Článek
Když jsem byla malá holka, ohňostroje jsem milovala, a co si budeme povídat, fascinace z barevných obrazců na noční obloze mě ani teď neopouští, zatímco o svištících a práskajících petardách totéž říct nemohu. Tenkrát ale bylo všechno jinak. Ohňostrojů bylo poskrovnu, petard jakbysmet a povědomí o zvířecí duši nízké, ne-li nulové.
Vlastně bylo všechno jinak. Být vegetariánem rovnalo se být podivínem, odpadky se házely pěkně společně do popelnice před domem a slovo ekologie existovalo jenom ve slovníku vzdělanců. Psi byli uvázáni u boudy, aniž by to kohokoli pobouřilo, a kočičkám se jako největší pochoutka servírovalo mlíčko. Netušili jsme, že většina koček trpí intolerancí laktózy. Ano, pocházím z minulého století, ale jdu s dobou. Vegetarián sice nejsem, ale odpadky třídím a co hlavně, už vím, že zvířata mají duši. Také strachy, panické ataky a pocity zoufalství.
Nebojte, nechci agitovat, jenom prosím o zamyšlení.
Že se psi bojí petard a ohňostrojů, je věc všeobecně známa, a přesto se v povědomí množství lidí toho zas tak moc neděje. Možná si ten, kdo má doma pejska řekne: „Tak co, on tu chvilku nějak vydrží.“ A odejde s náloží z domu taky si prásknout a psa nechá doma, protože má dost rozumu, aby ho nevystavoval stresu na ulici. Pro tyhle oslavence mám jedno překvapení.
Pravdou je, že ne všichni psi se bojí ohňostrojů a petard. Ale ty ponechme stranou, větší pravděpodobnost je, že ano. Věděli jste, že pes je vystaven při náhlém výbuchu záchvatu úzkosti vysoké intenzity a myslí si, že zemře? Třas, schovaný ocas mezi nohy, zívání, které v žádném případě neznamená ospalost, a úděs ve tváři. Většina z nás si vystrašeného psa umí představit. To, co nevidíme, je ale mnohem horší. Nevolnost, panika a tachykardie, která může vést až k zástavě srdce. Nemluvím o nebezpečích zranění či smrti při útěku.
Mám návrh. Co to udělat obráceně a při každém odprásknutí petardy si dát facku za jedno zvíře, které jsme k smrti vyděsili? Obvykle takhle bojovná nebývám, ale povím vám, že jsem se loni v létě málem neudržela.
Mí pravidelní čtenáři vědí, že žiji v Barceloně. Tady konec roku není zdaleka tak bouřlivý, pokud jde o ohňostroje a petardy, jako oslavy svatého Jana, které jsou jenom o tom. Bouchá to všude. V ulicích, na plážích, kde si vzpomenete. Nelze se tomu vyhnout.
Loni v létě, když ještě žil Oliver, můj dobrman, který se jinak nebál vůbec ničeho, jsem právě ten den už brzy odpoledne vyšla do ulice na poslední venčení. V parku za domem pobíhalo tak pětileté děcko v doprovodu latinskoamerické chůvy a v ruce mělo práskačky. Takové ty, co se hodí na zem a oni prásknou. Žádná velká petarda, ale zvuk je to dost nepříjemný. Obcházela jsem je velkým obloukem a držela Olivera tentokrát na vodítku. Chůva nás uviděla, zavolala si chlapečka k sobě a něco mu říkala. Skvělé, tahle výchova je fajn, pomyslela jsem si. Klukovi určitě vysvětlila, že má počkat, až se psem projdeme. V tu chvíli děcko přiběhlo k nám, hodilo Oliverovi práskačku přímo pod nohy a s chechotem zase odběhlo k chůvě. Oliver měl slabé srdce a málem na místě zkolaboval. Třásl se, naříkal, skrčil se do klubíčka a zoufale očima hledal, kam by utekl. Věříte mi, že jsem chtěla tu chůvu zfackovat? Ječela jsem na ni španělsky jak pominutá, a přestože jazykem zase tak úplně dobře nevládnu, řvala jsem na ni naprosto plynule. Seběhli se lidi z okolí a drama to bylo opravdu velké. Klukovi jsem vysvětlila, co se stalo a proč pejsek málem umřel. Nebyla to jeho chyba a bude si tu lekci nadosmrti pamatovat.
Chodíme si k veterináři pro uklidňující pilulky a televizí přehlušujeme zvuky zvenčí. Čteme články o tom, jak svého pejska co nejlépe ochránit. Univerzální rada kromě toho, vypadnout s ním někam do klidu, neexistuje. Možná to bude znít divně, ale psa doma nechlácholte. Chovejte se, jako by se nic nedělo. Dál se dívejte na televizi a povídejte si s přáteli. Nechte ho zalézt pod postel nebo do koupelny, což pro něj znamená do bezpečí. Když ho budete starostlivě hladit a uklidňovat, dáte mu najevo, že je čeho se bát. Když budete klidní vy, uklidní se také.
Píši ve svých článcích o psech, ale dnes alespoň okrajově zahrnu do své agitace veškerou faunu, která nemůže utéct ze svých příbytků do klidu šumavských lesů, aby se vyhnula novoročnímu šílenství. Oni o něm dopředu ani netuší. Řeknu vám, nechtěla bych pracovat v zoologické zahradě během novoročních oslav a upřímně obdivuji jejich chovatele a zaměstnance za pevné nervy a zodpovědnost. Stejně tak všech útulků, koňských, kravských, ovčích a bůhvíjakých zvířecích farem. Hromadné zoufalství, nebezpečí útěku a zranění je všudypřítomné. A to jsem nezmínila ptáky a zvířata ve volné přírodě. Jsou pro nás tak samozřejmí, že na ně zapomínáme. Až vypálíte petardu, zkuste se zamyslet, komu jste svou pošetilou radostí dost možná ublížili.
Přeji všem čtenářům veselé zakončení roku 2023 a věřím, že příští rok budeme zase o trošku moudřejší a soucitnější.
