Článek
Pes není pro každého. Všichni asi tušíme, že existují tři kategorie lidí a jejich rozdělení by se zřejmě dalo aplikovat na cokoli, v případě psů je ale tato dělba průkazná.
Jsou milovníci, kteří si svůj život bez psa nedokáží představit, pak ti, kteří zvířata, psy nevyjímaje, milují, ale sami je z různých důvodů nemají, a pak ti ostatní, kterým nic neříkají. Možná je dokonce i nesnášejí, jak alespoň tvrdí.
Poslední skupina se zřejmě ještě dělí na podskupinu těch, kteří by neměli až tak nic moc proti zvířatům samotným, spíš jim vadí jejich páníčci. Ale tuto kategorii ponechme stranou.
Připusťme si, že milovníci psů jsou do jisté míry romantické duše, kterým pomyšlení na pouto s němou tváří dělá dobře. A mezi nimi se najdou i snílci toužící pomáhat a zachraňovat. I kdyby jenom svou kapkou v moři. A to je činí šlechetnými.
Ujmout se opuštěného psa je vždycky trochu oříšek a klobouk dolů před těmi, kteří se k tomuto kroku odhodlají. Někteří to pojali jako svůj životní úkol a každého dalšího psa už si vybírají pouze v útulku.
Psí adopce se staly mým tématem posledních dní a této otázce se věnuji o něco víc než dřív, ale veřejné i soukromé události mě k tomu vybízejí. Posledním takovým případem, nad kterým je dobré se obecně zamyslet, je rumunská fenka útěkářka.
Málokdo zřejmě přehlédl zprávy a výzvy k pomoci při odchytu oné nešťastnice, která nové rodině na jihu Čech i záchranářům přidělává zřejmě hlubší vrásky na čele, než čekali. Vůbec ale není na místě poučovat, kárat, mentorovat ani litovat. Pouze si vzít z případu poučení.
V Čechách, na rozdíl od některých jiných států, nejsme na volně žijící psy zvyklí. Taková představa je pro nás tudíž velmi citlivá. Pes má přece mít svůj domov, milující páníčky, teplý pelíšek a pravidelně doplňovanou misku se žrádlem. To ti chudáci na ulici skutečně nemají.
To, co postrádají ze všeho nejvíc, je přísun potravy a v některých případech i veterinární péče. To ostatní jmenované ani neznají. Potravu se naučili obstarávat, protože je to jednou z podmínek jejich přežití. A instinkty, ty těmto polodivokým psům fungují mnohem lépe než psům domácím.
Řeč není o odložených pejscích, kterých se jejich zrůdní majitelé zbavili a někde v lese nebo na ulici je vypustili, ale o psech zvyklých žít volným a divokým způsobem života odjakživa. Je nám jich moc líto a cítíme potřebu jim pomáhat. Ovšem psi zvyklí žít svobodně nemají příliš společného se psy takzvaně domácími, ať už si prošli jakýmkoli utrpením, a to je důležité si uvědomit.
Skuteční pouliční psi jsou na lidskou společnost do jisté míry zvyklí, protože žijí převážně v ulicích a městských čtvrtích a na lidech jsou závislí kvůli potravě, kterou se naučili si obstarat. Také bývají velmi roztomilí. To ale neznamená, že mají stejné vlastnosti jako psi domácí a jejich ochočení je snadné. Pořád jsou to divoce žijící zvířata.
Internet je plný srdceryvných příběhů lidí odkudsi z Asie, jihu Evropy, Spojených Států, a jiných koutů světa, které si někde na dovolené vyhlédl pes a následoval je. Nebo ho našli zuboženého ve škarpě a rozhodli se mu pomoct. Tyto publikované příběhy vždy končí dobře, ale je potřeba si připustit, že ne všechny jsou pravdivé či nepřibarvené. Takhle se na to kouká moc dobře, že?
Realita je ale většinou o dost horší a garance neexistuje. Úspěšnost a spokojenost žádné adopce nelze zaručit, ale riziko v případě pouličních psů výrazně stoupá. Prakticky nikdo o nich neví vůbec nic, snad kromě toho, kdo ho odchytil. A i to jsou pouze střípky ze života psa.
