Článek
Možná to právě prožíváte nebo si ještě pamatujete, kdy jste vedli dítě poprvé do školky a s velkými obavami potomka zanechali v rukou cizích tet. Třeba jste cítili vinu, že dítko odkládáte, měli obavy, jak pár hodin bez vás poprvé zvládne a dost možná jste ještě na ulici slyšeli jeho zoufalý pláč. Nebo máte doma malého zvědavce a bylo vám naopak líto, s jakou lehkostí se chytil za ruku cizí osoby a úplně v klidu s ní odkráčel.
Pokud víte, o čem mluvím, pak si umíte představit, jak takový příchod nového psíka do školky vypadá. Úplně přesně takhle. Rozdíl mezi školkou člověčí a psí je pouze v tom, že do té naší chodí klienti různých věkových skupin a s odlišnou zkušeností. Štěňata to mají o mnoho jednodušší. Jsou přirozeně nastavena na objevování světa a první pobyt ve školce je pro ně neskonalé dobrodružství a také, co si budeme povídat, opravdová škola života. Drama prožívají pouze jejich páníčci.
Starší pejsci bez předchozích kolektivních zkušeností potřebují o něco víc času na adaptaci, ale nemyslete si, proces je to takřka ve všech případech poměrně krátký. Dvě zvláštní kapitoly tvoří psi trpící úzkostí z odloučení, neboli ti, jež nelze nechat samotné doma a jít nakoupit, aniž by štěkotem a zoufalým nářkem nepřiváděli sousedy k šílenství. No a pak jsou klienti adoptovaní. A těm se budu dnes věnovat.
Připomnám, že psí školka, o které ve svých článcích píši, se nachází v Barceloně, která se v rámci Španělska a snad i Evropy v počtu psů, zejména těch adoptovaných, drží na špici. Katalánci jsou láskou ke psům známi a statistiky to dokazují. V loňském roce poprvé v historii počet psů v Barceloně oficiálně překročil počet dětí. Importují se sem zejména z jihu Španělska, kde se stále hojně vyskytují potulní pouliční psi, a z příběhů odkládání a týrání je člověku úzko. Tak tihle pejsci se ve velkém dopravují do Barcelony, kde je zdaleka největší pravděpodobnost jejich umístění do rodiny. A pochopitelně i tito psíci tvoří část klientely školky. Přesnou statistiku jsem nedělala, ale tuším, že z dospělých nově příchozích je jich většina.
Dnes vám budu vyprávět příběhy Iki a Caila. Vybrala jsem je proto, že mají v mém srdci navždy své místo, a protože to s nimi zpočátku nebylo úplně jednoduché. Iki k nám poprvé přišla asi v roce. Kříženec pomeranče, jak říkám rase pomeranian a s čímsi, snad s jezevčíkem, kdo ví, a koneckonců na tom vůbec nezáleží. Iki chybí jedno oko a už měla za sebou vrh štěňat, když ji Ana adoptovala. O jejím osudu se neví prakticky nic, byla přivezena transportem z jihu spolu s dalšími nalezenci.
Jakmile Ana první den odešla, Iki propadla panice. Jak je možné tolik neštěstí vydat hrdlem z tak malého tělíčka, je s podivem. Iki nechtěla mít vůbec nic společného ani s námi, ani s ostatními pejsky, kteří si ji napřed zvědavě očuchávali a pak ji nechali být vlastnímu zoufalství napospas. Iki stála u brány, očima rentgenovala vstup do recepce a nepřestávala velmi hlasitě naříkat. Takhle to šlo asi třikrát za sebou.
V takových případech provádíme adaptaci pomalu, pouze hodinu a postupně přidáváme. U Iki jsme už byli na hranici to vzdát. Nejde totiž jenom o nepohodlí zaměstnanců a psích klientů, ale pejsek je vystaven přílišnému traumatu, což nikdo nechceme. Domluvili jsme se s Anou, že to zkusíme ještě jednou k večeru, až bude ve školce málo psů.
Zůstaly jsme s Iki samy a čekaly, až dorazí panička. Uvařila jsem si kafe, posadila se unavená po celém dni ke stolu a pustila si nějaký seriál na počítači. Iki se pomalu přiblížila, sedla si vedle mě a tím jedním okem si mě zvědavě prohlížela. Vzala jsem ji na klín a hladila tak dlouho, až usnula. Z televizního pořadu jsem nic neměla. Můj vlastní seriál s Iki byl daleko dojemnější než jakákoli telenovela.
