Článek
Většina lidí si myslí, že svého chlupáče zná moc dobře a ve všem mu rozumí. S tak silným poutem, který obecně mezi lidmi a psy vládne, bychom si mohli myslet, že tomu tak skutečně bude a že i my o svých psech víme všechno.
Už dávno se ví, že psi dokáží velmi dobře detekovat naše emoce. Poznají, kdy jsme šťastní a veselí, ve stresu nebo se něčeho bojíme. Radují se s námi, uklidňují nás nebo při nás hrdinně stojí.
Mnoho milovníků chlupáčů má sice pochyby o některých jiných psích rodičích, ale že by situace byla obecně dost špatná, je těžké si připustit.
Mohla bych vyprávět mnoho historek z psí školky, včetně majitelů kokršpaněla, kteří netušili, že jejich pes je téměř hluchý. Nakonec se přece jen odebrali k veterináři, který potvrdil, že Happy má pouze procentní zbytky sluchu.
Typickým příkladem jsou páníčci, kteří se bojí víc než jejich psíci a vinu svalují na ně. Asi ten nejobvyklejší scénář je strach z jiných, zejména velkých psů. Kolikrát já to slyšela! A viděla hrůzu v očích potenciálních klientů, kteří přišli na seznamovací dvacetiminutovku a v recepci je přivítal dobrman Oliver.
Byl tam účelově jako arbitr. Protože byl naprosto vyrovnaný a neměl rád konflikty, k takovému účelu byl ideální. Kdyby něco, prostě by odešel. V žádném z příchozích čtyřnohých klientů paniku nevyvolal. Snad počáteční nejistotu, která se po nezbytném očichání tělesných partií rozplynula. Patrný byl ovšem děs v očích páníčků, kteří se odmítali na nezbytných dvacet minut vzdálit, aby se pejsek mohl v klidu seznámit s prostředím a ostatními chlupatými zákazníky.
Všichni tito takzvaně bojácní pejsci bez problémů prošli přijímacím řízením a nakonec se uklidnili i jejich páníčci. Aby ne, když je po několika návštěvách pes tahal ulicí jako zběsilý, jen aby už byl ve školce.
Na obhajobu těchto páníčků je ale potřeba říct, že většina psů se bez přítomnosti svého majitele projevuje jinak. Ale toto zajímavé téma si nechám na některý další článek.
Psi neumí mluvit, ale komunikují s námi velmi zřetelně pomocí řeči těla. Mnoho psů se například ukloní, když si chtějí hrát, nebo si olizují rty a odvracejí pohled, když jsou nervózní nebo se bojí. Ale lidé neumí vždy jejich jazyk správně interpretovat, v mnoha případech si vůbec nevšimnou, že k nim pes promlouvá. Taková poklona totiž vůbec nemusí znamenat výzvu ke hře.
Nový výzkum z Arizona State University dokládá, že lidé skutečně až příliš často špatně interpretují emoce svého psa. Jaký je hlavní důvod? Protože máme tendenci promítat do nich své vlastní pocity spíše než přesně číst jejich výrazy.
Ve své studii „Štěkání na špatný strom: Lidské vnímání psích emocí je ovlivněno vnějšími faktory,“ vědci ASU Holly Molinaro a Clive Wynne provedli několik experimentů za účelem zjištění, jak lidé vnímají psí emoce.
Příkladem je video sklánějícího se a štěkajícího se psa s vrtícím ocasem. Výzkumný tým záměrně stejné video předvedl v různých situacích. V jednom případě měl páníček v ruce pamlsek nebo vodítko, v druhém vysavač.
Autoři studie zjistili, že lidé, kteří se snaží posuzovat psí emoce, věnují přílišnou pozornost vnějším signálům a nezaměřují se dostatečně na chování psa, jako je štěkání nebo vrtění ocasem.
„Naši psi se s námi snaží komunikovat, ale zdá se, že my, lidé, se díváme na všechno kromě toho chudáka samotného,“ uvedli autoři v prohlášení.
Molinaro a Wynne natočili psa, jak reaguje na několik pozitivních a negativních situací, jako je nabídka vodítka, jemné odmítnutí nebo ten vysavač. S těmito záběry pak provedli dva experimenty.
Nejprve vědci přehráli videa psa 383 lidem, a to jak s vizuálním kontextem jeho chování, tak bez něj. Poté videa upravili tak, aby chování a situace psa nekorespondovaly. V těchto videích to vypadalo, jako by pes, který byl natočen v pozitivním kontextu, ve skutečnosti reagoval na negativní situaci – a naopak. Tato upravená videa byla promítnuta 485 členům veřejnosti.
V obou experimentech účastníci experimentu hodnotili, jak je pes podle nich šťastný nebo smutný a vzrušený nebo klidný.
Když lidé viděli video psa zjevně reagujícího na vysavač, všichni odpovídali, že se pes cítí špatně a je rozrušený. Ale když viděli stejné video psa dělat přesně to samé, ale tentokrát v reakci na vodítko, všichni uvedli, že se pes cítí šťastný a klidný.
Je pravdou, že pes na videu byl pro účastníky experimentu cizí a lze předpokládat, že poměr odpovědí by se lišil, pokud by se jednalo o psa vlastního. I tak ale lze předpokládat, že ani mnoho páníčků nedokáže emocionální stav svého psa správně přečíst.
Určitě to taky znáte ze života. Potkají se dva psi na ulici a jeden na druhého štěká. Jeho páníček řekne: „To nic, on si chce jenom hrát.“ Přitom je jasné, že pejsek je vystrašený a snaží se druhého psa zastrašit. A opačně.
Jak z toho ven? Pokud chceme svému psovi skutečně porozumět a vytvořit si s ním opravdové pouto, musíme se zaměřit na něho samotného, nikoli se soustředit pouze na situaci, vnášet do výkladu vlastní emoce a jednoduše předpokládat. V přístupu ke psu bychom měli být pokornější a oprostit se od vlastních projekcí.
Znát svého psa by mělo být samozřejmostí každého majitele, protože osobnost každého psa a jeho emocionální projevy jsou unikátní. Chce to jenom trochu pozornosti, zájmu a soustředění se.
Zdaleka ne každý pes, který štěká, je agresivní, a už vůbec ne všichni, kteří vrtí ocasem, jsou šťastní.
Zdroje:
