Článek
Asi všichni majitelé chlupáčů by mohli vyjmenovat množství historek se svými miláčky a jejich zvláštním chováním. Zrovna jeden soused tomu našemu není po chuti, zatímco ke všem ostatním je přátelský. A ten ťunťa, který miluje každého, najednou po někom vyjede na ulici jako dravá šelma a není k zastavení.
Kdysi jsem měla fenku amerického stafordšírského teriéra. Její vztah ke kolegům z psího světa byl velmi komplikovaný. Vlastně nebyl až tak komplikovaný, byl průzračný jako studánka. Neměla je ráda. Ale lidi, ty ano, ty milovala. Až na opilce a policajty.
Několikrát mi dokonce pomohla při silniční kontrole, přiznávám. Gony totiž milovala výlety. Dokonce i projít kolem zaparkovaného auta byl problém. Vyskakovala, mlátila ocasem jako bičíkem a mermomocí chtěla dovnitř. Jezdívala se mnou velmi často na zadní sedačce a celou cestu prospala, dokud jsme nebyli tak pět kilometrů od cíle. Bůhví, jak věděla, že se blížíme, probrala se a zbytek cesty se dívala z okénka. Pokud jí ale nevyrušila silniční kontrola.
Znáte to, zastaví vás policie, vy stáhnete okénko a chcete příslušníkovi podat doklady. Jenomže do toho staženého okénka se ze zadní sedačky začala drát moje Gony s příšerným chroptěním, vyceněnými zuby a pohledem vražedkyně. Velmi často policajt o krok ustoupil a pokynul, ať pokračuji v jízdě. Chytrá holka, že? Ne, nebylo to součástí výcviku, ale zato nanejvýš praktické. Zlobila jsem se na ní jenom na oko.
Samozřejmě by bylo pošetilé se v tomto kontextu domnívat, že všichni, kdo mají pomáhat a chránit, jsou špatní lidé. To je pochopitelně hloupost. Moje Gony zkrátka neměla ráda uniformy. Těžko říct, jestli jí přišly podezřelé, vadily jí čepice, či měla špatnou zkušenost, protože jsem ji měla až od roku a půl.
Horší a trapnější to ovšem bylo s dobrmanem Oliverem, když byl ještě mladý. Občas ho vylekal někdo s baťůžkem na zádech nebo motorkářskou helmou, což je vcelku normální. Oliver ale vrčel a štěkal na staré lidi. Že ho děsili lidé s hůlkami a špatně se pohybující, má také logické vysvětlení, ale on se choval jako pomatený poměrně obecně. Jako by chtěl říct: „Je ti víc než osmdesát, tak jsi divný.“ I zde je ale vysvětlení nasnadě.
Pach
U starších lidí, kteří s větší pravděpodobností pravidelně užívají silné léky, je to stejné jako s opilci. Řeč je samozřejmě o psech a jejich vnímání jinakosti. Jejich čich je totiž stále nedoceněný a není jen tak samo sebou, že se používají při stopování, přírodních katastrofách, a dokonce k detekci rakoviny. Je toho stále mnoho, co ještě o psím čichu nevíme.
Každopádně vysvětlení pachů léků, které my lidé vůbec nevnímáme a psům vadí, je logické. Stejně jako alkohol nebo naopak silné parfémy, které přebíjí přirozený člověčí pach, který psi ze soužití s člověkem považují za normální.
A nemusí to být jenom nepřirozené tělesné pachy. Psi dokážou rozpoznat rozpoložení, nervozitu, strach nebo úzkost detekcí chemické změny v dechu a potu. Ano, psi jsou vysoce citlivá a intuitivní zvířata.
Jestli špatní lidé také vylučují jakýsi specifický odér, na to zatím žádná studie neexistuje a její praktické provedení si lze jen těžko představit. Každopádně negativní emoce pes vycítí. Možná to je právě ono.
Řeč těla
Psi spolu komunikují řečí těla a tu naši se naučili vykládat si po svém. Bedlivě nás pozorují a doplňují si tak mezery v porozumění. Problém může nastat, když si některá naše gesta a pohyby interpretují jinak, než zamýšlíme. Třeba takový oční kontakt.
Od vás jim upřený pohled do očí nevadí nebo se ho naučili tolerovat, protože jsou na vás zvyklí a vědí, že na ně hledíte s láskou. Od cizího člověka ale může pohled do očí znamenat hrozbu.
Po ulici jde člověk s nezvyklou chůzí nebo kulhající, divně gestikulující, nemluvě o běhu. Určitě se vám také stalo, že váš pes vyjel po někom, kdo úprkem dobíhal autobus. To je vcelku normální a nemá s charakterem dotyčného nic společného. Prostě se nepohybuje řekněme standardně, a proto pozor na něj.
Není ovšem vyloučené, nicméně vědecky zatím nepotvrzené, že psi dokáží detekovat změny ve výrazu obličeje a odhalit případné nebezpečí. Zejména váš výraz. Když se někdo nepozdává vám, nebude se pravděpodobně líbit ani vašemu psovi. Neřkuli že máte z někoho strach. I když se snažíte obavy nedat najevo, psa neošálíte a bude vás chránit. Strach z vás ale pes cítí neomylně, na to se na vás nepotřebuje dívat.
Tón hlasu
I psi štěkají v různých tóninách, možná jste si toho všimli. Hravé štěkání je posazeno v mnohem vyšší tónině než výhružný štěkot. I kdybyste nepozorovali současné postavení těla, ocasu a případně naježené chlupy, jenom podle hlasu poznáte, jak je situace vážná. Chce to jenom trochu cviku. Psi štěkající strachy, i kdyby u toho měli vyceněné zuby, budou štěkat velmi vysoko, někdy skoro piští. Nenechte se ale ukolébat, i vystrašený pes může zaútočit.
A protože jsou takhle zvyklí ze své vlastní komunikace, i lidský hlas je pro ně důležitý. Vyšší tóniny jsou jim příjemnější než hluboké hlasy. Na druhou stranu i my ječíme hrůzou nebo radostí vysoko, ale protože se nejedná o běžnou mluvu, takový stav je snadno rozpoznatelný i pro psy. Vědí, že se děje něco mimořádného.
Špatný člověk
Zatím jsme mluvili hlavně o cizích lidech. Jak si ale vysvětlit toho jednoho souseda, kterého váš pes ale vážně nemusí? I když ho potkáte několikrát denně, stejně na něj bude vrčet nebo štěkat nebo aspoň nevraživě pozorovat.
Jestli jste s tím člověkem neměli nějaký konflikt nebo se k vám dotyčný nechoval zrovna uctivě, protože to by bylo vysvětlení nejjednodušší, ani na něj nemáte z nějakého důvodu sami pifku, pak je na místě přemýšlet, jestli to opravdu není špatný člověk.
Ale co. Stejně se k vám nepřiblíží ani na metr, protože máte dobrého obránce. Psi totiž vědí stejně všechno nejlíp, tak jim prostě věřte a je to.
Pokud ale váš pes štěká na každého a na všechno, pak raději přemýšlejte o sobě. Váš pes totiž není dobře socializovaný a s výše uvedenými příklady nemá jeho štěkání pravděpodobně žádnou souvislost.
