Článek
Můj soused žije v městském domečku s malou zahrádkou. Nevím, jak se jmenuje, ani kolik mu je let, protože spolu pokaždé prohodíme pouze pár přátelských sousedských vět, když se potkáme na ulici. Řekněme, že pánovi je vyšších sedmdesát, možná už se i na tu osmdesátku dostal.
Onoho souseda znám asi dva roky, od té doby, kdy jsem se do ulice přistěhovala. Ještě před dvěma měsíci jsme se potkávali ve čtyřech. Já s mojí fenkou Belindou a soused s pejskem typu pouliční směs se základem jakéhosi teriéra. Odlišná dynamika mezi našimi dvojicemi byla zřejmá.
Ač už nejsem nejmladší a patřím do kategorie padesát plus, proti sousedovi jsem pořád mladá holka, navíc s mladým a ještě trochu trhlým pubertálním psem. Soused si v klidu, ale stále důstojně a se vztyčenou hlavou vykračoval se svým pejskem, oba stejným pomalým tempem. Nutno podotknout, že se šedivými chlupy kolem čumáčku se pejsek svému pánovi trochu podobal. Taky nebyl nejmladší.
Jednoho dne jsme dvojici sousedů potkali znovu. Pán nebyl vůbec tak rozšafný jako obvykle a jeho pes už vůbec ne. Smutek jim oběma koukal z očí. Zrovna byli na cestě z veteriny a dozvěděli se smutnou zprávu. Jeho pejsek, jehož divné jméno jsem si nikdy nebyla schopna správně zapamatovat, onemocněl rakovinou.
Trvalo jenom pár týdnů, než jsem potkala souseda se slzami v očích šourat se z obchodu s bochníkem chleba a novinami v podpaží. Bez vodítka.
Teprve tehdy jsem se dozvěděla, že to byl během tří let už druhý pes, který mu umřel, protože si z útulků pořizoval staré pejsky na dožití. No jo, ale co s tím teď?
Soused se mi svěřil, že už to napotřetí nedá. Ale život bez psa je pomalé a osamělé umírání a na to ještě zdaleka není připraven. „Jenomže kdo mi v mém věku dá psa?“ Jeho zoufalství mi taky vehnalo slzy do očí. Na něco přijdeme.
Protože jsem pejskař tělem i duší a představila si sama sebe jednou v kůži starého souseda, začala jsem pátrat po stránkách všech záchranných stanic a útulků v okolí. Měla jsem v hlavě menšího dospělého pejska, klidnějšího, třeba kolem šesti, sedmi let. Tak mi to celé logicky vycházelo.
Jenomže pán taky nelenil a s pomocí příbuzných, které jsem nikdy neviděla a netušila, že nějaké má, rozjel vlastní akci. A já se nestačila divit. Netrvalo ani dva týdny a pán evidentně pookřál. Sice šel z obchodu sám, ale už z dálky na mě vesele mával, aby se podělil o novinky. Za pár dnů bude mít novou společnost. Měla jsem za něj radost a dál nepátrala.
Málokdy se mi stane, že mi dojde řeč, ale vážně jsem netušila, co říct. Na konci vodítka měl pán zvědavé vyděšené štěně. Jsou mu čtyři měsíce a teprve se rozkoukává. Je roztomilý k sežrání a jeho jméno si pamatuji, i když jsem ho viděla jenom dvakrát. Jmenuje se Trasto.
Původu těžko rozpoznatelného hlavně vzhledem k jeho mládí, ale dle stavby tělíčka tipuji na směsku typu podenco, což je typické španělské plemeno. Ještě jsem nezmínila, že bydlím v Barceloně. Úplně malý asi nebude, možná kolem 15 kg. Ale co naplat, je to pořád štěně.
Otázku morální odpovědnosti za výchovu a péči o psa mám v hlavě neustále, ale od té doby, kdy si starý soused pořídil štěně a někdo v útulku mu ho oficiálně svěřil, o tom přemýšlím daleko intenzivněji.
Vůbec nepochybuji, že soused bude psa milovat až za hrob, což uznávám, je v tomto případě trochu nemístné přirovnání. Další nespornou výhodou psů v domácnosti starých lidí je ta, že nikdy nejsou dlouho sami. To je ale bohužel také stinná stránka ve vývoji mladého psa.
Trasto, stejně jako většina psů starých majitelů, nikdy nebude dobře socializovaný. Nebude si hrát s ostatními psy a vesele pobíhat po parku nebo louce. Otázka je, jestli vůbec kdy bude pobíhat bez vodítka. Rozhodně bude na svém pánovi závislý, protože soudě dle společenského pohybu ve vedlejším domě, pán moc návštěv nemá.
Už teď soused občas pronese, jak je to štěně roztomile divoké a utírat loužičky rovná se fyzickému cvičení. Ale to je teprve začátek. Kolem Vánoc bude Trasto puberťák a na další dva roky má pán o zvýšený pohyb postaráno.
Sama doma jednu puberťačku, i když větší a s komplikovanějším startem do života, mám. A vím, že i když jsem v životě vychovala několik psů a mám i profesionální nadhled, Belinda je můj poslední mladý a velký pes. Jde o sebereflexi, pokoru a přiznání si možností. Čtyřicetikilového psa, který už třeba nebude moct chodit, vážně neunesu.
Není nic smutnějšího, než když pejskovi umře pán. Možná ani mnoho jiných lidí nezná, stejně jako jiný byt nebo dům, ulici, není zvyklý na každodenní šrumec, natož být sám. A takový vyděšený pejsek se zničehonic octne v kleci v útulku. Běhá mi z té představy husí kůže po těle.
Rozhodnutí pořídit si psa je velkou zodpovědností na mnoho let. Pro každého a bez ohledu na věk. Jednou z prvních věcí, kterou by měl každý pejskař udělat, je plán, kdo se o chlupáče postará, kdyby se s ním něco stalo. I to patří k lásce a péči o zvíře.
Sousedovi jeho nové potěšení a radost ze života ze srdce přeji. Také rozumím tomu, proč se bál dalšího starého psa. Ale štěněte je mi líto a organizaci, která ho tak starému člověku svěřila, považuji za nezodpovědnou.
Snažím se s Belindou chodit na procházky ve stejné době jako soused se štěnětem, aby měl Trasto aspoň nějakou zkušenost s ostatními psy a lidmi. Už z dálky vrtí celým tělem, vzpíná se a chce se s Belindou pozdravit. Ještě musím nějak taktně sousedovi vysvětlit, že je to tak v pořádku. Že zvedat Trasta do výšky, aby se k jinému psovi nepřibližoval, je jako odsoudit ho k věčně smutnému životu.
Pes ke starému člověku patří. Ale všeho s rozumem.
