Článek
I když si to možná nechceme připustit a snad se za vlastní pocity i stydíme, vědecké studie potvrzují, že zdaleka nejsme sami, kdo se rozpláče nad utrpením týraného psa, zatímco oběti válečných konfliktů nebo násilných činů v nás podobnou hlubokou účast, hněv a touhu pomáhat nevyvolávají.
Podle několika mezinárodních výzkumů máme větší šanci vcítit se do psů, kteří se potýkají s problémy, než do lidí v nesnázích. Možná vás také na internetu nebo sociálních sítích pravděpodobně mnohem silněji rozruší příběhy opuštěných psů nebo pohledy na trpící zvíře, než na strádajícího člověka. Je nás mnoho takových, kteří špatně snášíme utrpení zvířat.
Dle vědeckých výzkumů je empatie a soucit se psy srovnatelný s empatií a soucitem k dětem. Všechno to souvisí s jejich bezmocí a závislostí.
Lékařská výzkumná charitativní organizace Harrison’s Fund provedla před dvěma lety experiment, aby otestovala, zda lidé s větší pravděpodobností darují peníze na pomoc psům nebo lidem. Dospěla k závěru, že lidé by spíše přispěli na psy než na pomoc člověku.
Vědci nechali otisknout dva inzeráty se stejnou otázkou: „Darovali byste 5 liber a zachránili Harrisona před pomalou a bolestivou smrtí?“
Jediný rozdíl mezi oběma reklamami byl obrázek – jedna zobrazovala Harrisona jako chlapce, zatímco druhá jako psa. A byl to právě pes Harrison, kdo z těch dvou obdržel nejvíce darů.
Tuto myšlenku podporuje i další nedávná studie o empatii mezi člověkem a psy, která dospěla k závěru, že nás více dokáží rozrušit příběhy o bití nebo zranění psů než lidí, kteří si procházejí tím samým.
Tentokrát vědci profesor Jack Levin a profesor Arnold Arluke z Northeastern University v Bostonu poskytli 240 účastníkům jednu ze čtyř falešných novinových zpráv. Články popisovaly útok neznámého útočníka baseballovou pálkou. Oběť útoku skončila se zlomenou nohou, mnohočetnými tržnými ranami a v bezvědomí.
Rozdíl v jednotlivých verzích spočíval v samotné oběti – bylo jí roční dítě, třicetiletý dospělý člověk, štěně a šestiletý dospělý pes. Respondenti odpovídali na standardní otázky zjišťující úroveň empatie a popisovali své pocity.
Účastníkům, kteří četli příběh o dítěti, dospělém psu nebo štěněti, byla naměřena podobná úroveň empatie, zatímco dospělý člověk vyvolal menší reakci.
Ve srovnání s dětmi, štěňaty a dospělými psy byli respondenti výrazně méně zrozrušeni, pokud se obětí stali dospělí lidé. Pouze v porovnání s dětskými běťmi dosáhl dospělý pes nižšího skóre empatie, jak uvedli vědci.
Je s námi něco v nepořádku, pokud cítíme víc empatie ke zvířatům než k lidem?
Pro snadnější pochopení je zapotřebí zjednodušeně vysvětlit, co je to vlastně empatie. Je to schopnost vnímat emoce druhých a představit si, co někdo jiný cítí nebo prožívá.
Nad rámec empatie jde ovšem soucit. Zahrnuje nejen pochopení něčího utrpení, ale také touhu a motivaci ho zmírnit. Soucit často vede k činům zaměřeným na pomoc nebo podporu druhých v nouzi.
Kvůli neustálé mediální záplavě násilí, smrti a zoufalství se stáváme stále méně citlivými k utrpení jiných lidí. Sociální média také k nedostatku empatie k druhým hojně přispívají. Proč je tedy tak snadné vyvolat empatii k trpícím zvířatům?
Odpověď leží v poutu mezi člověkem a zvířetem, které je mnohým z nás blízké. Zvířata, stejně jako děti, vyžadují naši pozornost, pomoc a péči. Bez nás jsou bezbranní a přitom nás emocionálně podporují. Impulzivně se o ně staráme, protože oni sami si pomoct neumí. Dospělé lidi ale vnímáme tak, že se svých práv dokáží zastat nebo se do jisté míry před nebezpečím bránit.
Princip „zhroucení soucitu“ znamená, že čím více tragédií vidíme, tím méně nám na nich záleží. Je to odpověď na otázku, proč možná tolik nesoucítíme s miliony lidí žijících v extrémní chudobě, zatímco příběh trpícího dítěte nebo psa v nás vyvolá soucit a touhu pomáhat.
Říká se, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi. Obráceně by to tak znamenalo, že ti, kteří mají rádi zvířata, mají větší schopnost empatie k vlastnímu druhu. Ono to tak ale docela neplatí.
Jako příklad můžeme vzít různé aktivisty, kteří neváhají porušovat lidská práva, jen aby zachránili zvířata, nebo dokonce Hitlera a nacisty, kteří milovali zvířata. Empatie ke zvířatům tedy nemusí vždy souviset s empatií k lidem.
Problematika je ale mnohem složitější a komplexnější a za své pocity se stydět rozhodně nemusíme, byť mohou na první pohled vypadat kontroverzně. Zejména v těch, kteří nejsou příliš velkými milovníky psů, naše slabosti pro psy vzbuzují negativní emoce či neporozumění.
To, co nás nejvíc rozrušuje, je totiž pohled na trpící bezbrannost, ať už se jedná o lidské mládě či zvíře. Ke psům máme ze všech zvířat nejblíže, proto nás pohled na jejich utrpení tolik stresuje. Stejně jako děti, které jsou malé, závislé a zranitelné, jsou i psi vnímáni jako potřební, a proto vyžadují naši péči a ochranu.
Rozhodně to proto neznamená, že my, kteří tak hluboce soucítíme se psy a ostatními zvířaty, máme o to méně rádi lidi. Empatie a soucit patří k těm emocím, které z nás dělají lepší bytosti.
