Článek
Psů průzračných jak studánka i chlupáčů s všelijakými zvláštnostmi jsem měla tu čest poznat hodně. Přestože sama sebe za žádného skutečného profesionála, natož cvičitele či psychologa, nepovažuji, o psí duši toho myslím vím dost. Měla jsem psí školku.
Když kolem vás denně volně pobíhá ke třicítce poštěkávajících, honících se a občas škorpících se pejsků všech možných plemen a stáří, od čivav, jorkšíráčků a jezevčíků přes border kólie, lovecké psy, labradory, chrty až po bernské salašnické, a do toho různé směsky mastinů, německých dog a ovčáků a každý den je skupinka jiná, chtě nechtě vás to o psím světě hodně naučí.
Ve vlastním zájmu, i v zájmu každého pejska a celého kolektivu brzy pochopíte, co komu dělá radost, co mu vadí, čeho se tak trochu bojí a hlavně jak funguje psí kolektiv. Nuda je slovo, které z vašeho slovníku nadobro zmizí.
Víte, že dalmatinka Frida za žádných okolností nemůže být u brány, protože na uvítanou po každém vyjede. „Abys věděl, kdo je tu paní, tak bacha na mě,“ jako by říkala a nemůže si pomoct.
Taky velmi rychle pochopíte, že zlatý retrívr Kiss nemůže zůstat ani na minutu bez dozoru s čímkoli, co by se dalo okousat, rozcupovat nebo sežrat. Žádná postel nebo deka před ním není v bezpečí, upustit něco na zem je velmi neprozíravé a dokonce i nohy dřevěné lavice a roh zdi je velká pochoutka. Ožírá kde co, po očku vás přitom pozoruje a čeká, kdy si ho všimnete a vyčiníte mu. Z toho má velké potěšení, rošťák jeden. Vytahovat cokoli Kissovi z tlamy se stane součástí vaší denní rutiny.
Vůbec nejste na pochybách, že mladá německá ovčačka Lia ráno vlétne do herny jako neřízená střela, podívá se, koho by pozlobila a během minuty se vykadí, protože bydlí za rohem a páníček si s ní ráno nedal práci ani obejít blok.
Počítáte s tím, že až přijde Rocky, černá padesátikilová směska labradora s mastinem, v recepci nastane mela, když se tam s někým potká. A to on se s někým potká určitě, protože chodí v hodinách největšího provozu. I když je Rocky z gruntu hodný velký plyšák, na vodítku se promění v krvežíznivou bestii.
Zatímco na majitele druhého psa jdou mrákoty, oni dva spolu bok po boku vběhnou do herny a tam se kamarádsky honí a řádí jako smyslu zbavení, aby trochu vybili ranní energii. Rocky se pak svalí na postel, ten druhý pes z recepce se na něj namáčkne a spolu vyčerpáním usnou.
Psi na vodítku se zkrátka chovají jinak a vy tohle všechno víte. Víte toho mnohem víc a pak zjistíte, že je vám to všechno s vlastním psem úplně k ničemu.
Adoptovala jsem pětiměsíční holčičku a při všech zkušenostech a otevřené mysli ani po roce a půl společného života občas nevím co s ní. Já, v celé čtvrti považovaná za psí expertku a požívající nehynoucí důvěry, potřebuji odbornou pomoc. Moje pověst a sebevědomí trpí.
Všechny nabyté zkušenosti jsou mi k ničemu a ze mě se stává majitel začátečník. Dostala jsem pomyslnou facku od vlastního psa a vím, že nic nevím. Na ulici se po nás ohlížejí kolemjdoucí, čtvrť kolem bývalé psí školky, kde mě pořád všichni znají, obcházím obloukem, protože se za vlastního psa i za sebe stydím a volám o pomoc.
Belinda si vzala to nejhorší z obou rodičů. Po matce španělské mastince je teritoriální a po chrtím otci plachá. Jestli vám taková kombinace nedává smysl, pak vězte, že přesně takový je můj pes. Dominantní a skrz naskrz bojácný.
Strach z dětí jsme s Belindou překonaly samy, ale pak přišly na řadu hnusné řídké hromádky v metru. Hrůzou se podělala pokaždé. Na nástupišti, mezi turnikety, i rovnou v hale. Už dopředu jsem věděla, co mě zase čeká, a z nervozity mě taky tlačilo v břiše.
Žádné letité zkušenosti nejsou na Belindu aplikovatelné. Do boje jsem proto povolala psího psychologa Amauryho. Znám ho už dlouho, ale nikdy mě nenapadlo, že i já mu budu muset zoufale volat.
Zaplatila jsem Amaurymu, aby se s námi tam a zpátky projel metrem. Udělali jsme si výlet, dali si v kavárně skleničku a zase se vrátili domů. Byl to příjemný den bez jediného bobku a od té doby jezdím s Belindou metrem pravidelně a v poklidu. Stačil jeden veselý výlet a bylo po strachu.
Už dlouho jsem Amauryho nevolala, až minulý týden jsem opět vyslala SOS. Někdo na ulici na mě totiž chtěl volat policii, protože si myslel, že psa buď týrám nebo jsem ho ukradla. Proč jinak by Belinda tak vyváděla?
Celý rok a půl našeho společného života žijeme ve stejné ulici. Směrem dolů se jde všude. Do psího parku, na nákupy, do metra nebo jen tak do kavárny. Nahoru cesta nevede nikam. Jenomže před dvěma týdny se něco přihodilo a já netuším co. S Belindou totiž nikdy netušíte. Usmyslela si, že bude chodit jenom do kopce, nikoli z kopce.
V půlce ulice se zastavila, začala couvat, skákat, vyvlíkat se z obojku a dramaticky a hlasitě vyvádět. Lehala si na zem a plazila se zpátky nahoru. Žádný podivný zvuk, žádné nebezpečí, podezřelý člověk nebo pes. A takhle to šlo den co den. Jenomže Belinda váží téměř třicet kilo a po otci chrtovi je velmi atletická. Málem jsem ji ztratila.
Takže opět nastoupil Amaury. Šel s ní sám a já dostala zákaz je doprovázet, aby mě Belinda neviděla a necítila. Se zvědavostí, a přiznám se i s trochou škodolibosti, jak jsem tentokrát Amauryho dostala, protože si určitě ani on nebude vědět rady, jsem je pozorovala z okna.
Šli klidně a vesele až do bodu, kde je asi natažený nějaký neviditelný drát a brání Belindě pokračovat v cestě. Zastavila se, začala couvat, napnula krk, zmítala se a skákala jako divoké zvíře lapené do smyčky. Byla jsem moc zvědavá, co s tím ten chytrý psycholog udělá.
Amaury Belindu chvilku pozoroval a najednou začal taky skákat jako divý. Na jedné noze, na druhé, chechtal se u toho jako blázen a nakonec si ještě do skoku prozpěvoval. Kolem projíždělo auto a řidič přibrzdil, protože takovou estrádu zaručeně nikdy neviděl. Dva blázni, pes a člověk, proti sobě skákali jako šílenci. Pes vydával přidušené zvuky a chlap si zpíval lalala.
Belindiny skoky se zkracovaly, vodítko povolilo, až se zastavila úplně, zatímco Amaury ve svém dramatickém projevu ještě chvilku pokračoval. Stála tam před ním na chodníku a nevěřícně ho pozorovala. On se snad musel úplně pomátnout, jako by říkala její hlava nakloněná na jednu stranu a pak na druhou. Udělali dalších pět kroků a situace se opakovala. Napřed Belinda, k ní se přidal Amaury a takhle si tam za jeho falešného a hlasitého zpěvu vyskakovali. Ale už jenom docela malou chviličku. Belinda to vzdala, na Amauryho neměla. Byl zkrátka lepší.
Prošli ulicí tam a zpátky třikrát, než jsem se k nim směla přidat. Belinda v tom svém bodě na chvilku zaváhala, podívala se na Amauryho a rozhodla se, že takový tyátr už vidět nepotřebuje.
Dostala jsem za úkol ten den s ní projít tam a zpátky každou hodinu, takže jsme zbytek odpoledne strávily v naší ulici. Dolů a nahoru. Dolů a nahoru.
Druhý den jsme šly dolů k veterináři na očkování. Cupitala vedle mě na vodítku, které bych mohla držet jedním prstem. Na neviditelný drát, nebo ať už to bylo co chtělo, úplně zapomněla. Amaury jí magnetofonovou pásku tím svým lalala v hlavě přehrál.
Chodíme si dál zvesela ulicí, já blahořečím Amaurymu a doufám, že ho zase dlouho nebudu potřebovat. Jenom si chudák asi moc nevydělá, když všechno vyřeší během chvilky.
Co jsem tím kromě veselé příhody chtěla říct? Že není žádná hanba říct si o pomoc. Vždycky se najde nějaký Amaury, který je chytřejší, zkušenější a vynalézavější než vy. Navíc má odstup a není už předem v zoufalé křeči, jako jsem byla já.
Je rozdíl mezi cvičitelem a psychologem a každý se hodí pro něco jiného. Ale pak také existuje vyšší škola zaříkávačů, jejichž umění je nevysvětlitelné. Oni zvířatům opravdu rozumí. Jestli máte jako já problémového psa, přeji vám, abyste našli toho svého Amauryho. Nebo si prostě zazpívejte. I kdyby to nepomohlo, aspoň budete mít lepší náladu.
