Článek
V minulém čase mluvím proto, že psí školku už nemám. Přišla jsem o radost z psí společnosti, ale zbavila se stresu z lidí. Psí kolektiv má totiž na rozdíl od toho lidského pravidla, která fungují.
Proč jsem se do vůbec toho pustila, to je otázka do pranice. Samozřejmě, že z lásky k psům, ale bez osobních důvodů a solidního obchodního záměru by to nešlo. Zkrátka to byl plán jako řemen. Jednu důležitou věc jsem ale podcenila. Neuvědomila jsem si, že v otázce úspěchu či neúspěchu nebudou hrát hlavní roli psi, ale lidi.
Chtěla jsem se přestěhovat do Španělska za synem a nic lepšího mě nenapadlo. Vzdala jsem se pohodlného života v baráčku na anglickém venkově, luxusního auta a skvělé práce s důchodovým spořením. Co jsem mohla, jsem prodala, kostýmky a lodičky na vysokých podpatcích rozdala kamarádkám a zbytek věcí nechala převézt stěhovací službou do Barcelony.
A tak mi začal úplně nový život obklopený chlupáči všech možných plemen, velikostí a stáří. Od štěňat po seniory, od čivav přes bišonky, kokršpaněly, kólie, buldočky, chrty, husky, ovčáky a všechny možné neidetifikovatelné směsky až po německou dogu. Prakticky na cokoli si vzpomenete, to nám prošlo školkou. A všichni pěkně pospolu. Psi a lidé. Těmi myslím hlavně zaměstnance.
Byla to pecka vzhledem k tomu, že podobný servis pro majitele pejsků v Barceloně do té doby neexistoval. Prostě taková mateřská školka – jdeš do práce, odložíš psa a pak si ho zase vyzvedneš. Geniální. Střídali se u nás novináři, televize a telefony zvonily jako pominuté.
Kostýmky ani lodičky jsem k chlupáčům vážně nepotřebovala, pravidelné návštěvy manikúry a kadeřnictví už taky neměly příliš smysl a na kafíčka s kamarádkami nebyl čas ani energie. Kde bych taky k novým kamarádkám přišla, když jsem trávila ve školce první rok přes sto hodin týdně? Stal se ze mě jiný člověk.
Z elegantní dámy holka od psů. Vůni chanelu vystřídal nevyvětratelný odér, který mě provázel i po cestě domů a make-up by stejně slízali psi. Pečlivě upravené vlasy ostříhané drahými kadeřníky nahradil obyčejný stočený uzel a značkové lodičky jsem vyměnila za odrbané kecky. A luxusní auto za kýbl s hadrem.
Ale když já ty chlupáče prostě miluju a jejich oslintaná a uštěkaná společnost mi vynahrazovala všechny osobní úlitby. Až na jednu. Mimo psí školku jsem už neměla prakticky žádný osobní život. Zastesklo se mi po lidské společnosti.
Zajít na drink, na večeři, do galerie nebo v létě k moři, které jsem sice měla dvacet minut metrem, ale první rok nebyla na pláži ani jednou. Tak jsem se rozhodla seznámit se s nějakým místním pánem.
Ten první byl fajn. Zašli jsme asi dvakrát na kafe a na večeři, a přestože sám psa neměl, můj business mu připadal romantický. Až do chvíle, než se rozhodl mě s kytkou v ruce překvapit v práci.
Do recepce jsem vylezla s rozcuchanými vlasy, nenalíčenou a oslintanou tváří, ve vytahaném svetru a velmi pravděpodobně jsem i smrděla. Rozpaky na něm byly znát tak moc, až mě to rozesmálo. A také to bylo naposledy, kdy jsem pána viděla. Ten další to zase vzdal proto, že jsem nikdy neměla čas.
Realita mě dohnala. Můj sociální život se zúžil na klienty a zaměstnance. Ti první byli fajn a vděční za své spokojené mazlíčky. A ti druzí? No jen považte.
