O věčném souboji mezi pejskaři a nepejskaři. A o pláči nad špatným hrobem

Češi odjakživa patřili k evropským lídrům v počtu psů na obyvatele a jedná se o stoupající trend, stejně jako ve zbytku Evropy. Je otázkou spíš pro sociology, proč tomu tak je. V souvislosti s tímto vývojem se zcela pochopitelně rozevírají nůžky tolerance mezi milovníky a odpůrci čtyřnohých spoluobyvatel.

Možná vás překvapím, že se nepostavím jednoznačně za pejskaře, jak by se dalo očekávat vzhledem k tomu, že se ve svých článcích prezentuji jako zarytý milovník chlupáčů. Ti totiž v tomto odvěkém souboji hrají pouze druhořadou roli. Nejsou totiž strůjcem, ale předmětem sváru.

Pojďme si shrnout, co nepejskaře trápí nejvíc, byť stížností by vydalo na celý seznam.

„Všude jsou hovínka, člověk aby se bál někam šlápnout.“

„Štěkání sousedovic psa je nesnesitelné.“

„Volně pobíhající psi jsou nebezpeční a obtěžují mě.“

A víte co? Oni mají pravdu. Vlastně se nedivím, že plno lidí má na ty „čokly“ pifku. Je to ale špatně mířená rána a teď střelím do vlastních řad, neboli do pánů a paní Čoklových. Taky mě někdy pěkně štvou. To ale neznamená, že mě rozčiluje jejich malý či velký čokl. Pořídit si psa je velká zodpovědnost, o tom snad nepochybuje nikdo. Nejde ale jen o naplnění psích potřeb, což je bohužel také palčivé téma, sem ale nepatří.

Ono totiž šlápnout do hovínka opravdu žádné štěstí nepřináší. Vzhledem k  četnosti jejich výskytu se jedná o pravděpodobnost řádově vyšší, než být pokálen ptákem nebo najít čtyřlístek.

Neustále vyjící a štěkající pes ze sousedního bytu, když jsem na pracovním videohovoru nebo si chci dát po obědě šlofíka, je také k uzoufání. Pocity bezmoci, vzteku a nenávisti úplně chápu.

Troufám si říct, že mám vytrénovaný smysl odhadnout potenciálně nebezpečné zvíře, ale ani já bych nebyla ráda, kdyby mi cizí pes přiběhl olízat batole. Nebo mi špinavými packami skočil na bílé kalhoty po cestě na schůzku.

Za nic z toho „čokl“ ale vážně nemůže. Na záchod prostě musí. Že ho páníček nechá doma celý den zavřeného a odejde do práce, také není jeho chyba. Je prostě zoufalý nebo trpí stresem z odloučení. A o tom, že potřebuje fyzickou aktivitu a je přirozeně zvědavý, nikdo nepolemizuje. Ale co teď s tím?

V případě nesbírání exkrementů se jedná o totální ignorantství, které nemá oporu v žádném argumentu a neexistuje pro něj omluva. Nejedná se ovšem pouze o hovínka. Pejsek také čůrá. Agresivní močí ničí omítky, historické budovy a nelibým smradem zejména v suchém období jednoznačně obtěžuje okolí. Proto nikdy nevyjdu ven bez lahve s vodou a každé čůrnutí splachuji. Také mi to totiž vadí a měli by to automaticky dělat všichni.

Za psí štěkot či vytí v bytě může stres z odloučení nebo nuda. Ať tak či onak, je to problém, který by měl majitel urychleně řešit a nejenom kvůli sousedům, ale i kvůli svému svěřenci. Způsobů je hned několik. Co třeba podřídit svůj život potřebám toho, za koho jsme přijali odpovědnost? Nechat psa celý den samotného je týrání, a to i v případě, že je zdánlivě klidný a celý den prospí. Na problematiku separační úzkosti existují návody a profesionální trenéři, i když přiznávám, že to je téma složité. Na nudu a potřeby toalety existují hlídací a venčící služby, když už se nenajde pomoc v rodině.

A volné pobíhání psů? Ano, jistě, ale na místě k tomu určeném, případně na prostoru, kde nikoho nemůže ohrozit či obtěžovat. Rozhodně ne na dětském hřišti a dovolit mu čůrat do písku, ze kterého si děcka dělají bábovičky, čehož jsem s hrůzou byla několikrát svědkem. Zejména ve městech je to palčivé téma, které by mělo směřovat ve formě podnětu na zastupitelstva. Vytvoření vhodných podmínek pro vlastníky psů je rozumnější než zákazy, které je leckdy těžké dodržovat.

V Barceloně, kde žiji, existuje přes sto vyhrazených a bezpečných míst, kterým říkají pipican. Nepopírám, že jsou různé kvality a velikostí, ale kromě toho, že zde pejsek vybije energii, je určený k běhání, hraní a socializaci. Město se také stará o pravidelnou údržbu. Mimo pipicany a prostory určené k volnému pohybu je pobíhání zakázáno vyhláškou, kterou místní policie dost pečlivě kontroluje. Podotýkám, že ve Španělsku se neplatí daň za psa, přesto města poskytují obyvatelstvu s čtyřnohými členy domácnosti služby. Tvoří totiž podstatnou část voličské základny.

Promluvila jsem do duše majitelům pejsků a zastala se druhé strany sváru. Teď bych ale chtěla apelovat i na nepejskaře. Prosím mějte na paměti, že pes nemůže vůbec za nic. Za všechny jeho činy zodpovídá majitel, takže se na něj nehněvejte, když vás přijde pozdravit a vykaká se na trávníčku před domem. Nechápe, co udělal špatně.

Ještě bych chtěla zmínit jeden nešvar, se kterým se často setkávám a týká se úplně všech, paradoxně zejména milovníků zvířat. Na cizího psa prosím nesahejte a nesnažte se s ním mazlit, aniž byste se napřed zeptali majitele. A co je nejdůležitější, učte to samé děti. Není nic horšího, než když děcko přiběhne úprkem k psovi s tím, že si ho pohladí, protože je roztomilý. I jinak klidný pes se totiž může vylekat a chňapnout.

Snažme se být k sobě navzájem o něco ohleduplnější a tolerantnější. Pejskaři, dopřejte svému miláčkovi vše, co potřebuje bez toho, aniž byste obtěžovali okolí. Pytlíky na hovínka stojí pár kaček. A vy ostatní vězte, že psi s námi prostě budou žít dál a sami si nevybrali, jakým způsobem. Nezazlívejte sousedovi, že si pořídil psa. Může pro něj znamenat emocionální podporu nebo cestu ven ze samoty. Mluvte spolu a snažte se jeden druhého pochopit. Naučit se koexistovat musíme sami.

Kdybychom se v roce 2024 posunuli v komunikaci alespoň o malý kousek, bude to znamenat pro nás pro všechny velký pokrok. A to nám všem v tom novém roce přeji.