Článek
Svého psa krmíte tím nejlepším, co je k mání. Možná mu vyvařujete nebo kupujete ty nejvyhlášenější psí značky, odměňujete ho šunčičkou a drahými pamlsky. A on si pak stejně nejvíc pochutná na hovínku. Alespoň soudě podle nenasytného hltání, šťastného pohledu a olizování se až za ušima. Možná by samým blahem hned olíznul i vás, kdybyste ho zhnuseně neodstrčili.
Někteří psi mají zkrátka opovrženíhodné choutky a navíc se dělí na dvě skupiny. Jedni jsou takzvaní „požírači“ a tu druhou tvoří „váleči“. Měla jsem své zástupce v obou kategoriích a skutečně nevím, co z toho lze považovat za menší zlo.
S dobrmanem Oliverem jsem žila v anglickém městečku Newmarket, proslaveným koňskými aukcemi a dostihy. Že je to místo vskutku koňské poznáte na první pohled, protože na ně narazíte úplně všude. Koně zde mají dokonce městskou vyhláškou udělenou přednost na silnici před auty a nevyhnete se jim nikde. Samozřejmě ani tomu, co po nich zůstane na zemi. Víte, o čem mluvím, že?
Oliver byl krásný a inteligentní pes s dobrým vychováním. Zpočátku mi sice dalo trochu zabrat z rozjíveného rošťáka vychovat důstojného jedince, ale vyrostl z něj vskutku nóbl pes, kterého jsem mohla brát úplně všude. Neposlušného dobrmana opravdu nechcete.
Žít v dostihovém městečku má ale jednu nespornou výhodu i pro majitele psů, a tou jsou tréninkové louky. Po jedné hodině odpolední a mimo dostihové dny jsou totiž přístupné veřejnosti včetně psího doprovodu. Můžete si do sytosti užívat několik mil dlouhých procházek a nikdy se nenudíte. Vždycky je ke komu se přidat a psi tu mají volnost.
Asi tušíte, že vám o krásách Newmarketu nevyprávím jen tak zbůhdarma nebo snad ze sentimentu. Na těch tréninkových loukách se totiž také najdou velké hromady pokladů. Alespoň tak to vnímal Oliver a někteří další gurmáni.
Bylo jasné, co přijde. Zastavil se, zvedl čumák, zavětřil a byl fuč. Nebyl to žádný extra běžec, ale za hromadou koňského trusu pelášil, až mu uši plácaly kolem hlavy a ničeho nedbal. A lekce ze stolovací etikety a poslušnosti byly v tu ránu tytam.
Naučené povely, pokyny, pískání, řvaní, výhrůžky, sliby, nic z toho nefungovalo. Byly to příliš velké a lákavé hromady, na kterých si Oliver s vášní v oku pochutnával do chvíle, než jsem za ním doběhla nebo dokud z ní nic nezbylo. Fuj….
Toho pána a jeho psa jsem znala od vidění. Občas jsme spolu ušli kus cesty a po anglicku klábosili o všem možném, ale netušila jsem, že je to věhlasný koňský trenér, což mi pak řekl někdo jiný. Oliver zase zdrhnul s jiskrou v oku za pochoutkou, jako bych mu vůbec nedávala nažrat.
„Proč já za něj vůbec tolik utrácím? Kupuju mu jen to nejlepší, řezník mi pro něj schovává celé kosti, mrazák mám plný ryb a vnitřností a on si stejně nejvíc pochutná na koňském koblihu. To můžu rovnou příště přijít s igelitkou, nabrat mu zásobu a budu to mít zadarmo!“
Pan trenér se zasmál a konečně mi objasnil, co Oliverovi na lejnech ušlechtilých koní tolik chutná. Nejnom že ta miliónová zvířata krmí tím nejlepším, co se koňům může dopřát, ale ještě jim do žrádla přidávají med!
Záhada byla vyřešena, nikoli ovšem můj problém. Nutno podotknout, že Oliverovi z koňských pochoutek nikdy nebylo blbě, což nelze říct o jiné z jeho zálib, a tou byly mrtvolky všeho druhu.
Kolikrát vyběhl z křoví se šťastným výrazem a cosi odpudivého mu trčelo z tlamy. Pták, pokud tam neležel už hodně dlouho, se dal ještě poznat podle peří, ale některé kostřičky byly těžko identifikovatelné. Možná zajíc? To bylo mnohem horší než koňský odpad a jednou měl dokonce namále, jak mu bylo zle. Tak to byl můj milovaný Oliver.
Belinda je dáma a lejna nežere. Rovnou se jimi totiž celá obalí. Taky už vím, co nastane, když nad čímsi podezřele sklání hlavu stranou. Čumák jde první, následuje krk, bok a pak totéž z druhé strany. V jejím případě to ale nejsou hovna koňská, nýbrž jaksi všeho druhu. V Barceloně, kde spolu žijeme, totiž na koně často nenarazíte. Do Newmarketu jsem ji ještě nevzala a asi to radši ani neudělám.
Coprophagy je požírání výkalů, ať už vlastních, či ostatních zvířat, a může mít různé příčiny včetně zdravotních či poruch chování a není ničím unikátním. Existuje mnoho studií na toto téma a žádná nepřichází s jednoznačným vysvětlením, natož s efektivním řešením. Jedním z důvodů, proč to jinak bezproblémoví psi dělají, je nedostatek některých živin. Nebo jim prostě chutná, co ostatní psi, koně či třeba zajíci žerou.
Pokud se nejedná o psa trpícího mimořádnými úzkostmi, kupříkladu pes dlouho držený v omezeném prostoru, který může mít tendenci požírat vlastní výkaly nebo matky starající se o mláďata, žádný jednoznačný důvod a vysvětlení, ať už zdravotní nebo osobnostní, neexistuje.
Nebezpečí požírání bobků spočívá prakticky pouze v přítomnosti různých parazitů, které s nimi pes sežere a také v tom, že se o nás přitom pokoušejí mrákoty a infarkt. Nejhorší situace ovšem nastává v případě, že má pes zálibu v lidských výkalech. Mohou se tam totiž vyskytovat zbytky drog či medikamentů, které jsou pro psa velmi nebezpečné, tak na to prosím velký pozor.
Válení se ve výkalech nemá pochopitelně s výživou nic společného a je v zásadě pouze instinktivní. A že mají psi instinkty skutečně velmi dobře vyvinuté lze usuzovat i z toho, jak neomylně vycítí ten nejhorší okamžik pro vlastní potěšení. Druhý den po koupeli, těsně předtím, než má přijet vzácná návštěva, když spěcháme do práce nebo máme vyčištěné auto a nic po ruce na omytí psa.
Psům ten smrad buď voní, maskují tak svůj vlastní pach nebo prostě chtějí ostatním povyprávět, kde všude byli a co tam zažili. Pro nás je to nechutné, nepraktické a o nervy. Jít po ulici se smradlavým, i když přešťastným psem je nezáviděníhodná situace, v případě vyjížďky autem ještě horší. V zásadě je to ale vášeň pro psy jinak neškodná, což se o požírání výkalů tak docela říct nedá.
Přeji nám všem, kteří máme doma požírače či váleče, abychom vycházky ustáli pokud možno s humorem a vlastní grácií, když už ji ti naši psi občas postrádají.
