Článek
Teď pravděpodobně kopnu do vosího hnízda, šlápnu na hrábě nebo na hada bosou nohou, ale vlastní články a diskuse k příspěvkům mě posunuly do nové roviny úvah.
Nikdo mě snad nebude podezřívat z pokrytectví, jelikož lásku ke zvířatům a zejména psům mocně prokazuji slovy i činy, přesto bych chtěla v rámci objektivity nám všem milovníkům psů připomenout, že mezi námi, věřte nebo ne, žijí i tací, kteří je prostě zrovna nemusí. Možná se jejich negativní vztah týká veškerého zvířectva, ale zaměřím se na psy. Přece jenom s námi oproti zbylé fauně intenzivně sdílejí prostor, a z toho důvodu jsou nejvíc na ráně.
O lidech působících psům utrpení a trýznitelích mluvit nebudu, protože mi za prvé nedělá takové pomyšlení dobře, a za druhé se o nich zmiňovat ani nemusím. Předpokládám, že odsouzení krutosti je věc v inteligentní společnosti samozřejmá. Navíc týrání se týká právě těch, kteří psy vlastní a sami se považují za pejskaře, což je na tom nejsmutnější. Ten, o kterém chci dnes mluvit, by si psa nikdy nepořídil.
Mým tématem je konflikt, který vyplouvá na povrch úměrně se stoupajícím počtem psů v domácnostech. Ano, představte si, že opravdu existují lidé, kteří nemají rádi psy a my ostatní je obtěžujeme. Nejsou ale všichni stejní a do jednoho pytle nepatří. A staré pořekadlo „Kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi,“ rozhodně nemusí vždy platit.
Mají strach
Jistěže, strach máme z nějakého psa občas všichni. Já taky. Jenomže já už ze svých profesionálních zkušeností vím, jak se chovat, se kterým psem můžu nechat svoji fenku se na ulici pozdravit, a kterému se radši vyhnout po druhém chodníku. Ani se nemusím páníčka ptát. Jsem totiž milovník psů a taky o nich něco vím.
Představte si ale někoho, kdo si od dětství nese břímě strachu, ať už díky špatné zkušenosti, byl tak vychován, či třeba trpí fobií. Věděli jste, že existuje kynofobie neboli chorobný strach z psů? A váš pejsek, kterého onen dotyčný bude možná oslovovat „čokl“, se k němu radostně rozběhne, strčí mu nos do nákupní tašky, packami od bahna mu skočí na kalhoty nebo na něj nedej bože začne hystericky štěkat. A vy jste dotčeni jenom proto, že onen nešťastník na pokraji kolapsu neprokazuje dostatek empatie k vašemu roztomilému pejsánkovi.
Pokud se takový člověk žijící ve strachu ze psů ze svého pohledu nešťastně pohybuje v teritoriu pejskařů, je to prostě chudák, to si přiznejme. Volat na něj zdálky typickou větu: „Nebojte, on je hodný, nic vám neudělá. Chce si jenom hrát…“ a podobně, mu zrovna moc nepomůže.
Tito lidé nemusí nutně psy nenávidět ani opovrhovat jejich páníčky. Prostě jenom chtějí žít svůj klidný život mimo jejich dosah. A přiznejme si, že to jde velmi těžko.
Vadí jim smrad, špína a hluk
To, co nám, zarytým pejskařům, připadá normální, pro někoho jiného může znamenat stres. Připusťme si, že pes pelichá. A taky že smrdí, zejména po dešti. My už ty pachy ani nevnímáme, protože s nimi žijeme. A taky, představte si, psi štěkají. Nadměrný a neustálý štěkot vadí nám všem. Na tom vskutku není nic příjemného, když se od sousedů ozývá několikahodinové vytí a štěkání.
První dva roky po otevření psí školky jsem tam trávila v průměru dvanáct i víc hodin denně. Libovala jsem si, jak jsme čistotní, že prostor vůbec nesmrdí, přestože si psí klienti pravidelně ulevují i uvnitř. Takže kýbl a vysavač mi takřka vrostly do kůže. Pak jsem se ale jednou vrátila po delší době a málem jsem upadla smradem. Asi byl stejný jako vždycky, ale já ani zaměstnanci ho prostě už nevnímáme.
