Článek
Nejsem žádný certifikovaný psí znalec, trenér, psycholog a kromě toho, že jsem jako každý druhý z nás od dětství nějakou tu chlupatou příšerku vlastnila a občas sousedům pohlídala jejich miláčka, jsem vlastně o psech nevěděla vůbec nic.
Ušetřím vás podrobného náhledu do svých myšlenkových analýz a superoptimistických prognóz, ale zkrátka to tak mám. Když se mě nějaký výborný nápad drží jako klíště, od jeho realizace nejsem daleko. Staň se, co se má stát. A tak se stalo, že jsem se jednoho dne uprostřed pandemie covidu, protože to tak časově vyšlo, stěhovala s celým svým majetkem a penězi za prodaný barák do Barcelony a vložila všechno na jednu kartu. Syn Ondra, který se stal obětí mé touhy žít poblíž něho, opustil dobře placenou práci právníka v mezinárodní kanceláři a pustil se se mnou do boje. Alespoň na čas, než se rozjedeme a já se v cizí zemi rozkoukám.
Jednoho dne jsme konečně otevřeli. V dobré čtvrti poblíž parku s dlážděnými cestami lemovanými palmami, kde to přes den žije psím štěkáním a dětským křikem a se dvěma pipicany. Že nevíte, co je pipican? Já to taky nevěděla. V Barceloně je jich víc než stovka. Některé jsou malé jen tak na proběhnutí, ale také velké se stromy, obřím pískovištěm, prolézačkami, a hlavně bezpečně uzavřené s dvojitým vstupem, aby nikdo neutekl. Pipicany jsou veřejná místa pro socializaci a zabavení psů a koneckonců i jejich páníčků. Není to nic jiného než dětské hřiště, kde psíci volně pobíhají, hrají si, honí se či jen tak leží a pozorují šrumec kolem. Chodila jsem se do pipicanů sebevzdělávat už před otevřením školky a mnohé zde pochopila.
První týden jsme zahájili procesem evaluací, kterou musí projít každý budoucí klient. Založí se účet, zkopírují se údaje z veterinární karty, naskenuje chip a pejsek se vyfotí. Pak se na pouhých 20 minut seznámí s prostorem a jeho člověčími i čtyřnohými obyvateli, dostane pamlsek a jde domů. Tak jsme to měli nastavené od začátku a na tom se za dva a půl roku nic nezměnilo. Techniky jsme ovšem mezitím vypilovali a přidali další krok v podobě prvního dvouhodinového pobytu. Ale teď zpátky k prvnímu týdnu.
Lidé chodili asi hlavně ze zvědavosti a také proto, že evaluace je zdarma. A my se s Ondrou a Rebekou, první zaměstnankyní, která s námi vydržela celý rok, tvářili jako velcí znalci psů. Já se tedy jenom tvářila, protože moje španělština byla tou dobou omezená na „to je krásný pejsek“. Jazykově vybaveni jsme ale byli dobře, to zas ano. Já mluvila anglicky s těmi, kteří toho byli schopni, Ondra španělsky i anglicky a Rebeka ještě k tomu katalánsky. Přesvědčiví jsme ale asi byli dostatečně, protože někteří ze stálých klientů pocházejí právě z této doby naivních začátků.
Na první fenku jménem Pata budu vždy vzpomínat s láskou. Dělníci se trochu opozdili proti plánu a ještě první týden cosi dodělávali v ložnici a koupelně. Herna s ložnicí je oddělená poměrně vysokými vrátky, která se jednoduše otevírají na malou petlici, aby se daly oba prostory propojit či oddělit. Byli jsme na tento architektonický prvek poměrně pyšní. Dělníci byli v bezpečí za vrátky a Patu jako prvního klienta jsme vpustili do herny, kde se pohyboval můj dobrman Oliver a Ondrův katalánský pastevecký Toby jakožto odborná komise.
Pata není žádné známé rasy, takže ji musím popsat. Středně velký až velký černohnědý pes s dlouhým hubeným mrštným tělem a dlouhýma ušima, které za běhu plácají do všech stran. Pata byla, stejně jako velké množství našich současných klientů, adoptovaná, takže nikdo neví, proč je na jedno oko slepá. A my tenkrát nevěděli, že když se něco mihne mimo její zorný úhel, hned po tom preventivně skočí. A mihnul se dělník. Sice za vrátky, ale ta se ukázala pro Patu jako nepatrná překážka. Přeskočila ladným skokem do ložnice a dělníka, který se běžel schovat do koupelny, pronásledovala až tam a štěkala přitom jako z rodu Baskervillů. Musela si pro ni přijít z recepce majitelka a dělníka vysvobodit. Tak to byla naše první evaluace. Mysleli jsme, že už ji nikdy neuvidíme, že není možné, aby ji panička ještě někdy přivedla. Ale světe, div se, Pata chodila na začátku poměrně často a my se naučili s její nedostatečností a výraznými pohybovými schopnostmi zacházet. Jsem šťastná, že nás stále občas přijde navštívit. Pata je prostě mým číslem jedna fakticky i obrazně řečeno.
Pata
Přestože jsme k majitelům upřímní, jednu věc jsem její paničce nikdy neřekla a neřeknu. Na úplném začátku jsme měli psů poskrovnu a já trávila jedno pozdní odpoledne sama s Patou a mým Oliverem. Vzala jsem psy na dlouhou procházku a zastavila se s nimi v kavárně na náměstí dát si něco na zub. Usadila jsem se u stolečku na rohu, psi se rozvalili každý z jedné strany, já nasadila sluneční brýle a se skleničkou červeného se rochnila v samochvále, jak jsem ten svůj život krásně vymyslela. Byl to mžik. Pata vystřelila a s tím svým vražedně chroptivým hlasem se za letu pověsila na rukáv mladíka, který procházel s kamarádem kolem nás. Bohužel šel zrovna z té špatné strany. Bylo to hrozné. Lidi ječeli, z kavárny vyběhl manažer i všichni číšníci, zatímco já stahovala z kluka Patu. Naštěstí to bylo v zimě a jeho péřovka byla dostatečně tlustá, takže se mu nic nestalo. Poté, co jsem se asi stokrát omluvila a statečně ignorovala zdvihlá obočí a káravé pohledy okolí, zaplatila jsem, odvlekla psy zpátky do školky a několik týdnů se kavárně vyhýbala obloukem.
Ani tyto příhody prvního měsíce nedokázaly zviklat mé přesvědčení, že jsem dobře udělala. Jenom jsem se holt musela ještě hodně naučit. Láska k psům zkrátka není dostatečná kvalifikace.
Tak to byl úvodník proč a kdy a příště už více o slibované komunikaci a další příběhy z psí školky.
