Článek
Je smutné číst zprávy o tom, že někoho napadl pes a způsobil mu vážná zranění, natož smrt. Občas na nás takové nešťastné zprávy vyskočí a nevyhnutelně vyvolají smršť otázek a kvalifikovaných, radikálních i naivních názorů na věc.
Ano, mluvím o posledním nešťastném případu z Karviné, kdy pes napadl dva starší muže v zahrádkářské kolonii. Jednoho fatálně a druhý byl jeho imobilní majitel.
Předtím, než budeme moci v tomto případu kohokoli obvinit a soudit, ať už psa, jeho pána nebo onoho nešťastníka, který bohužel událost nepřežil, je zapotřebí mít dostatek informací, které zatím k dispozici nemáme. Všechny naše soudy a úvahy jsou tudíž v rovině spekulací.
S komentáři pod všemi články týkajících se události se roztrhl pytel a smýšlení lidí je ve své rozmanitosti velmi zajímavé. Odráží totiž nejenom názorovou pestrost, kritické myšlenky, ale často i nevědomost. Jedno je jisté. Co se v zahrádkářské kolonii stalo, nikdo z nás netuší.
Přesto, že jsem velkým milovníkem psů, naprosto souhlasím s tím, že byl pes na místě utracen. Lidský život má nad zvířecím nezpochybnitelnou prioritu a pokud se ocitne v akutním ohrožení, není v takové chvíli čas pátrat po příčinách psího chování. Tím se můžeme, a také bychom měli, z preventivních důvodů zabývat posléze.
Rodinná či osobní situace majitele je samozřejmě v každém příběhu důležitá, ale ponechme stranou fakt, že pán byl imobilní a měl křížence německého ovčáka. Pokud vím, nikde se nepíše o tom, jestli ho pán měl od štěněte ještě předtím, než se stal nepohyblivým, jestli psa adoptoval, jak starý pes byl ani jiné okolnosti jejich soužití.
Přestaňme také soudit plemeno, o němž víme málo. Jednalo se přece o křížence. Umíme pouze odhadnout jeho velikost a možná si každý po svém představujeme jeho vzhled, nic jiného nevíme.
K tomu je potřeba říct jeden důležitý fakt. Každý pes může za určitých okolností zaútočit. Rozdíl není jenom v pravděpodobnosti, ale hlavně v důsledku. Šance, že by malý pes i při zuřivém útoku ohrozil lidský život je velmi nízká, zatímco pes velký a potentní může zabít. A to velmi rychle a bolestně.
Mezi stovkami a tisíci komentářů se vyskytly i připomínky, že taková border kolie nebo zlatý retrívr nikdy nejsou agresivní, a proto jsou dobrou volbou pro postižené nebo jakékoli osoby. Za prvé border kolie se pro nepohyblivého člověka rozhodně nehodí a za druhé i ona může zaútočit.
Nejagresivnějším ze stovek psů, kteří prošli mojí psí školkou, byla právě border kolie a kvůli agresivitě musela být vyloučena. Aniž bych zabíhala do detailů, důvod jejího chování je potřeba vysvětlit, protože je jednou z příčin agresivity psů. Sice ne časté, ale ani neobvyklé.
Jmenovala se Ona a trpěla vážnou psychickou poruchou. Psi mohou mít podobné problémy s duševním zdravím jako lidé, včetně úzkosti, deprese a kompulzivního chování. To byl i případ Ony, jejíž neveselý život se lehce zlepšil teprve po nasazení antidepresiv. Její chování ale ani tak nikdy nebude předvídatelné.
Když říkám, že každý pes může zaútočit, nehledě na plemeno, musím také upozornit na další důležitý faktor. Pes nikdy neútočí bezdůvodně a bez varování. Důvody k útoku jsou ale psí, nikoli lidské, takže jim často nerozumíme. Stejně tak způsob varování může být pro nezkušeného či neznalého člověka nepostřehnutelný, a to bohužel i pro mnohé majitele.
