Článek
Inzerátů v rubrice „daruji psa“ na sociálních sítích i na všelijakých online stránkách nabízejících zboží z druhé ruky je překvapivě hodně. Rozhodně víc, než by se slušelo. Však inzerenti také většinou za svoji nabídku, která by v jiných případech byla vítaná či přímo velkorysá, dostávají od čtenářů co proto.
Zarážející je přitom v naprosté většině strohost a věcnost textu, stejná jako v případě jakékoli věci. Třeba kusu nábytku, který posloužil když měl, a teď už je na obtíž a není pro něj v domácnosti místo. Emoce přece do inzerátu nepatří. Možná v mnoha případech žádné emoxe ani neexistují.
Abychom ale byli spravedliví, je potřeba uznat, že darovat nepotřebného psa, protože jak jinak jej nazvat, je rozhodně lepší než nechat ho někde napospas, čehož také bohužel býváme svědky.
Důvodů, proč se lidé uchýlí k sepsání podobných inzerátů je zřejmě víc, než lze většinou z relativně krátkého a věcného inzerátu vyčíst. Co lze ale mezi řádky často vytušit, že uvedený důvod je většinou pouze zástupný. Pravým důvodem totiž bývá hlavně nezodpovědnost.
Převážně se prý jedná o stěhování, změnu životních okolností, vyskytující se alergie a podobně. Někdy se důvodem inzerent ani nezatěžuje. Jako by říkal – psa daruji, nic za něj nechci, tak se neptejte a buďte rádi, že k němu přijdete zadarmo.
Jistě, v životě se mohou stát různé vážné situace, kdy není jiné východisko, než najít psovi novou rodinu. Úmrtí nebo vážná nemoc patří mezi takové smutné rodinné situace, které vyžadují řešení, pokud se pejska nemůže ujmout nikdo z blízkých. I takové nepříjemnosti se bohužel stávají a jsou pochopitelné.
Pro tyto případy fungují různé spolky a útulky, které mají nebo by měly mít zkušenosti s předáváním zvířat do nových rodin, jejich výběru a v neposlední řadě i papírování. I když se jako v každé oblasti lidského života najdou útulky s pochybnými praktikami, většina z nich svoji práci dělá z lásky ke zvířatům. A práce je to těžká, emotivní, ne příliš lukrativní, ale velmi smysluplná.
Přestože po příspěvcích nabízejících psy nepátrám, algoritmus sociální sítě mi je automaticky nabízí, protože už ví, že mě téma psů obecně zajímá. Poslední inzerát, který na mě na sociálních sítích vyskočil, přesně zapadá do kategorie eticky problematických nabídek.
„Daruji do zkušených rukou svého miláčka, budu se stěhovat a psa si nemohu nechat. Pes je na mě strašně fixovaný a v bytovce ho mít nemohu. Pes je zdravý, nekastrovaný, čistokrevný československý vlčák.“
Jen stěží si představit zmatek v hlavě pejska, který přijde o člověka, který pro něj znamená celý svět. Jenom proto, že se páníček musí stěhovat a pro psa v jeho životě již není místo. Inzerentovi je zřejmě smutno a snad je to pro něj také těžké, přesto se rozhodl psa darovat. Co když ale novou rodinu nenajde včas? Co se stane potom?
Celý příběh pána a jeho psa neznáme a můžeme pouze spekulovat nad situací člověka, který se rozhodne pořídit si ne zrovna jednoduché plemeno psa, aby mu po pár společných letech hledal nový domov. Tak mu přejeme, v zájmu pejska, aby se našlo co nejlepší řešení.
Existují ale i jiné inzeráty, nad kterými skutečně zůstává rozum stát. No jen považte:
„Chtěl bych najít nový domov pro mého mazlíčka. Pořídil jsem si jí, ale pak se ukázalo, že na ní nemám zase tolik času než jsem si myslel že mám, je hravá a energická, zatím se moc s ostatnimi plemeny neseznámila, takže bych doporučil opatrně.“
Zvláštní komentář tento inzerát nezasluhuje, protože je sám o sobě velmi výmluvný. Je to zkrátka pánův mazlíček, na kterého ale není čas. Smůla. Myslel jsem, že budu mít víc času, tak co se dá dělat. Nějak to nevyšlo.
Další důkaz o nezodpovědnosti přináší následující inzerát:
„Daruji křížence staforda. Pes je u dětí a nemá problémy se žádnými dětmi. Jen je dost aktivní a chtěl by si nonstop hrát a je to velký mazel. U nás na něj poslední dobou není moc času, tak jsme se rozhodli ho někomu darovat. Jen vážní zájemci.“ Následuje fotka psa s roztomilým kukučem.