Iki
Z recepce do centrální místnosti je vidět oknem ve zdi. Vůbec jsem si nevšimla, že za pultem postává Ana a pozoruje nás. Měla slzy v očích.
Iki se stala pravidelným žáčkem školky a několikrát jsem ji měla doma „na hotelu“, když Ana odjela na služební cestu. Iki si postupně začala hrát a už od vchodu z ulice se dožadovala vstupu. Loni se obě odstěhovaly za oceán do Ameriky a brečely jsme obě. Ana i já. Iki, jako by věděla, že už nikdy nepřijde, se několikrát ode dveří vrátila a přišla se rozloučit. Tohle fakt špatně snáším, když nás klienti navždy opouštějí. A vůbec tím nemám na mysli ekonomiku provozu.
Cailo je úplně jiný. Byly mu tuším dva roky, když přišel poprvé. Pes střední velikosti, kolem dvaceti kilo, hnědý hladkosrstý a se zvláštním pohledem. Pořád jako by o něco prosí a žrádlo to není. Očima žádá o lásku, kterou si nijak nevynucuje. Je ale za ni vděčný. Caila našli v pěti měsících v kontejneru. Než se dostal k Lauře a její rodině, prošel si několika pobyty v dočasných zařízeních a u pěstounů. Ti poslední to asi mysleli dobře, když nechtěli, aby si na ně příliš zvykal, ale měli několik vlastních psů a koček a s těmi trávili veselý čas, zatímco Cailo je pozoroval zpoza mříží ve velké kleci. Všechno pro něj nakonec dobře dopadlo a Laura s manželem a dětmi Caila zbožňují a já taky. Je ale trochu speciální, stejně jako jeho traumata.
Mezi hlavními dveřmi a centrální místností máme velkou mříž do hlavního prostoru školky. Je tam umístěna kvůli bezpečí a tvoří dvojitý vstup proto, aby nikdo neutekl, když vcházíme a vycházíme do recepce. Cailo z druhé strany mříže zuřivě cení zuby na každého, kdo projde prvními dveřmi, dokonce i na mě. A to si troufám říct, že mě z celého srdce miluje. Prostě si nemůže pomoct. Mříže jsou v jeho ušaté hlavičce zakódované. Jakmile ovšem bránu otevřete a vstoupíte dovnitř, na nějaké výhrůžné cenění a štěkání okamžitě zapomene a přijde se pomazlit.
Stejně to má se psy. Pokaždé, když Cailo přijde do školky, prvních deset minut tráví tím, že obráží všechna psiska se zdviženým ocasem a zježenými chlupy a s přidušeným vrčením si je proklepává. Nikdo si z něj většinou nic nedělá. Pak je chvíli pronásleduje a dožaduje se svým neobratným způsobem o zařazení do hrajícího se chumlu, ale Cailo si bohužel hrát neumí. Moc rád by se stal součástí smečky, jenom neví, jak se to dělá. Občas se najde někdo, kdo se s ním proběhne hernou, ale většina zavedených part si ho nevšímá. Tak přijde k nám, lehne si do postele, která je nejblíž člověčí společnosti a spokojeně usne. Cailo je ze všech klientů asi ten nejvděčnější pes a každý projev lásky a podrbání oceňuje děkovným pohledem. Miluji ho a i jeho si beru na „domácí hotel“ kdykoli, když Laura potřebuje.
Spolupracujeme se spřátelenou rezidencí, kterou klientům doporučujeme na delší pobyty, protože zastávají stejnou filosofii jako my. Také nemají žádné klece, ani kotce, dokonce ani na noc. Proto musí každý nový klient, stejně jako u nás, projít evaluací. A Cailo jí neprošel. Nezlobím se na ně a chápu je. Cailo totiž nejenže si neumí moc hrát, ale on se neumí ani prát. A s tím jeho vrčením by se snadno mohl dostal do potíží. Aspoň si ho občas užiju doma, protože pro něj mám vážně slabost.
Děkuji všem, kteří počkají až po Vánocích a raději si nějakého psíka adoptují místo štěněte pod stromečkem. Za pár týdnů jich budou plné útulky a vy s trochou trpělivosti získáte navždy nejvděčnějšího přítele. A věřte mi, že radost je to oboustranná.
Přeji krásný zbytek roku všem čtenářům příběhů z psí školky.