Zaměstnanci útulků a různí záchranáři, před kterými hluboce smekám, měli možnost psa už trochu poznat a tuší, co potřebuje. Podle toho se většinou hledá nová rodina. Ovšem vhodných majitelů pro pouličního psa mnoho není, zejména v našich podmínkách, kde prakticky neexistuje žádná zkušenost.
Domestikovaní psi se vyvíjeli tak, aby po mnoho generací s námi žili v našich domovech, takže přirozené psí chování bylo vývojem oslabeno. Například většina domácích psů neschovává jídlo ani si nevyhrabává úkryty, protože to po generace nepotřebovali.
Pro pouličního psa je normální bránit si vlastní zdroje, chránit svá území a najít potravu po mnoha hodinách strávených hledáním. Tito psi bývají v daleko větší míře dravci než domácí plemena a tyto jejich instinkty je velmi obtížné, ne-li nemožné výcvikem změnit.
Většina vzorců chování domácích psů je synchronizována s lidskou rutinou. Například spaní v noci a vstávání společně s námi. Pouliční psi jsou zvyklí být aktivnější za soumraku a za svítání – přesně v době, kdy my odpočíváme. Navíc mohou svobodně dělat co a kdy chtějí, a také kde a jak to chtějí dělat. Domácí psi jsou většinou vychováváni k dodržování lidských pravidel a hranic.
Představme si, že byl takový pes přivezen odkudsi ze zahraničí, protože pravděpodobnost nalezeného psa, který žil celý dosavadní život v českých ulicích či lesích, je mizivá. Psi mají samozřejmě tu výhodu, že pro ně žádné hranice ani jazykové bariéry neexistují. Ale neznají je ani jejich instinkty a navyklý způsob života.
Největším problémem je naše očekávání, že se pouliční psi naučí žít podle stejných pravidel jako naši domestikovaní psi. Přestože jsou tito psi víceméně divocí, stále od nich očekáváme, že budou společenští. Chceme jim nabídnout veškerou naši lásku a mazlení, i když se takový pes v blízkosti člověka nemusí cítit bezpečně. Tyto naše ideály vyvíjejí obrovský tlak na psa celý život zvyklého na osobní svobodu.
A ona rumunská fenka útěkářka? Pokud byla zvyklá žít v ulicích nebo přírodě, není ani trochu překvapující, že hledá svobodu a udělá pro ni cokoli. Život v kotci pro ni neznamená záchranu života ani pohodlí, ale zcela pochopitelnou paniku. Nemůže být svým dobrodincům vděčná, protože kromě přísunu potravy nemá za co. Jediné, co jí kromě potravy zřejmě nyní chybí, je společnost. Ale ne ta lidská, nýbrž ostatních svobodomyslných psů.
Nejsem sice odpůrce zahraničních adopcí, ale za určitých přísných podmínek. A jednou z nich je alespoň základní povědomí o psovi, kterému jsme se rozhodli pomoct. Což je v případě těchto adopcí na dálku velmi složité. Nepřipravenost je cestou do pekel.
Aby adopce měla větší šance na úspěch, a to i v případě nejenom polodivokých, ale i odložených psů, musí to mezi novou rodinou a psem takzvaně „kliknout“. Proto bych varovala před osvojením si psa, kterého jsme viděli pouze na fotkách a někdo ho odkudsi přivezl, což je bohužel zejména v případě zahraničních adopcí velmi častá situace.
Závěrem je důležité připomenout, že adopce psa v nouzi je bohulibým počinem a zaslouží obdiv. Ale má i svá pravidla a úskalí, která není radno podceňovat. V případě psů dovezených ze zahraničí je opatrnost obzvlášť na místě a rozhodně není pro začátečníky.
Samozřejmě, že i adopce psa s neznámým či divokým původem může být nakonec oboustranně spokojená, ale není nic pro romantické duše bez zkušeností.
I v tomto případě totiž platí, že míra zklamání je úměrná míře očekávání.