Mezi nejsmutnější případy patří ty, kdy lidé darují psa v seniorském věku. Už s ním není taková legrace jako dřív, aktivity jsou omezené a pejsek přestal splňovat estetická kritéria. Kromě toho stojí víc peněz za veterináře a k ničemu už neslouží. Že prožil věrně s rodinou dlouhá léta a nic jiného v životě nezná, je nepodstatné. Teď se z něj stala ojetina, kterou je potřeba vyměnit za nový model.
Pojďme se na to ale podívat z jiného úhlu. Většina takovýchto inzerátů si zřejmě po zásluze vyslouží mnoho odsuzujících a někdy nenávistných komentářů typu „chtěli jste psa a když vám už není dobrý, tak se ho zbavíte? Lidé jako vy by měli dostat zákaz vlastnit psa.“
Jenomže když už situace došla z jakéhokoli důvodu tak daleko, že je pes veřejně nabízen k předání, žádná diskuse ani komentář na faktu, že se majitel rozhodl psa zbavit, nic nezmění. Po pravdě řečeno, veřejná nabídka je tou lepší variantou. Pejsek má alespoň šanci na novou rodinu a v ideálním případě takovou, kde se bude mít líp.
Původně jsem se chtěla zařadit mezi ty, kteří podobné inzeráty odsuzují. Jenomže pravda je taková, že v těchto případech jsou odsouzeníhodní majitelé a jejich motivy, nikoli způsob, jakým to dělají. Existují totiž mnohem horší varianty.
Bezpochyby jsme národ pejskařů. Ale to, že máme psů hodně ještě neznamená, že k nim máme výrazně lepší vztah než jinde ve světě. Případů týrání, zanedbávání nebo prosté neschopnosti či nevůle se o psa postarat, je víc než dost. Stejně jako lidí, kteří neváhají nákupem podporovat množírny.
Ale také je u nás mnoho takových, kterým není osud psů lhostejný. Ať už jde o ty, kteří se rozhodli věnovat potřebným pejskům svůj život v podobě provozu záchranných stanic, útulků, dočasné péče či alespoň na jejich provoz přispívat finančně či dobrovolničením. A za to by jim měl patřit náš obdiv.
Žádný zákon, byť sebelepší, totiž psovi nezajistí láskyplný, bezpečný a zodpovědný domov. Na tom nic nezmění ani nenávistné komentáře takzvaně spravedlivých. I nadále si mnoho lidí bude nezodpovědně pořizovat psa z všelijakých důvodů, aby se ho při střetu s realitou zbavili.
Nakonec i z původně ušlechtilého gesta se často stává hanebnost, která psovi ublíží víc než pomůže. Jako příklad lze uvést mnoho případů, kdy si lidé s velkou slávou adoptují psa, aby ho po pár dnech vrátili, protože nesplňoval jejich představy.
Míra zklamání bývá úměrná míře očekávání. Hrdina není ten, který si vezme psa, ale ten, který vydrží a trpělivě s ním zdolá všechny překážky, i kdyby mu měl svůj vlastní život přizpůsobit. Pes si páníčky nevybírá, přitom je na nich celé jeho bytí závislé.
Pes není pro každého, ale kdokoli jej může mít. Dokud lidé nebudou mít jasno v zodpovědnosti za živého tvora, který má silné emoce, nepřestanou přeceňovat své síly, a dokud si psa bude moct pořídit kdokoli, inzerátů typu „daruji psa“ neubyde.
Co z toho vyplývá? Že nenávistné komentáře nejsou k ničemu. Nikoho nedonutí k posypání si hlavy popelem a žádné rozhodnutí nezvrátí. Kromě toho skutečně mohou existovat situace, že jiné řešení prostě není. Darování psa totiž není to nejhorší.
I když můžeme donekonečna diskutovat nad důvody, proč lidé psa darují, pořád je lepší, že to dělají víceméně transparentně a veřejně, než potajmu a skutečně trestuhodně.
Na závěr nezbytný apel. Pes není věc, ale živá bytost se silnými emocemi, která je na nás stoprocentně závislá. Zatímco on pro nás znamená část života, my jsme jeho celým světem.
A tento fakt bychom měli vnímat s největší zodpovědností a pokorou, když už se rozhodneme psa do svého života přijmout.
