Článek
Láska a pouto nejsou stejné věci a není mezi nimi automatické rovnítko. Láska může být i jednostranná nebo platonická. Milujete své bližní, příbuzné a pouto si vytvoříte s nejlepším kamarádem. Láska přichází a odchází, ale o pouto je potřeba se zasloužit.
Se psy je to stejné. I oni mají své preference, povahy a temperament a ne s každým si sednou. Některý je tvrdohlavější, jiný přítulnější a další individualista, u kterého je těžké poznat, jak to s láskou nebo náklonností vlastně má.
Dáváte psovi to nejlepší. Věnujete se mu, krmíte ho, mazlíte se s ním, pečujete o něj, trávíte s ním spoustu času a on vám dá při nejbližší příležitosti košem. Vrhá se na každou návštěvu nebo zcela očividně preferuje někoho uplně jiného. Třeba i toho, kdo si ho prakticky nevšímá.
Marně si namlouváte, že jde jenom o kouzlo nového a vytržení z všedních dnů. Nový podnět, děje se něco vzrušujícího, co se nestává pořád. Přijela návštěva, to znamená, že den nebude všední a stejný jako každý jiný. Stejně je vám to ale líto.
Silné pouto tvoří klíčový základ celého vašeho vztahu se psem. Někdy je zdánlivě nevysvětlitelná náklonnost či lhostejnost mezi psem a člověkem jednoduše shodou mentality, jindy životního stylu nebo mu prostě jenom někdo dostatečně „nevoní“. Nebo mu naopak vyhovuje energie jiného člověka.
Stává se to i v případě, že mají partneři společného psa. Jeden z nich se třeba z praktických důvodů stará víc. Psa krmí, častěji s ním chodí na procházky, vodí ho k veterináři a tráví s ním doma víc času. Pak přijde domů druhý partner a pes se může zbláznit štěstím. Jako by zapomněl, kdo je tím, který ho krmí a pečuje o jeho blaho.
Partner, který tráví se psem méně času, mu ho možná vynahrazuje tím, že si s ním po příchodu z práce trochu zablbne, dá mu nějaký ten pamlsek a třeba mu dovolí skočit na gauč. Podrbe ho za ušima a chová se k němu vřele. S prvním partnerem může být upřímně řečeno trochu větší nuda. Já vím, že je těžké si to nebrat osobně. Ale buďte rádi, že máte doma spokojeného psa.
Ano, z tohoto pohledu se zdá, že některý pes umí být pořádně nevděčný, když si neváží toho, kdo mu dává potravu a dbá o jeho blaho. Jenomže většina psů prostě potřebuje vzrušení, pohyb, zábavu a taky trochu té výchovy. Přirozeně pak lne k tomu, kdo mu toho dopřeje.
Můj předchozí pes byl na mě velmi závislý, jak už tak dobrmani bývají. Po třech letech jeho života jsme se odstěhovali od partnera a začali žít sami spolu. Jezdila jsem občas na služební cesty a musela mu najít hlídání. Někdy jenom přes den, jindy i na noc. Měla jsem trauma z toho, že můj pes beze mě jistojistě trpí.
Jenomže on byl po čase u paní a její rodiny a spolu s jejími dvěma psy a kočkou tak spokojený, že stačilo zaparkovat před domem a otevřít dveře u auta. Vyskočil, pelášil ke dveřím a zmizel uvnitř. Ani se neotočil. A já měla zase pro změnu trauma z toho, že je u nich radši než se mnou.
Ještě horší to bylo při vyzvedávání. Nemohla jsem se dočkat, až si ho odvezu a budeme spolu. Přiběhl mě přivítat a radost neskrýval. Olizoval mě, běhal kolem mě s mrskajícím ocasem, zkrátka jak jen pes umí projevovat radost. Tu projevil a opět zmizel uvnitř domu.
Dalo mi to sice práci, ale naučila jsem se nebrat si jeho nevděk osobně, a nakonec byla ráda, že pes u opatrovníků nijak netrpí.
Pak jsem měla denní psí školku. Někteří pejsci, zejména ti pravidelní, táhli páníčky ulicí dolů, jen aby už byli u nás. I v očích některých zákazníků jsem viděla směs radosti, že je u nás jejich psovi dobře, s pocitem zklamání, že se chlupáč ani na rozlučku neohlídne předtím, než vlítne mezi kámoše do herny. Někteří si i nahlas posteskli, že svému psovi asi nechybí. Možná se ale, stejně jako já, za své pocity tak trochu styděli.
Je to úplně stejné jako s dětmi. I oni mají rádi vytržení z všednosti a každá návštěva, nebo téměř každá, je vítaná jako zpestření rutiny. Zejména taková, která jim prokáže náklonnost, pomazlí se s nimi a třeba jim něco dobrého přinese.
Hlídači psů jsou ovšem kategorie sama pro sebe, zejména pokud o ně pečují delší dobu nebo pravidelně. Pro psa se stávají tak trochu náhradními páníčky. Mají svůj režim, který se může od toho domácího lišit, a pokud jde o dobrého pečovatele, psovi se po vyhrazenou dobu věnuje pravděpodobně víc, než je obvyklé v jeho vlastní rodině. Nakonec to má v popisu práce a dá se předpokládat, že je milovníkem psů a něco o nich ví. Jinak by to přece nedělal.
Naopak by bylo divné a snad i podezřelé, kdyby pes k onomu hlídači nebo do zařízení příště nechtěl. V tom případě by bylo lepší zvážit důvody a možná se poohlédnout po někom jiném, kdo pejskovi dokáže nabídnout to, co potřebuje.
Žárlit prostě není na místě. Jde o kouzlo jiného, či nových podnětů a dobrodružství. Je fajn vědět, že se váš pes necítí opuštěný, vaší nepřítomností nijak netrpí a je o něj evidentně dobře postaráno.
Takže buďte rádi, že má pes rád taky někoho jiného než vás a ze společnosti se těší. Je stokrát lepší mít veselého a radostného chlupáče, než vystrašený uzlíček neštěstí.
Zdroje:
