Článek
Každý pes má jiný temperament a chování. Zatímco někteří mohou štěkáním pouze komunikovat nebo varovat, jiní se mohou skutečně uchýlit ke kousání, pokud se cítí v ohrožení.
Proč vlastně psi štěkají a koušou, i když nejsou agresivní?
Protože se bojí
To je jeden z nejčastějších důvodů. Bojácní a vystrašení psi mohou skutečně být nebezpeční. Štěkají na všechno, z čeho mají hrůzu, co je vyděsilo, z neznámých předmětů, lidí nebo třeba z ostatních psů. Někdo nebo něco se přiblížilo do jejich prostoru a vzbudilo v nich obavy a strach.
Opilec, který vrávorá, člověk s batohem nebo pytlem s odpadky, s helmou na hlavě, nemocný člověk, což je kapitola sama pro sebe, nebo pes, stařeček s hůlkou. Klidně i hromada pořezaných větví u vás před domem. Co tam najednou dělá, když tam nikdy předtím nebyla? Důvodů proč se pes v dané situaci něčeho bojí, může být bezpočet.
Jednou z reakcí na psí stres je štěkání. Vy byste třeba křičeli nebo nadávali, volali o pomoc. Pokud se předmět strachu dostane příliš blízko a stres překročí práh únosnosti, na řadu může přijít kousnutí. Někdy je to jen chvilička a je vymalováno.
Lekne se
Nebezpečné mohou být rohy ulice, kam není vidět a vchody domů. Zdá se vám to postavené na hlavu? Zase tak zřídkavá situace to není, a ne každý majitel psa si nebezpečí uvědomuje. Netuší, že z domu a zpoza rohu musí vyjít nejprve on, teprve pak až pes.
Jdete se psem v poklidu po chodníku kolem obchůdků, potkáte desítky lidí, pár psů, po silnici kolem vás projedou auta, některá z nich zatroubí, v kočárku zabrečí mimino a váš pes, protože je dobře socializovaný, nehne ani brvou. Občas si očichá počůraný roh domu nebo něco jinak zajímavého, a užívá si procházku s vámi.
A najednou se přímo vedle vás otevřou dveře obytného domu a z něj vyleze pán taky se psem. Respektive pes vyjde první a skočí tomu vašemu přímo pod nohy. Leknou se oba. Vyštěknou, vycení zuby a rovnou se do sebe pustí. Na reakci mají asi tak vteřinu.
Paní, která jde za vámi, upustí nákupní tašku, protože interakce dvou zuřivých psů ji vyděsí.
Oba vzpínající se psy s vyceněnými zuby a hrdelním štěkotem sice jen tak tak udržíte v bezpečné vzdálenosti, ale chybělo málo. A teď si představte, že ti dva psi jsou třeba kamarádi z psího parku. V úleku ale neměli čas to zjistit.
Cítí se ohroženi
Viděli jste někdy na ulici malého psíka na vodítku, který zoufale štěká na velkého klidného psa, který jde kolem a vzpíná se jeho směrem, jako by ho chtěl roztrhat na kusy? Panička toho velkého psa se usměje a blahosklonně pronese: „To je v pohodě, on mu nic neudělá,“ a v dobré víře se přiblíží ratlíkovi na dosah, aby si mohl tu „příšeru“ očichat. Jenomže to z neznalosti udělá nešťastným způsobem a ratlík toho velkého psa opravdu kousne. A nastane mela.
Totéž se může přihodit i člověku, když nebude respektovat, co se mu ten malý psík snaží naznačit. Že se ho bojí a cítím se jím být ohrožen. Jestli tomu člověku hysterický štěkot jako varování nestačilo, tak co už zbývá? Kousnout. Co má taky jiného dělat, když je na vodítku?
To je typický příklad tzv. „fight or flight“ neboli bojuj nebo zdrhni. Zdrhnout nemůže, je přivázaný. Tak bojuje, seč mu síly stačí.
Něco si chrání
Ponechme stranou obranu domu či pána, protože jsou daleko častější situace kousnutí z ochrany než ty, pro které si často lidé psa pořizují. Ty jsou nasnadě, zejména pokud je pes tak vychovaný. Také asi nikoho nepřekvapí, že si fena urputně brání svá štěňata, pokud má pocit, že jsou v ohrožení.
Nebezpečná může být u některých fen i falešná březost. Jinak klidný a přítulný pes si nashromáždí hračky do pelechu a brání je proti celému světu, třeba i před vlastním páníčkem, kterého jinak zbožňuje. Takový případ ale není zdaleka tak obvyklý jako prostý boj o hračku nebo žrádlo.
Zřejmě nejčastějším případem „rozkolu“ v psím parku nebo v jakémkoli psím kolektivu, jsou míčky či jiné hračky. Většina socializovaných psů si umí hrát, dělit se nebo se přátelsky přetahovat a honit. Někteří jsou ale velmi posesivní a svoji hračku či míček si brání klidně s použitím násilí, když už štěkot, zvednuté pysky a vyceněné zuby jako jasné varování, že „ten míček je můj,“ nestačí.
To samé platí pro pamlsky a misku žrádla. Proto je tak důležité již od štěněte psa naučit žrádlo nebránit. Ne každý je ale tak vychovaný.
Uvedu příklad z psí školky. Podle skladby klientů jsme přesně věděli, kdy můžeme nechat venku hračky a rozdělovat pamlsky, a kdy bychom si v přítomnosti některých konkrétních psů koledovali o nepříjemnost.
Pokud máte takto posesivního psa, je nezodpovědné na veřejnosti či v přítomnosti dětí a jiných psů provozovat aport, házet míčky a dopřávat pamlsky.
Psi mohou kousnout, protože se necítí dobře
Ti ale možná předtím štěkat nebudou. My jsme také nepříjemní, když nám není dobře nebo nás něco trápí a naše reakce mohou být nepřirozené a netypické.
Proto zpozorněte, pokud je váš pes podivně nevrlý a má tendence se ohánět, či dokonce kousat v situacích, kdy to jindy nedělá, a raději se poraďte s veterinářem. Pokud není příčina viditelná, sami na to nemusíte přijít. Pejsek se bude trápit a vy také.
Protože je štěkání způsob komunikace psa se světem, pochopitelně existují štěkání, kde skutečně žádné kousnutí nehrozí. Určitě znáte štěkání radostné, hravé, provokující, popohánějící neboli netrpělivé, oznamující či nešťastné a teskné.
Radostné štěkání tak nějak instinktivně poznáme, přesto je zapotřebí dobře vnímat i ostatní projevy komunikace provázející štěkání, jako je postoj, srst a ocas. Omyl totiž může vyjít bolestně draho.
A prosím vás, asi nemusím zdůrazňovat, že když je pes napružený, vrčí, cení zuby, má zježenou srst a zvednutý ocas, vážně si s vámi nechce hrát.
V tomto případě bychom si mohli pohrát s úslovím z titulku a modifikovat ho nějak takhle:
„Pes, který cení zuby, není daleko od kousnutí.“ Nebo jinak: „Od vyceněných zubů ke kousnutí jenom krůček.“
Psi zkrátka štěkají, protože mluvit neumí. Většinou skutečně o nic nejde, ale pokud nejste zrovna odborník na psí komunikaci, raději si na to u cizího psa nevsázejte. Je lepší být opatrný, než litovat.