Co se opravdu v Karviné stalo, ví pouze majitel zastřeleného psa a přítel zemřelého muže. Z kusých informací se můžeme pouze domnívat, že pes na majitele ve skutečnosti vůbec nezaútočil. Vzhledem k poranění jeho ruky se dá předpokládat, že předmětem agrese byl starý pán, nikoli vlastní páníček. Ten se pravděpodobně snažil útočícího psa odtrhnout nebo odpoutat jeho pozornost a pes ho jako vedlejší efekt agresivního záchvatu pokousal.
Je to stejné, jako když chcete od sebe odtrhnout dva psy. Strčte mezi ně ruku a uvidíte, co se stane. Jeden z nich vás kousne a klidně ten váš vlastní. Při adrenalinové náloži je to velmi zhruba řečeno „padni kam padni“. Umím si představit, že podobná situace nastala v Karviné, proto to pokousání majitele na ruce.
Pes může útočit z různých důvodů. Kromě výše uvedených poruch, úzkostí či traumat patří mezi nejčastější důvody teritoriální chování, nemoc či bolest a také pocit strachu nebo ohrožení. U posledního bodu se zastavím, protože se mi z publikovaného kontextu jeví jako ta nejpravděpodobnější příčina agrese onoho psa.
Představte si, že pes žije s imobilním pánem, který na něj spoléhá nejen jako na společníka, ale pravděpodobně i kvůli osobní bezpečnosti. Pes to samozřejmě ví a má zvýšenou potřebu svého slabého pána chránit.
Mezi oběťmi mohlo dojít ke konfliktu nebo výměně názorů. V tu chvíli bylo úplně jedno, že pes starého pána velmi dobře znal. Jestli měl pocit, že v onen moment představuje pro jeho páníčka nebezpečí, stal se pro něj nepřítelem číslo jedna.
Zachoval se jako správný bodyguard. Možná na návštěvu zavrčel, vycenil zuby a pán zareagoval nešťastně. Třeba se po psovi ohnal, vzal na něj klacek nebo ho ignoroval a dál na majitele útočil. A neštěstí bylo na světě.
Popustila jsem uzdu své fantazii a pochopitelně se všechno mohlo odehrát úplně jinak. Ale takovýto scénář vůbec není nepravděpodobný. I kdyby se věci udály úplně jinak, vězte, že takhle nějak se snadno můžou přihodit kdekoli a komukoli. Psi nejsou lidé a jejich instinkty nefungují stejně jako ty naše. Oni nemají etické brzdy jako my.
Často diskutovanou otázkou je usmrcení psa. Ve vyhrocené situaci, kdy jde o lidské životy, není čas zkoumat pohnutky, příčiny nebo možnou nápravu zvířete. Je zapotřebí jednat, zachránit lidské životy a neohrožovat další.
Jsem si vědoma, že se takový názor nebude líbit každému, ale jsem přesvědčena, že zastřelení psa na místě je lepší i z jiného důvodu. Pochopitelně stále hovořím o případu z Karviné, nikoli obecně.
S krvavou historií na jedné straně a neskutečným traumatem na straně druhé by život takového psa byl moc těžký a neveselý. Byl by umístěn na pozorování, odebrán majiteli, skončil zavřený v útulku, v převýchově nebo byl později stejně utracen.
Ať už máme na věc jakýkoli názor, bez důkladného rozboru situace na základě přesných informací se pouze dohadujeme a vnášíme do diskuse své osobní postoje. Obecně vůči psům nebo určitým psům, obecně vůči majitelům či starým lidem.
Soudit kohokoli bez podrobné znalosti okolností, ať už je to pes, jeho majitel, či chudák starý pán, je totiž velmi ošidné. Vždyť obětí útoku mohl být klidně i pes, který jenom bránil svůj život. Co my o tom víme, že můžeme někoho soudit?
