Článek
Kdo měl ve svém životě více psů, může potvrdit, že každý je jiný, stejně jako my lidé. Některý je zdravě sebevědomý kliďas, jiný nervózní trpící různými úzkostmi, další je veselý mazel nebo pes individualista. A mohou to být i psi stejného plemene.
Moje fenka Belinda je obětí vlastní pohnuté historie a do jisté míry i genetického žertu. Vždycky byla tak trochu zvláštní a jiná než všichni psi, kteří mi prošli rukama, a že jich byly stovky.
Samozřejmě jsem tolik psů nevlastnila, ale donedávna jsem provozovala denní psí školku. Odtud pramení mé neskromné tvrzení, že mě obvykle jen tak něco nezaskočí. Zaskočil mě až vlastní pes.
Povolala jsem na pomoc věhlasné trenéry, psí psychology i veterináře. A věřte nevěřte, nic. Všichni nad Belindou zlomili hůl a jako jediné řešení doporučili antidepresiva. To je mi ale proti mysli a nechávám si je v záloze jako tu úplně poslední možnost.
Abyste pochopili, v čem mé několikaměsíční trápení spočívá. Belindu jsem adoptovala v jejích pěti měsících a stala se už její třetí majitelkou. Ani s matkou příliš nepobyla, v záchranářských rukou se totiž ocitla již ve zhruba třech týdnech svého života.
„Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal,“ řekl Antoine de Saint-Exupéry. Belinda ale neví, že je se mnou už navždy, protože já se psů nezbavuji.
Belinda je mix španělského mastina a chrta a z obou si vzala to nejhorší, co mohla. Po mámě mastince je teritoriální, po otci chrtovi plachá. I když to nedává příliš smysl, taková je moje Belinda. Krásná, sladká, ale také velmi komplikovaná.
Vždycky byla jak na trní a něčím ji vyděsit je ta nejjednodušší věc na světě. Za téměř dva roky, které spolu sdílíme, jsme překonaly mnoho úskalí. Zvládly jsme jízdy metrem, aniž by se pokaždé strachy pokadila na peróně nebo dětský povyk, aniž by propadala panickým stavům. Jezdíme metrem a děti si Belindu mohou v klidu i pohladit.
Vlastně… jezdily jsme metrem a chodily po ulicích, do psího parku, na skleničku s přáteli. Všude. Až se něco přihodilo.
Naše ulice vede směrem nahoru mezi pár posledních domů, kde končí město, a směrem dolů, kudy se jde na všechna ostatní místa. K metru, do psího parku, na nákupy a k veterináři. Jenomže poslední čtyři měsíce neexistuje lidská síla, která by ji směrem dolů dostala. Něco se stalo a já nevím co. Pravděpodobně nějaký incident s vodičkou, když jsem byla v kanceláři, ale to už se nedozvím. Vodičku jsem pro jistotu vyměnila, Belinda s ní už stejně nechtěla chodit.
Belinda váží téměř třicet kilo, chňapnout ji proto do náručí nemůžu a při panickém běsnění hodném divokého koně se její síla ještě násobí. Několikrát se jí podařilo vyvléknout z obojku a utéct (naštěstí zpátky domů), takže ji mám pro její vlastní bezpečí připoutanou k obojku a tříbodovém postroji zároveň.
Žádné babské, chlapské ani odborné rady nepomohly. Takže k veterináři taxíkem, na delší procházky autem mimo město a na skleničku a nákupy sama. Výsledkem je utrpení nás obou.
I když mám trpělivosti na rozdávání a s pomocí šunčičky se nám podařilo po dvou měsících posunout se ulicí asi o tři metry dál, když kolem nás projeli popeláři a rozpustile zatroubili. Vrátily jsme se o pět metrů zpátky.
Až jsem jednou dostala zprávu od známého, který sice nikdy žádné psy nevlastnil a vlastně ho ani moc nezajímají, ale když mě začal vídat bez Belindy, projevil soustrast. Šel kolem prodejny s konopím, respektive produkty CBD, před kterým stála cedule a na ní nápis:
„CBD pro tvého psa. Na bolesti, úzkosti a paniku. Vejdi a zeptej se.“
Přišlo mi to legrační. Konopí pro psa? Kdo to kdy slyšel? Já jsem vlastně ani nevěděla, že se tím léčí lidi, natož psi. V této oblasti se považuji za ignoranta.
CBD neboli kanabidiol (anglicky cannabidiol) je chemická sloučenina nacházející se v rostlině konopí, která nemá opojný ani psychoaktivní účinek.
Ale protože zoufalý se stébla chytá, přečetla jsem všechny dostupné informace, kterých je sice požehnaně, ale žádné solidní výzkumy na toto téma zatím neexistují. Vešla jsem tedy do obchůdku a zeptala se. A odešla s lahvičkou CBD olejíčku a instrukcemi, kolik kapek a jak často mám Belindě aplikovat.
Pro neznalce jako jsem já je třeba vysvětlit, že CBD není žádná droga jako marihuana a pes po ní nebude lézt po stropě ani vám skákat po hlavě. Neobsahuje THC, což je právě ta složka, která vyvolává veselé stavy.
Je to teprve týden, kdy Belindě dvakrát denně kapu přímo do tlamy kapky olejíčku. Od té doby už jsme byly dvakrát na kafíčku, došly spolu do pekárny a obešly kruhový objezd, který jí děsí asi nejvíc.
Bez přesvědčování to sice pořád ještě nejde, ale fyzický odpor viditelně zeslábl. Už nemusím na ulici krotit vzpínajícího se divokého koně, i když cestu máme před sebou ještě dlouhou. Teď už ale věřím, že to spolu zvládneme a budeme žít stejně jako dřív.
Belinda se viditelně uklidnila. Zase si chce hrát a dokonce mi na zahrádce předvádí zoomies. To jsou taková ta zběsilá kolečka se zadkem u země.
I když se zdá, že to pro nás funguje, zoufalcům jako jsem já doporučuji poradit se s veterinářem. Snad budete mít štěstí na nějakého pokrokového. Je to ale důležité hlavně tam, kde pejsek trpí nějakými dalšími potížemi a nebo prochází léčbou.
CBD dle dostupných informací funguje dobře na zvládání stresu, separačních úzkostí, strachu z auta nebo třeba při bouřkách. To zatím potvrdit nemůžu, protože za tu dobu jsme žádnou neměli.
V některých případech, samozřejmě pod odborným dohledem, se používá i na epilepsii nebo třeba artitidu či kožní problémy.
Nechte si ale prosím poradit od odborníků. Důležité je i dávkování vzhledem k obtížím a váze psa, a to sami nevymyslíte. A rozhodně nakupujte z důvěryhodných zdrojů a jenom kvalitní zboží. Jde o zdraví vašeho psa.
Hlavně to s pejsky nevzdávat. Vždycky se nějaké řešení nakonec najde. Občas to chce jen spoustu trpělivosti a lásky. A nebo kreativitu.
„Skutečná láska začíná tam, kde oplátkou nic nečekáš.“ Antoine de Saint Exupéry
Zdroje:
