Článek
Cestování po světě nahradily vycházky s psisky na vodítku po barcelonského parku a prostředí elegantních restaurací vystřídal opatlaný stůl obklopený slintajícími chlupáči. Brzy mi nedošel jenom ten luxusní make-up, ale došlo mi tak nějak všechno. Z elegantní voňavé dámy jsem se proměnila v hlídačku psů šířící kolem sebe nevábný odér.
Zrovna tohle mi ale bylo jedno, jsem totiž tak trochu rebelka. Jednou vesnická holka, vždycky trochu drsňačka. Lesk luxusních světových hotelových pokojů nebo deset psů v posteli a zachlupacených peřinách? Radosti jsem si užila v obou extrémních světech.
K otevření psí školky v Barceloně mě dovedly romantické představy, iluze o vlastních obchodních schopnostech a touha přesunout se z Anglie do Španělska. Teprve dneska vím, že o tom nejdůležitějším, tedy o psech, jsem toho moc nevěděla, i když jsem byla samozřejmě přesvědčená o opaku.
Ani dnes bych se za žádného experta na psy nepovažovala, od toho jsou jiní. Kdejaký tradiční cvičitel by asi trnul hrůzou z mé filosofie, že pes smí všechno, kromě toho, co má zakázané. Já své psy totiž necvičím, ale vychovávám. Stejně jako děcka.
Podobnost s dětskými jeslemi, školkou nebo základkou je na místě. Ve stejné ulici jako my totiž sídlila soukromá dětská školička a někteří klienti dokonce využívali obou zařízení. Psa odevzdali v naší recepci a pokračovali s dítětem o pár domů dál, než se volní jako ptáci vydali po svých záležitostech nebo do práce.
S vychovatelkami a pobíhajícími děcky jsme se potkávali v parku i na ulici a smáli se tomu, jak moc jsou si naše práce podobné. Rozjívená skupinka křičících dětiček a honící se štěkající psiska. Občas některé dítě pláclo jiné hračkou nebo se v našem případě psi poškorpili, aby z nich za pět minut byli opět nejlepší kámoši.
Prožila jsem tři krásné a náročné roky a naučila se o psech to, co v realitě pozná málokdo. Jak funguje psí kolektiv a tajemství jejich vzájemné interakce. Stokrát jsem odpověděla na otázku jak to, že se psi nepoperou, když jsou všichni pohromadě a navíc každý den v jiné sestavě.
Tohle ale výjimečně není článek o psích záležitostech, nýbrž o mé vlastní transformaci a poznání. I když…psům je taky nějaký sociální status úplně buřt.
Přestože jsem byla spokojená ve svém novém světě, unavená, oslintaná, neupravená a po pravdě leckdy asi i smradlavá, občas na mě padla touha se aspoň na chvilku vrátit do svého původního života. Pěkně se učesat, nalíčit, vytáhnout ze skříně nějaký odložený kousek, vklouznout do lodiček a vyrazit do pořádné restaurace. Byla jsem jako matoucí chameleon a neprůhledná jako plexisklo.
Chovat se v „lepší“ společnosti, to já prosím pěkně umím. S etiketou si tykám, na chytré řeči jsem byla vždycky machr a vyšvihnout se taky ještě pořád dokážu. To se totiž nezapomíná. Jenomže pro mě se tou lepší společností stali i psi a skloubit se tyhle dva světy dají jen těžko. Alespoň v sociálním kontextu je to svízel. Takže se ze mě stal tak trochu Jekyll a Hyde.
Seznámila jsem se s jedním panem doktorem. Byla s ním legrace (k nudným a namyšleným patronům mě to nikdy netáhlo) a vypadalo to na slibný začátek. Pán měl rád psy, dobré jídlo a byl tak trochu cvok a rebel, v dobrém slova smyslu pochopitelně. Zkrátka jsme si padli do oka.
Na těch několik prvních schůzek jsem se jako každá ženská, která se chce zalíbit, pečlivě nachystala. Manikúra, čerstvě vyfoukaná hlava, kabelka, nějaké ty šperky a úsměv doširoka. Příprava asi zafungovala dobře, protože můj nový objev byl pozornost sama.
Až jednou dostal pan doktor dobrý nápad překvapit mě v práci. Překvapení to tedy bylo. Aniž bych tušila, kdo přišel, vylezla jsem do recepce ve vytahaném svetru ožvýkaném od štěněte, s rozcuchaným drdolem na hlavě a v keckách, kterými jsem po cestě šlápla do loužičky.
Na pana doktora šly očividně mrákoty. Jeho romantická představa dámy, která si čte Shakespeara, zatímco jí u nohou spokojeně polehávají důstojní psi, vzala v sekundě za své. Místo ní přišla do recepce unavená, nenalíčená a rozhodně nevoňavá dáma s nepříliš esteticky vyvedeným jednookým psem neurčitého plemene. Iki byla totiž novým přírůstkem do školky a jedině u mě se cítila v bezpečí.
V tu chvíli jsem pochopila, co znamená zachovat dekórum. Pan doktor ani nemrkl okem, trochu nuceně se usmál a málem mi zapomněl dát kytku, kterou s sebou přinesl. Bylo to naposledy, kdy jsem ho viděla. Chvilku mě to sice mrzelo, ale jenom chviličku. Vždyť to bylo vlastně celé legrační a já měla lásky habaděj. I když té štěkající.
Psí školku už nemám. Zkušenosti a zařízení jsem předala mladým děvčatům, která se prý nechala inspirovat a také zatoužila po denním psím zařízení. Dělám jim tak trochu mentora, aby si nemusely projít stejnou cestou jako já. Jsem spokojená a na holky pyšná.
V romantických ideálech jsem rozpustila i jmění, takže na světové hotely už to nevypadá. S perlami na krku ani s hovňouskem na podrážkách už nechodím a je ze mě úplně normální ženská s obyčejnými starostmi a radostmi. A mému psovi je úplně fuk, jestli mám na sobě tepláky nebo šaty věhlasné značky, voním chanelem nebo po skořici ze štrůdlu.
Připadám si bohatá, i když ve jmění mé bohatství nespočívá. Nemůžu si stěžovat, že bych si neplnila sny a něco mi třeba uteklo. Tedy kromě toho pana doktora. Ale čert ho vem.
Není tak docela pravda, že když chce někdo všechno, nemá nic. Záleží, co všechno chcete. Znáte to, když to nezkusíte, nevíte. A já zkusila a neměnila bych, protože kouzlo poznání je k nezaplacení.
