Článek
Při vzájemném kontaktu psů sice hrají instinkty velkou roli, je ale mylné se domnívat, že každý pes automaticky rozumí psí řeči. A člověk už vůbec ne. Experty na komunikaci, a tím pádem psi, kteří jsou vyrovnaní a vědí, jak se v různých situacích chovat, jsou pouze psi dobře socializovaní.
Socializace je ovšem pojem velmi široký a zahrnuje mnoho aspektů včetně zvuků, hluku, městského provozu a lidské společnosti. Ne každý pes, který je takzvaně dobře vychovaný a v klidu, je ale také dobře socializovaný ve svém vlastním prostředí, pokud mu není dopřáno. To znamená v komunikaci s ostatními psy.
Taková psí školka je svět sám pro sebe, který se řídí psími pravidly, a přitom je moderovaný lidmi. O psech a jejich vzájemné komunikaci se toho jinde víc nedozvíte než právě v psím kolektivu. Školka sice není pro každého psa, ale většina jich společnost ostatních chlupáčů miluje.
Nejjednodušší to mají štěňata a psí školka je pro ně nejlepším vzdělávacím ústavem, pokud jde o hodiny komunikace a jazykovou vytříbenost. Štěňata jsou jako houby a vše nezbytné pro život se nejlépe naučí od dospělých kamarádů. Ti mu předají víc, než my lidé kdy dokážeme. Pravidla hry ale většinou brzy pochopí i starší nováčci.
Dospělý pes štěněti neublíží. Ani ti nevrlí, kterým vadí přespříliš energie a ostré zoubky při brutálních hrátkách. Naopak. Dospělý pes naučí psí mládě limitům a dá mu velmi dobře najevo, kdy už je všeho přespříliš. Třeba se po něm i ožene nebo ho packou přišpendlí k zemi. Ale to je jenom lekce, která se prckovi bude v životě hodit a naučí ho vyhýbat se konfliktům.
Samozřejmě existují i psi, kteří by neváhali použít nepřiměřené násilí ani vůči mláděti, stejně jako dospělý člověk vůči dítěti. To jsou ale jedinci s vážnými problémy a v psí školce nemají co dělat. Proto má také každé profesionální zařízení vypracovaný systém přijímacího řízení, kterým musí každý nově příchozí projít. Výjimky se nevyplácejí a slovo majitele psa nemá žádnou váhu.
Rozhodně totiž neplatí, že každý majitel zná svého psa nejlépe. To, že vás pes poslechne na slovo a znáte jeho libůstky a slabosti, nemusí vůbec nic znamenat. Jeho život totiž ovlivňujete vy a pes se vám přizpůsobí. Vašim požadavkům, příkazům a zákazům a hlavně náladě. Bez vás se chová jinak.
Nejenom pes bez majitele, ale i pes na vodítku bude mít jiné reakce než pes volný. Na vodítku je pes omezen na pohybu, to znamená, že má velmi omezené možnosti se případně bránit či utéct, pokud by mu hrozilo nebezpečí. Ani vás nemůže ochránit tak, jak by potřeboval, kdyby k něčemu došlo. Proto někteří psi na vodítku již předem „varují“.
Ve školce jsme měli také dvě klientky, které chodily téměř každý den. Německou ovčačku Liu a dalmatinku Fridu. Byly to nejlepší kámošky. Celé ráno spolu řádily v herně až k padnutí a nedaly jedna na druhou dopustit. Občas se lehce poškorpily, stejně jako to umí holky, ale všechno si vyříkaly „slovně“. Obě totiž byly poněkud verbální, ale také velmi sladké. Odpoledne se společně svalily do jednoho pelechu a usnuly přitisknuté jedna na druhou.
Pak se ale potkaly se svými majiteli na ulici a byl z toho skandál. Jeden by si myslel, že by došlo ke krveprolití, kdyby je páníčci nedrželi na opačných chodnících ulice. Vyceněné zuby, napnutá vodítka a krvelačně se vzpínající těla. Vypadaly jako nepřítelkyně na život a na smrt. Pak se sešly ve školce a jako každý den bez sebe neudělaly ani ránu.
V případě vodítka hraje největší roli jeho konec v rukou majitele. Pes se chová podle toho, co cítí jeho páníček nebo panička. Když je nervózní, vystrašený nebo naštvaný on, bude i jeho pes. Tato úměra platí až hrozivě často. Určitě jste stokrát slyšeli větu paničky s psíkem na vodítku: „Ať se k němu nepřibližuje, můj hafík se psů bojí.“ A přitáhne si pejska blíž k sobě.
