Článek
Nechci mluvit o poslušnosti, paličatosti, nesmělosti či projevům agrese, ale o tom, po čem všichni, kteří si pořizujeme psa jako společníka, podvědomě toužíme. Po blízkém vztahu s naším čtyřnohým parťákem a jeho bezpodmínečné lásce k nám.
Jsem psí máma a dokonce i v sousedství mě takovou znají. Po třech letech existence psí školky v jedné barcelonské čtvrti, kterou bych definovala jako takové pražské Vinohrady, jsem se stala místní psí figurkou.
Psi na ulici táhnou své páníčky, aby se se mnou mohli pozdravit, někteří bývalí čtyřnozí klienti ječí štěstím, když mě vidí, a dokonce i množství úplně cizích psů se ke mně pravidelně lísá. Při vstupu do psího parku přiběhne štěkající tlupa a pomalu by mě porazila při souboji o prvenství skočit na mě jako první.
Dokonce jsem přišla i o skleničku červeného vína, která mi místo hřejivého pocitu v útrobách skončila na světlých letních šatech. Seděla jsem na terásce v místní kavárně a probírala se v mobilu korespondencí a nevšimla si, že se po chodníku blíží Dave s border kolií jménem Shadow, který mi prokazuje extra vášeň. Dave chodí po barcelonských ulicích s velkými sluchátky na uších zaposlouchán do podcastů a na rozdíl od svého psa si mě nevšiml. Shadow se nepozorován podplížil pod stolem a vrhl se na mě tak mocně, že ten stůl málem převrátil. Skleničku jsem nestihla zadržet.
Jestli teď někoho napadlo, že se procházím po Barceloně s pamlsky v kabelce a kvůli vlastnímu egu pejsky podplácím, tak podotýkám, že po kapsách mám tak maximálně pytlíky na hovňousky. Vážně se nechci vytahovat a ani nemám proč, jak vám hned vysvětlím.
Můj vlastní pes mi totiž srazil hřebínek a skopnul mě z piedestalu, na který jsem se asi sama postavila.
Vzorek pěti set psů, kteří prošli mojí školkou, je dostačující pro nevědecké pozorování rozdílnosti psích povah. Samozřejmě moc dobře vím, že existují psi veselí, přátelští a mazlící stejně jako ti rezervovanější a nezávislejší, a dokonce i mrzouti se mezi psy najdou. Ale VŠICHNI milují své páníčky. Je pravda, že stejně jako děti, jsou i pejsci, kterým se domů zrovna moc nechce, protože by si radši ještě dál hráli s kámoši, ale to se nepočítá.
Na svého nového pejska jsem měla jediný požadavek – aby byl dobře socializovaný se psy. Pochopitelně. Abych s ním mohla od začátku chodit do práce, jinak bych měla problém. S tím ostatním si poradíme. Belinda, kterou jsem po zralých úvahách adoptovala, ale uštědřila mému sebevědomí bolestnou lekci.
Ilustrační foto
Od začátku bylo jasné, že radši tráví čas ve společenství psů než lidí. Je jen hrstka těch, od kterých se nechá pohladit, i když očividně nerada. Před ostatními uhne. To mi nevadí. Co mě ale trápí je fakt, že ani se mnou si po devíti společných měsících valný vztah nevytvořila. Zkrátka ji mám radši než ona mě. Nazvala bych to nenaplněnou láskou.
Ale abych zase nepřeháněla. Je pravda, že je jí asi fuk, když odcházím z domu. Jen se na mě podívá a odkráčí se zpátky vyvalit na gauč a občas z něj asi nesleze. To je záležitost praktická. Když se vrátím, přijde mě přivítat, to zase ano. Poněkud vlažně, dalo by se říct, ale už jsem si zvykla. Jsem vděčná aspoň za to málo.
Belinda je zkrátka ten nejnezávislejší pes, jakého jsem poznala, a každý maličký pokrok v našem vztahu mě rozradostní. Třeba jenom taková samozřejmost, kterou zná většina psích rodičů. Válíte se na pohovce, pes se k vám stulí a položí si vám hlavu do klína nebo si lehne k vašim nohám? Co já bych za to dala!
Když si Belinda po šesti měsících, kdy jsme každý večer odpočívaly na stejném na gauči, ale každá na jeho opačné straně, jednou přišla lehnout až ke mně, a dokonce se mě tělem lehce dotýkala, rozněžnila jsem se k slzám! Užívám si každého pohledu do očí a čekám na drobné signály, že už konečně máme nějaký vztah a do toho přijde bomba!
První spadla v podobě mé snachy. Na rozdíl od mého syna ona totiž neví o psech prakticky nic a ani jejich vlastnímu Tobymu, kterého sice miluje, moc nerozumí. No a představte si, že přijde jednou za čas na návštěvu a Belinda se může zbláznit radostí. Skáče na ni, dožaduje se pozornosti, okusuje jí ruce a olizuje obličej. Nic proti své snaše nemám, ale v tu chvíli jí vážně nesnáším. Chápete to?
Na víkend přijela kamarádka z Prahy poučená, že Belinda rozhodně není tak přítulná jako byl její předchůdce Oliver. A co na to Belinda? Nedá jí pokoj! Zavrtává se jí na gauči do klína, radostně oždibuje svetr, packami provokuje k hrátkám a všude po bytě ji následuje. Dokonce kňučí u dveří, když se kamarádka vydává na obhlídku Barcelony. Žárlivostí se mi chce brečet.
Nedalo mi, abych trochu nezapátrala ve vševědoucích googlovských vodách. A představte si, co jsem se dozvěděla!
Jak se ukázalo z různých studií, 70 procent psů může po prvních deseti minutách od setkání prokazovat vřelejší vztah k cizím lidem než k páníčkovi. Ale to se týká pouze situace v domácím prostředí. A prý to nemáme, my ublížení rodičové, brát od chlupáčů jako podraz, protože důvodem není nedostatek loajality. Příčinou jsme totiž my sami a náš vztah k onomu „cizinci.“
Jiná situace je v neznámém prostředí, kdy pes preferuje svého páníčka před neznámým člověkem. A proč mě tedy ti pejsci zdraví na ulici a v parku? Protože pro většinu z nich nejsem nikým cizím. Nebo jsem třeba sympatická jejich páníčkovi. Oni i psi si totiž vybírají na základě preferencí, stejně jako my lidé.
No tak jsem se uklidnila. Belinda je zkrátka nezávislý pes, který si prošel bůhvíčím a musím se s tím smířit. Dál se budu radovat z každého maličkého pokroku v našem vzájemném vztahu. Ona za to stojí.
Někteří pejskaři si pletou lásku se znásilňováním, ale nebojte, rozdíl pochopitelně znám. Většina pejsků si totiž na naše muchlování, tulení a tisknutí na hruď zvykla a berou je jako nutnou součást soužití. Ale nikoli protože by jim samým byl nějak extra příjemný. Já Belindě dávám prostor a čekám, že mě třeba jednou vezme na milost. A přemýšlím, že bych ji přejmenovala na Godota.
Trpělivost mi nechybí a společného času máme před sebou hodně. Belindě je teprve málo přes rok a už jsem její třetí rodina.
Bezpodmínečná loajalita není automatická ani od psů. A já mám lásky k chlupáčům na rozdávání. Škoda, že to zatím vědí jenom ti cizí.
