Článek
O případech týrání psů, ale i jiných zvířat, bohužel čteme často a soudní lidé jejich majitele po právu odsoudí. Stává se ale zřídka, že protagonistou krutého zacházení se psy je poslanec a kandidát ve volbách.
Až přespříliš lidí demonstruje svoji lásku ke psům tím, že si je pořizuje. Samotné vlastnictví ale žádnou lásku nedokazuje. Naopak, některým lidem by mělo být odepřeno.
Špatné zacházení či týrání psa je neomluvitelné a vysvětlit ho lze jen pokřiveným charakterem. Člověk milující a zodpovědný by psa netrýznil a nevystavoval ho bolestným zkušenostem.
Poslanec a kandidát hnutí Stačilo! Jiří Kobza se zřejmě pod tlakem přiznal, že jeho vinou uhynuli dva rodinní dalmatini. Vysvětlení události je ale velmi prapodivné. Dost na tom, že se vůbec přihodila, jeho vlastní popis tragické příhody navíc zavání zlehčováním, sebeomluvou a výmluvami.
Tragédie se odehrála velmi jednoduše. Dalo by se říct téměř klasicky, protože psi ponecháni v rozpáleném autě bohužel nejsou nic nového, přestože osvěta dělá, co může. I průměrně inteligentní člověk moc dobře ví, co se může stát i při krátkém pobytu psa v zavřeném autě.
Psi prý byli zavřeni do odstaveného auta proto, aby neutekli, protože v okolí háraly feny a pan poslanec musel někam odjet. Bohužel se změnilo počasí. Obloha se protrhala a vysvitlo sluníčko, zatímco pan poslanec byl někde na cestách. To je ale přece pech, jako by svůj čin omlouval.
Výmluvy na okolnosti, byť předvídatelné, nejsou to, co od politických reprezentantů očekáváme. Dají se předpokládat u dětí, které se bojí trestu, nikoli od člověka, který je zvolený do úřadu jako důvěryhodný člověk, který se bude za své voliče bít. Dětské výmluvy se ale bohužel staly součástí politické rétoriky.
Nezodpovězenou otázkou také zůstává, kde psi žili po zbytek času, když byl jejich majitel doma nebo v práci. Nabízí se odpověď, že neměli přístup do domu, protože tím by byla otázka hárajících fen vyřešena velmi snadno.
Podobné útrapy se psy a hárajícími fenami řeší tisíce voličů, aniž by je museli zavírat do odstavených aut. Možná by stálo někdy se voličů zeptat na jejich názor a dojít si pro radu.
Soudě dle dalšího komentáře pana poslance byli psi zřejmě adoptovaní. Jeden prý měl deformovaný ocas, druhý byl hluchý v rodině pana Kobzy našli nový domov. A také krutou smrt.
To je snad to nejhorší, co mohl pan poslanec k události říct. Snad kromě toho, že měl pejsky opravdu rád. Toto vyjádření mělo zřejmě za cíl ukázat jeho šlechetnost. Lidé, kteří jsou tak soucitní a osvojí si postižené psy, přece nemohou být tak špatní, jako by říkal. Jenomže nám tím pouze dokazuje, jak nicotná mohou být gesta některých lidí a jak málo ve skutečnosti znamenají.
Odvádění pozornosti od zločinu směrem ke šlechetným činům je tím nejednodušším a nejstarším trikem, jak zmírnit vlastní vinu a přidat si pár bodů k dobru. Takhle si ale komunikaci s veřejností od voleného představitele nepředstavujeme.
A to nejlepší nakonec. Pan poslanec zdůraznil, že událost se stala již před rokem, což by snad mělo znamenat, že k současnému dětí a politické kandidatuře nemá velkou relevanci. To se ale pan poslanec mýlí. Dospělý člověk je za své činy a rozhodnutí odpovědný, ať se odehrají v jakékoli době. I v takové, jak sám říká „turbulentní,“ kdy se mu rozpadala rodina.
V případě poslance, který zodpovídá za prospěch občanů, to platí dvojnásobně. Také se na konci mandátu zpětně ohlédne za svým působením v poslanecké sněmovně a nad svojí prací mávne rukou s tím, že to je minulost? Že všechna rozhodnutí, která učinil za doby svého mandátu už nemají váhu? A kde je zodpovědnost?
Celé stručné vyjádření pana poslance působí jako skript profesionála na komunikaci s veřejností, nikoli upřímné přiznání se k tragickému selhání. Vyvolává tak spekulace o tom, jak se vlastně celá událost přihodila, byť krutou smrt psů již nikdo zvrátit nedokáže.
Ale protože mluvíme o politikovi, jehož jediným úkolem je pečovat o blaho voličů a spoluobčanů, je nasnadě pravdivost příběhu rozporovat a ukázat tak skutečného pana Kobzu, který o přízeň lidu velmi stojí.
Nebylo by lepší říct pravdu, než nechat volné pole fantazii? I kdyby taková pravda měla ukázat temnější stránky jeho povahy, alespoň by se zachoval jako chlap. A to se taky počítá.
Třeba zavřel psy proto, aby se pomstil bývalé manželce a trochu to přehnal. Nebo je ve skutečnosti zase tak rád neměl a trpěl je pouze kvůli rodině. Sám si s nimi nevěděl rady. Nebo psi pobývali v odstaveném autě pravidelně a tentokrát prostě měli „smůlu.“ To je pouze malá ukázka toho, že v případě mlžení jede představivost na plné obrátky.
Poslanec je člověk, který má pečovat o blaho svých spoluobčanů, dbát zákonů a na jejich vytváření se spolupodílet. Pokud si uvědomíme plný dopad toho, k čemu se politický reprezentant svým voličům zavazuje a jaké výhody mu z mandátu plynou, vůbec není od věci zabývat se jeho charakterem.
Představa, že bychom se měli nechat reprezentovat člověkem, který utýrá k smrti vlastní psy, není stravitelná. Úsloví, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi, je v tomto případě víc než na místě.
V tomto kontextu visí otazník zejména nad deklarací pana poslance, že měl psy rád. Stejně je utrýznil k smrti. Své voliče má nepochybně rád také. Alespoň v předvolebním období.
Pes je prý nejlepší přítel člověka, ale zřejmě ne každého. A volič zase nemusí být přítelem každého, kdo si dělá nárok na jeho reprezentaci. A že se pan poslanec nemusí občanům zpovídat ze svého privátního života a svých soukromých „přešlapů“? Jistěže ne, zpovídat by se měl své rodině, svědomí a policii.
V takovém případě ale nemá právo žádat o důvěru. Tady se totiž hraje o hodně. Volič a snad i jeho vlastní strana totiž moc dobře ví, že kdo se nedokáže postarat ani o vlastní psy, těžko se postará o voliče a občany.
Vlastnit psa by nemělo právem, ale výsadou. A to v případě jakéhokoli člověka, nejenom poslance.
