Článek
Sama mám adoptovanou fenku. V prvních společných měsících mi několik lidí naznačilo a dokonce se i naplno zeptalo, jestli ji radši nevrátím, než bych absolvovala takové těžké martýrium. Myslela jsem, že se asi všichni zbláznili.
Tu paní, o které je řeč, moc neznám. Viděla jsem se s ní před pár měsíci párkrát v psím parku s adoptovaným labradorem. Myslím, že se jmenoval Max. Jak se jmenuje ta paní netuším, však to znáte. Pamatujete si jména všech psů, které potkáte, a jejich páníčci se pak jmenují po nich. Já se kupříkladu jmenuji „Ta paní od Belindy.“
Max byl takové to zlatíčko, které nemá s nikým problém. Milý k lidem a přátelský ke všem psům. K dovádějícím štěňatům, která ho v parku trochu otravovala, i k mojí fence, která se ho zprvu trochu bála a kroužila kolem něj s vyceněnými zuby. Všechno ho nechávalo klidným. Však už to taky nebyl žádný mladík, tuším, že mu bylo kolem osmi let. S vděkem v očích se nechal podrbat na břiše a pak poslušně následoval novou paničku na vodítku domů.
S paní jsme si tenkrát trochu povídaly a přiznám se, že jsem jí klidného a vyrovnaného psa malinko záviděla. Ta moje fenka je ještě po téměř dvou letech společného života vystrašený blázínek a občas do ní vjede takový záchvat paniky, že mám co dělat ji při téměř třiceti kilech váhy udržet.
Tak tuhle paní od Maxe jsem před pár dny potkala na ulici při sobotních pochůzkách po obchodech. Ani já jsem s sebou psa neměla, všude ho zkrátka vzít nemůžete. Pozdravily jsme se, když už jsme ty známé z psího parku, a já se jí ze slušnosti zeptala na Maxe. Asi jsem to radši neměla dělat, protože po tom, co jsem se dozvěděla, se mi pokazil celý víkend. Což je nic proti tomu, jak ona paní pokazila zbytek života Maxovi.
S úplně ledovým klidem, jako by vyprávěla o tom, co právě nakoupila k nedělnímu obědu, mi oznámila, že psa musela vrátit do útulku. Vyděsila jsem se, protože nic jiného než katastrofické scénáře mě v tu chvíli nenapadly. Samozřejmě i já uznávám, že v určitých velmi specifických situacích to jinak nejde.
Že třeba paní vážně onemocněla a o Maxe se nikdo jiný postarat nemohl. Že by napadl její dospívající děti nebo jí sežral kočku bylo vyloučené, protože Max žádné agresivní sklony neprojevoval. A tak mě nic jiného, proč by se paní po pár týdnech měla psa zbavit, v tu chvíli nenapadlo. S vytřeštěnýma očima a soucitem v hlase jsem se jí tedy zeptala.
„To si vůbec neumíte představit,“ ještě při té vzpomínce se paní od Maxe otřepala hrůzou. „Tolik chlupů po bytě! Ať jsem uklízela jak chtěla, pořád se někde povalovaly chumáče. Na to já nemám nervy. Tak jsem jim ho vrátila.“
Jenom jsem polkla a zůstala jak oněmělá. Málokdy mi dochází řeč, ale přiznám se, že jsem v tu chvíli zvolila mlčení nad jízlivostí a urážkou, protože paní by ani tak nepochopila, co právě provedla. Dát psovi naději na nový život, stabilní rodinu a pak ho vrátit zpátky kamsi do kotce je bezcitným a krutým počinem, v jejím případě ničím ospravedlnitelným.
Paní mě stejně nenechala ani nadechnout, vděčná, že si má komu postěžovat na ukrutné přírodní zákonitosti a rovnou se mě zeptala, jestli nevím, které plemeno by se tedy pro ni hodilo. Je nějaký pes, který chlupy nepouští? Ano naháč, ale toho taky nechcete, řekla jsem té paní. Dodávat jsem už víc nemusela, protože ona se ušklíbla s tím, že takového ošklivého psa by stejně nechtěla.
„Poradím vám, jaký pes by pro vás byl vhodný,“ už jsem nevydržela. „Žádný.“ Otočila jsem se a odešla. Jestli to pochopila nebo ne, mě příliš netrápí. Vlastně mě už ani příliš netrápí pomyšlení na Maxe, který má teď alespoň naději dostat se k někomu, kdo ho ocení a nebude mu vadit, že je pes a líná.
Pes není pro každého a adoptovaný už vůbec ne. Ani pod rouškou šlechetnosti nesmíme zapomínat na zodpovědnost, ke které jsme se zavázali. Pes není koupený předmět, který se jednoduše vrátí, když není přesně takový, jakého jsme si představovali.
Psí adopce není morální povinnost a neodhodlat se k ní není žádná hanba. Je ale hanba psa bez závažných důvodů vrátit tam, odkud přišel. Jenom proto, že nesplnil očekávání, často velmi nereálná. Ze šlechetného počitu se tak rázem stává čin odsouzeníhodný.
Zodpovědnost samozřejmě leží i na útulcích a jejich pravidlech pro umisťování pejsků. I já jsem musela projít několikastupňovými pohovory, návštěvou doma, vyplněním několikastránkových formulářů a podepsat, k čemu všemu se zavazuji. To vše samozřejmě až poté, kdy jsem si konkrétního psa vybrala. Vzájemná kompatibilita je totiž nejdůležitější.
Adoptovat psa znamená být připraven na to, že začátky budou těžké. Neexistuje žádný pes na světě pro lidi, kterým vadí chlupy, štěkání nebo fakt, že má své potřeby a pravděpodobně i zvláštnosti. Každý pes je jiný, a stejně jako my, žádný není dokonalý. Toho svého „dokonalého“ psa si musíme trpělivostí a vlastním odříkáním vychovat. K tomu ale pár dní, týdnů, ani měsíců nestačí.
Pevně doufám, že onu paní už ani nenapadne si pro žádného dalšího psa dojít do útulku jako do nějaké půjčovny kostýmů. A kdyby ano, věřím, že profesionální mechanismus zařízení tentokrát zafunguje, až paní vznese dotaz na chlupy.
Samozřejmě jsou situace, kdy to jinak nejde. Většinou jsou výsledkem špatného párování psa s novým majitelem nebo určité krizové situace. Hloupější důvod než línání psa ale zřejmě neexistuje.
Vždycky si vzpomenu na slova Malého prince: „Když si něco ochočíš, navždycky už za to máš zodpovědnost.“
