Článek
Vybírat psa není snadný úkol. A co teprve když jste povahy dobrodružné a nevíte, co bude za rok!
Nadešel čas vyplnit prázdné místo po boku. Ti, kteří si truchlením ze ztráty milovaného psa prošli, ten pocit znají. Už nikdy nikdo nebude stejný jako ten předchozí, ale bez psa to taky nejde. Pro mě byl tím osudovým parťákem dobrman Oliver, ale odešel do nebe. Co dál?
Představy jsem měla praktické a ušlechtilé. Chtěla jsem adoptovat menšího pejska, kterého lze vzít do náručí a hlavně staršího, kterého už třeba nikdo nechce. Jenže poruč větru, dešti a sám sobě!
Zamilovala jsem se do Belindy. Bylo jí pět měsíců a vážila už sedmnáct kilo. Zbožňuji všechny psy bez rozdílu velikosti, ale zkrátka si nemohu pomoct, nakonec skončím zase s velkým. Kdo ví proč.
Ale zpátky k Oliverovi. Byl to můj pes číslo čtyři. Prvního jsem si vyžebrala v první třídě a dostala od rodičů německého špice. Když chodil do první třídy můj syn, dostal malého anglického staforda. Jenže ten brzy umřel, tak jsme pořídili Gony, amerického staforda. Byla s námi až do svých neuvěřitelných sedmnácti let.
A pak jsem žila v Anglii, zrovna jsem žádného psa neměla a procházela fází seznamování se s potenciálními partnery. Sítem propadali poměrně rychle, pokud na prvním rande nezodpověděli správně otázku, zda psa ano, či ne. Ve středním věku si už totiž můžete vymýšlet, co chcete, protože vás nic nehoní.
Přišel Mike a po čase i velký dům se zahradou na anglickém venkově. A konečně správný čas pořídit si společné „mimino.“ A vzali jsme to od podlahy a zodpovědně, žádná hurá akce.
Téměř rok jsme diskutovali, četli články, mluvili s veterináři a všelijakými chovateli, než jsme se rozhodli pro dobrmana. Mike chtěl německého ovčáka, ale k těm mám trochu smíšený vztah, já zase od malička toužila mít německou dogu. Aspoň na něčem jsme se shodli, že to bude velký pes. Konverzace probíhala zhruba takto:
„Dogu? Zapomeň. Víš kolik váží? Klidně 80 kilo!
„To vadí? Dům je dost velký a naše auta taky. A že toho hodně sežere? No a co? Klidně budu na dietě a rozdělím se s ním.“
„O peníze nejde. Ale představ si, až nebude moct chodit. Na cestu k veterináři najmeme stěhováky?“
„Vidíš to moc černě. Veterinář přijede domů, když bude nejhůř. Nebo s ním někdo pomůže. A vůbec, ještě ho ani nemáme a ty už ho pomalu pohřbíváš.“
„A ty jsi zase lehkomyslná. Tak ti to vysvětlím jinak. Představ si, že večeříme a pes leží pod stolem.“
„To je hezký, na to se těším. Hlavně, že nebude žebrat.“
„Náš jídelní stůl je vysoký sedmdesát pět centimetrů. Kolik měří doga?“
„Nevím, mrknu, když je to tak důležité.“ Popadla jsem iPad, který se válel na tom dotyčném stole. „Dospělý kluk německé dogy má kolem sto deseti centimetrů.“
„A teď si představ, že se při večeři pod tím stolem zvedne.“ A významně u toho pozdvihl obočí.
„Aha.“
Takže výběr psa byl limitován výškou stolu.
Nakonec to s Mikem nevyšlo, ale dobrman Oliver mi byl parťákem celý svůj desetiletý život. Velmi rychle si zvykl na malý domeček se zahrádkou jen o pár mil dál. Jezdil se mnou několikrát do roka autem do Prahy, spal v hotelových pokojích, u přátel, chodil do luxusních restaurací i hospod, procházel se po Karlově mostě i po Trafalgar Square, a nakonec se se mnou přestěhoval do Barcelony. Inspiroval mě k založení psí školky, jejíž se stal patronem.
Oliver
Posledních pár měsíců kvůli srdečním problémům chodil velmi těžko a schody byly takřka nepřekonatelným problémem. Vážil zhruba polovinu německé dogy a stejně jsem ty stěhováky potřebovala. Ne tak doslova, ale sama bych to nedala. Proto jsem se rozhodla, že velkého psa už ne.
Malého psa sice zase nemám, ale už jsem v procesu zmenšování. Belinda má kilo jenom třicet a stejně jí mám občas plné ruce. Alespoň než jí přejde telecí věk. Už zkrátka nejsem nejmladší.
V Barceloně občas vídám paní droboučkou jako věchýtek kolem sedmdesáti venčit tu největší německou dogu, jakou jsem kdy viděla. Kráčejí vedle sebe důstojně a pes v klidu počká, než paní nabere dech. Až ji potkám příště a půjdu bez Belindy, která na chudáka psa ječí strachy z druhé strany chodníku, určitě se s ní dám do řeči. A kdo ví? Nikdy neříkej nikdy….
Ať už jsou vaše představy a nároky na budoucího čtyřnohého člena rodiny jakékoli, vezměte rozum a dostupné informace do hrsti. Myslete na to, že pes s vámi bude, ať se děje co chce. Tedy tak aspoň doufám. Psů se totiž opravdoví milovníci na rozdíl od svých lidských partnerů nezbavují.
A poslouchejte chlapy, protože oni bývají praktičtí. Ne jako my některé holky.