Hafík samozřejmě hystericky zaňafe. Protože možná nikdy neměl příležitost se s někým pozdravit. A také protože když je vystrašená panička, asi k tomu bude důvod. Těchhle hysterických „hafíků“ je mi asi líto nejvíc. Oni sami by častokrát moc chtěli, ale není jim dovoleno.
Ani mnozí takzvaně dobře vycvičení psi, kteří sice poslechnou svého páníčka na slovo, si v psím kolektivu nevědí rady. Jsou totiž závislí na tom, co jim povolí jejich šéf a sami se rozhodovat neumí. Bez páníčka jsou úplně ztracení. Jejich život je totiž souborem povelů, bez kterých si neví rady.
A jak taková psí školka a její režim vlastně vypadá? Samozřejmě každá trošku jinak, ale ta moje byla opravdu psím, nikoli hlídacím institutem, kam se pes odloží, aby o něj bylo postaráno, než se páníček vrátí. Dominantou prostoru byla obrovská herna, kam se mohlo rozběhnout třicet psů najednou a všichni měli prostor.
Vrátka do vedlejší ložnice byla většinu času otevřená. Zavírala se pouze v případech, kdy bylo zapotřebí oddělit psy s různou energií. Třeba když se tři husky nebo Lia s Fridou potřebovaly na chvíli samy vyřádit a prckové by se jim pletli pod nohy. Také když přišel nový pes, zpočátku zůstával v menším kolektivu, aby se moc nevyděsil. Energie v hlavním prostoru totiž byla někdy vskutku poněkud vyčerpávající. Ale také radostná a kouzelná.
Některé školky mají sály rozdělené podle velikostí psů. Malí a velcí zvlášť. U nás se malí oddělovali pouze v případě výše popsaném. Když si velcí potřebovali zařádit a malí je honili. Není totiž žádoucí, aby padesátikilový pes nechtěně přišlápl čivavu. Když byla energie klidnější, hráli si všichni pěkně pospolu a rádi.
Psi si většinou spontánně vybírají přátele mezi chlupáči zhruba stejných velikostí a tělesných dispozic. Takže vidíte chumel droboty běžící z centrální místnosti do ložnice. Plandají jim uši, zadní chytá za ocas toho před sebou, protože ho nemůže dohnat, a spokojeně u honičky poštěkávají. V čele pelotonu běží mini pudlík, protože ti bývají velmi hraví, následován dvěma ječícími jezevčíky a na konci je následuje bišonek. Ten má ale svůj hrací limit, protože je ze všech jmenovaných nejklidnější. Z rohu je pozoruje jack russell, který po skupince, která kolem něj proběhne, chňape. Taky by si rád hrál, ale moc to neumí.
Nikdy předem nevíte, kdo se kým se dá dohromady. Velké přátelství může klidně vzniknout i tam, kde byste to rozhodně nečekali. Cenu za nejroztomilejší dvojici u nás vyhrála mrňavá yorkšírská teriérka Flora a bernská salašnice Goa. Přestože Goa dokáže být velmi výmluvná, a někdy je i trochu nevrlá, s Florou ji pojilo přátelství až za hrob. Flora se svými necelými 3 kg váhy si vlezla do tlamy pětapadesátikilového psa a počítala, jestli má všechny zuby. Za to ji pak Goa svezla. Počkala, až Flora nasedne na postel, chytla ji za roh a upalovala s ní napříč místností. A když Flora po cestě vypadla? Goa trpělivě počkala, až pasažérka znovu nastoupí a jelo se dál.
Psi pohyb a psí společnost milují. Aby v ní ale dobře obstáli, musí se naučit komunikovat vlastním jazykem. Proto, pokud máte doma štěně, neizolujte ho z vlastních obav a strachu od ostatních psů. Dáte mu tím do života víc, než dokážete kdy docenit. On se potřebuje naučit v psím světě orientovat. Jedině tak se o sebe dokáže postarat a nebude hrozbou pro ostatní.
Samozřejmě to neznamená, že teď smečku dospělých psů, kteří jsou celý život zavření na zahradě, vypustíte do světa, aby se socializovali. Nebo ona paní, která v jednom příspěvku hrdě hlásala, že její pes je vycvičený jako hodinky, ale když s ním jde na procházku, nikdo se k nim nesmí přiblížit, protože by klidně roztrhal štěně nebo ho umlátil náhubkem. Ani ona by svého psa neměla pustit z vodítka, aby se proběhl po parku. Co by ale udělat měla, je sáhnout si do svědomí a začít přemýšlet, kde udělala chybu.
Psům nedopřejeme lepší život tím, že je budeme nadměrně trénovat, ale tím, že jim umožníme trochu kontrolované svobody a vlastního života. Přetrénovaný pes není psem šťastnějším, zatímco pes dobře socializovaný ano.
