nebo se něčeho bojíme.
Různé studie z posledních let ukázaly, že psi mění své chování podle skutečného emocionálního stavu svého páníčka, nikoli podle toho, co říká nebo jak se snaží tvářit.
Když byli lidé smutní nebo úzkostní, psi byli klidnější, méně vyžadovali pozornost a více sledovali člověka. Taková je psí strategie.
Další studie zase ukázala, že psi dokážou správně přiřadit lidský obličej k odpovídajícímu emocionálnímu hlasu – například radostný výraz k veselému tónu nebo rozzlobený výraz k hrozivému hlasu. Když emoce nesedí, psi jsou zmatení. To znamená, že psi na emoce nejen reagují, ale očekávají i emoční soulad.
Tato kognitivní schopnost byla dosud prokázána pouze u primátů a schopnost vykonávat ji napříč živočišnými druhy byla pozorována pouze u lidí.
Psi ale na rozdíl od nás nejsou žádní romantici. Signály čtou pouze funkčně a prakticky. Například si vyhodnocují, zda je pro něj v situaci bezpečno, zda se můžou přiblížit, či je lepší se stáhnout a podobně.
Psi nejsou empatičtí v lidském slova smyslu ani necítí soucit tak, jak si ho představujeme. Ale dokážou rozpoznat emoční stav druhého a přizpůsobit mu své chování. A to často lépe než my.
Zvláštní kategorií je lidský strach. Pokud se něčeho bojíme nebo jsme úzkostní, pes nás ani pozorovat nemusí. Strach z nás doslova cítí. Je to emoce, na kterou psi reagují nejcitlivěji a nejspolehlivěji. Lidský strach má velmi čitelné biologické signály, jako jsou změny dechu, napětí svalů, držení těla, ale hlavně chemii, jejíž změnu a význam dokáží psi neomylně detekovat.
Psi dokážou rozpoznat lidský strach pouze podle pachu potu, aniž by viděli obličej nebo slyšeli hlas. V experimentu, kde psi čichali vzorky potu lidí ve stresu a v klidu, reagovali na strachový pach zvýšenou ostražitostí, vyhledáváním majitele nebo naopak stažením se. Jinými slovy: pes cítí strach doslova nosem.
Psi zároveň zrcadlí lidské napětí. Když je člověk úzkostný nebo vystrašený, u psů se zvyšuje hladina stresových hormonů, i když sami nejsou v ohrožení. To vysvětluje, proč se pes může začít chovat nervózně v situacích, které by mu jinak nevadily – například na ulici, v čekárně u lékaře nebo při setkání s cizím člověkem. Pes nereaguje na svět kolem sebe, ale na náš vnitřní stav.
Zatímco psi nám rozumí, my lidé máme tendenci ignorovat signály, které k nám oni vysílají. A to často pouze proto, že jim nerozumíme. Trestáme je tam, kde jde o důležitou komunikaci a přehlížíme varovná upozornění. Pes k nám přitom promlouvá velmi zřetelně a vysílá jasné signály.
Lidé mají ale tendenci vykládat si psí chování podle sebe – tedy podle lidských emocí a sociálních pravidel. Když pes olizuje obličej, říkáme si „má mě rád“. Když se odvrací, myslíme si, že se urazil. A když zívá, že je unavený. Jenže z pohledu psa to často znamená něco úplně jiného.
Zívání je u psů typickým signálem stresu, olizování může být uklidňovacím gestem a odvracení hlavy způsob, jak předejít konfliktu. Jinými slovy: pes se snaží nám něco říct a my mu to kazíme tím, že jeho signálům nerozumíme.
Lidé mají tendenci přeceňovat svou schopnost číst psí emoce i pokud se považují za zkušené pejskaře. Ve skutečnosti ale i dlouholetí majitelé často zaměňují strach za tvrdohlavost, uklidňující signály za vtírání se a stres za projev viny. Psí mimiku a chování prostě neumíme interpretovat tak dobře jako psi dokáží přečíst nás.
Možná jenom celý vztah člověka se psem chápeme špatně. Nepotřebujeme, aby nám psi lépe rozuměli – to už dávno umějí. Naopak potřebujeme, aby se lidé naučili rozumět psům.
Co takhle začít se učit novému jazyku podobně, jako se učíme třeba anglicky nebo španělsky? Otevřít kurzy psí řeči možná není špatný nápad.