Dovolím si malou osobní vsuvku. Jednu přítelkyni jsem při kávě požádala, aby mi řekla upřímně, jestli i já smrdím. Vzhledem k tomu, že jsem si jenom odskočila ze školky, její odpověď asi nemusím citovat. Já, která jsem byla vždy považována za „tu elegantní dámu,“ prostě někdy smrdím.
Ano, psi se mnou spí v posteli a neustále mě olizují, i na obličeji. Nejen ten můj, ale všichni. Nevadí mi to ani od cizího na ulici. Fuj….
Nepopírám, že pes sežere kdeco, občas si i ďobne hovínka. Z lékařského pohledu je to vážně hnus. Těch bakterií v tlamě, špíny v srsti a na tlapkách, které mi vlezou do postele… Mohu se já zlobit na ty, kteří to nechápou? Ale jistěže ne, oni mají pravdu! Nedivte se, že je někomu nepříjemné, když ho váš pes očuchává v tramvaji.
A proč to nevadí mně? Asi protože psychologický efekt sounáležitosti s čtyřnohým stvořením převyšuje možná zdravotní rizika. Ale to je případ můj a těch, kteří ví, o čem mluvím.
Někteří lidé zkrátka nechtějí, aby jim pes narušoval osobní prostor. Neznamená to ale nutně, že ho nenávidí.
Mají pifku na páníčky
V jedné věci si nemusíme rozumět, přestože náš oponent není zrovna psím nepřítelem. Pro někoho má pes své místo u boudy a u nohy a poslušně plní příkazy. Za to dostane odměnu. Nic víc, nic míň. Pes je zkrátka pes a nástroj sloužící k práci, ať už jeho úkolem je hlídání domu či lov. Stoprocentní poslušnost je nevyhnutelností.
Takový chovatel, který dost možná vyrůstal celý život obklopen zvířaty včetně psů, k nim má docela jiný vztah než my městští. Tak to bylo vždycky, a tak to i zůstane. Pes v posteli, v kavárně nebo na návštěvě je nepřípustný. Měli to tak jeho rodiče, on, a dost možná jednou i jeho děti.
Nejčastější připomínky na adresu psů se jich vlastně vůbec netýkají, ale směřují k majitelům. Že pes volně pobíhá, ohrožuje lidi, děti, štěká, kadí a nikdo to po něm neuklidí, obtěžuje svojí přítulností tam, kde není vítán a bůhvíco ještě. A na dovršení všeho se vyskytne arogantní páníček, který nepřipustí, že existují povinnosti z jeho vlastnictví vyplývající.
Buďme k sobě upřímní. Přesvědčovat někoho, aby měl rád psy, je zbytečně vydaná energie. Nelze nikoho přemlouvat, aby se mu to či ono líbilo a vynaložené úsilí nepovede ke zdárné konverzi. Nemluvím jenom o psech, tato poučka platí univerzálně.
Menšině se vždy žije svízelně, ať už se týká jakéhokoli aspektu. V tomto případě jsou to nepřátelé psů. Jsou proto odsouzeníhodní či podezřelí?
Zkrátka pojďme si připustit fakt, že jsou mezi námi lidé, kteří mají své důvody, proč nemají rádi psy a nám ostatním do nich nic není. Tedy do těch důvodů. Mít na cokoli názor, je jedna z mála opravdových svobod, které jsou nám dopřány.
Tak, tímto jsem chtěla jenom připomenout, že vnucováním svého postoje si koledujeme o hejty, se kterými se už tak na všech stranách roztrhl pytel. Mějte si rádi nebo nesnášejte co chcete, ale nenuťte prosím ostatní, aby s vámi postoje sdíleli.
A to, že nazývají vašeho miláčka čoklem? No a co? Každý z nás používá pejorativní výrazy pro všelijaké kultury, které nechápeme, a přesto jsme se naučili s nimi žít.
Nepochopení neospravedlňuje nesnášenlivost a hejt. Jde o slabost, nikoli výsadu.