Rebeka u nás byla od začátku. Do práce chodila se svou adoptovanou fenkou Lili. Byla to trochu nerudná postarší dáma, tím myslím psa, která si nesedla s velmi dominantní Lisou. Přes všechna varování ji Rebeka přivedla i v den, kdy měla večerní službu a já naplánované rande. Jenomže holky se jí porvaly a Rebeka to po zásluze trochu odnesla. Musela do nemocnice na šití a já místo romantické večeře do školky.
Pak přišel Argentinec Ezequiel a vydržel u nás až do konce. Se psy i se zákazníky to uměl a já měla konečně na někoho spolehnutí. Přesto jsem byla jak na trní vždycky, když jsem byla mimo školku. Téměř vždycky se něco přihodilo a já se klepala hrůzou pokaždé, když mi zvonil telefon. Ezequiel se naučil začínat každou konverzaci slovy: „Nic se nestalo, neboj.“
Jenomže k chodu takové školky se dvaceti až třiceti psy pohromadě je zapotřebí víc lidí. A ti přicházeli a odcházeli.
Esther, tu jsem měla nejradši, ona ale byla dobrodruh a po měsíci zvedla kotvy kamsi do Thajska.
Na Patricii se po čase provalilo, že prodává drogy a rozváží je svým klientům služebním autem. A já si říkala, proč jí ty svozy a rozvozy tak dlouho trvají! Hrůza mě jímala při představě, že by se to rozkřiklo nebo si pro ni do školky přišli policajti. Odešla na hodinu.
Eduard, ten zase kradl. Zapomněl, že kamera v krámku má i noční vidění, takže pokaždé napřed zhasl, než si nacpal konzervy a pamlsky z police do batohu. A mně bylo divné, proč se při inventuře nemůžu dopočítat. Skončil i Eduard.
Pak přišel José. Byl pečlivý a pořád uklízel, takže snad poprvé se leskla podlaha a všechno vonělo. On totiž trpěl OCD (obsedantně kompulzivní poruchou) a při první nesnázi vzal nohy na ramena, protože to psychicky nedal. A tak to šlo dál.
Dnů, kdy jsem ve školce s celou smečkou zůstala sama, protože někdo onemocněl, nepřišel do práce, musel na rychlo odjet nebo skončil ze dne na den, přibývalo stejně jako psů. Nakonec odešel i Ezequiel těsně poté, kdy konečně získal španělské občanství. Měl práci a sociální pojištění, takže to šlo hladce.
A pak to do sebe všechno zapadlo. Ani po třech letech se mi nepodařilo z toho úžasného businessu žít. Ani finančně, ani jinak. Všechno, co jsme vydělali, dostali zaměstnanci, daňový úřad a sociálka. Z psí školky se stal ten nejdražší koníček a přišlo bolestné rozhodnutí zavřít. Biologicky jsem zestárla jenom o tři roky, ale fyzicky i psychicky o deset let.
Ezequiel si během měsíce otevřel svoji vlastní psí školku a naplnil ji našimi klienty. Vždyť už věděl, jak na to. Přeju mu to. V dobrém i ve zlém. Pravda, byla jsem trochu naštvaná, ale zároveň i tak trochu škodolibá. Na rozdíl od něj totiž vím, co všechno ho čeká.
A já? Naučila jsem se za tu dobu španělsky a našla si normální práci. Můžu klidně marodit, aniž by se kvůli tomu zhroutil business a spím v klidu. Nebudím se už hrůzou, že ráno někdo nepřijde do práce, rozbije se auto nebo utečou psi, když tam zrovna nebudu.
Zašla jsem si na pláž a třeba konečně dojde i na to rande. Už totiž nesmrdím, nechala se ostříhat, chodím na manikúru a koupila si do skříně pár nových kousků. Po psech se mi ale stýská, protože ti mi na rozdíl od lidí žádný bolehlav nikdy nezpůsobili.
Psí kolektiv totiž má svoji neomylnou logiku a řád, zatímco nám lidem kazí život zodpovědnost. Někteří se kvůli ní stresují a jiným zase úplně chybí.
