Článek
Španělské psí parky jsou trochu jiné, než jak je známe z Čech, a kde jsou naštěstí také na vzestupu. Nejen v Barceloně, ale ve větších městech po celém Španělsku, se jmenují pipican. Pipi znamená čůrat a can je odvozeno od canine, neboli pes.
Jenom v Barceloně je takových pipicanů víc než stovka a jejich rozdíl proti parkům, jak je známe z Čech, spočívá v tom, že to vlastně nejsou parky. Jedná se spíš o velké ohrazené, většinou písčité prostory podobné dětským hřištím a jsou umístěné přímo v městských čtvrtích. Do nejbližšího pipicanu nikdy nejdete příliš daleko. Všechny tyto parky nebo hřiště, jak chcete, jsou městské a také městem udržované.
Nebudu zastírat, že jejich úroveň je kolísavá, zejména v závislosti na čtvrti, kde se nachází. Některé pipicany jsou spíš větší písčité a nudné ohrady na protažení pacek, ale existuje velké množství takových, které poskytují prostor pro kvalitně strávený čas psa i jeho páníčka.
Pipican, do kterého pravidelně chodíme, protože ho máme pět minut pěšky od domu, je z těch kvalitativně nejlepších. Rozléhá se na ploše 750 metrů čtverečních a rostou na něm stromy v horkém létě poskytující blahodárný stín. Do jeho zařízení patří tlačítková fontánka s vodou, kterou úředníci nevypnuli ani v těch nejhorších suchých časech, kdy byla Barcelona v hluboké krizi nedostatku vody. Samozřejmostí jsou odpadkové koše, speciální lopatičky k nabírání hovňousků z písku a dva bezpečnostní vstupy s dvojitou kovovou bránou.
Ten můj pipican je sociálním rájem nejen pro moji Belindu, ale i pro mě. Odpoledne zavřu počítač a zavelím: „Jdeme do pipicanu!“ Belinda, ať dělá zrovna cokoli, což znamená, že povětšinou chrupe v posteli a čeká, až si dořeším člověčí záležitosti, vyskočí, jako bych před ní mávala kusem šunky, a peláší ke dveřím.
I psi mají své kámoše a ty, se kterými se zrovna nemusí. Sousedé ze čtvrti přichází a odchází a osazenstvo se každou chvilku mění. Někdo víceméně jenom projde, jiní zůstávají víc než hodinu.
Pipican může být v jednu chvíli prázdný, v druhé v něm pobíhá dvacet psů a kolem plotu se tvoří promíchané hloučky juniorů i seniorů klábosících o psích záležitostech, posledních událostech a novinkách ze čtvrti. Přitom všichni po očku sledují počínání čtyřnohých společníků. Všichni všech. Můj pes, tvůj pes, to je jedno. Jako by to byla kolektivní zodpovědnost.
Když se potřebuji něco dozvědět, zeptám se v pipicanu. Kde se co semlelo, jak se slaví místní svátky, kam je nejlepší zajet o víkendu, kde se otevřela nová kavárna, kde je nejlepší pilates, čemu se vyhnout nebo třeba co si lidi myslí o tom či onom. Sociální i věkový mix by šel těžko lépe namíchat a vždycky se najde někdo, kdo ví nebo poradí.
Ačkoli je jádro uživatelů pipicanů stabilní a dlouhodobé, někteří páníčci zajdou jenom občas, jiní chodí každodenně či dokonce dvakrát, občas přijde někdo úplně nový. V tom okamžiku všichni zpozorní.
Psí štamgasti se znají. Dynamika kolektivu je určována momentální účastí a plynule se mění s odchozími a příchozími. Nový pes je ale vždycky neznámou jak pro chlupáče, tak jejich doprovod. Postupně se k němu seběhnou všichni čtyřnozí návštěvníci a zjišťují, co je vlastně zač. Chudák se krčí s ocasem mezi nohama u plotu a trpělivě čeká, až si ho všichni očuchají zepředu, zezadu a zespodu. Když se takhle pěkně představí, ostřílení psi si odběhnou po svých a ten nový se začne postupně zapojovat do kolektivu. Prakticky vždy je to stejné.
Je několik pravidel, na které zkušení uživatelé pipicanu nováčka raději upozorní. Jedná se o bezpečnostní zásady platné pro jakýkoli psí park po celém světě a je dobré je předem znát.
Za prvé, a to si prosím pěkně zapamatujte, NIKDY nedržte svého psa na vodítku. Nejenom kvůli tomu, že psí park nebo hřiště je od toho, aby se chlupáči proběhli, pohráli a mohli si užít svobodnou chvíli, ale hlavně z bezpečnostních důvodů.
Pes na vodítku je totiž ve velké nevýhodě proti volně pobíhající smečce a bude se chovat úplně jinak, než když má volnost. Upíráte mu tím možnost utéct, schovat se a sám o sebe se postarat. Takže bude velmi pravděpodobně nervózní a k ostatním psům minimálně nevrlý, což může vyvolat nechtěnou reakci. Nechte to na něm. Jestli máte psa socializovaného a nevytáhli jste ho po pěti letech poprvé do světa, pak věřte, že oni si to mezi sebou vysvětlí.
Za druhé. Žádné házení míčků bez povolení všech lidských návštěvníků. V kolektivu může být byť jenom jeden pes, který trpí obsesí a malér je na světě. Kvůli míčkům nebo jiným hračkám se totiž psi poškorpí úplně nejčastěji.
Za třetí a za čtvrté. Žádné hárající feny nebo agresivní psi. Ale to snad není zapotřebí dodávat.
Opatrně s pamlsky. Jakmile vytáhnete pytlík, seběhne se kolem vás smečka a ne každý pes si od vás smí něco vzít. Zkrátka a dobře, cizí psi se nikdy bez souhlasu páníčka nekrmí. Jak to ale udělat, když před vámi sedí a koulí psí oči a ti ostatní něco dostanou? Lepší je pamlsky vůbec nevytahovat.
Psí parky jsou nejlepším způsobem socializace, takže psí mimina jsou vítána. Dospělý pes štěněti neublíží, ba naopak. Přirozeně ho naučí správné psí komunikaci.
Samozřejmě, že se občas situace mezi hráči trochu přiostří. Většinou si to psiska vyříkají sami mezi sebou a dost možná se v kolektivu zrovna nachází nějaký „policajt,“ neboli pes, který udělá pořádek. Vlítne mezi dva škorpily a uklidní je sám. Možná jste si už všimli, že se psi seběhnou tam, kde se něco děje a snaží se situaci vyřešit po svém. Samozřejmě, že pokud je potřeba, zasahují páníčci. Klidně i majitel jiného psa. Kdokoli je zrovna po ruce. Taková jsou nepsaná pravidla pipicanu.
I psi na sebe mohou mít osobní averzi, a jenom oni vědí proč, přestože jsou typicky nekonfliktní. I my odcházíme, když dorazí Rex, mladý německý ovčák. Belinda začne vyvádět jako hysterka a tím okamžikem náš pobyt končí. Pina s Fuchsií to mají ještě horší. Ty si vyjedou po krku okamžitě a nikdo netuší, co proti sobě mají a jak jejich nenávist vznikla. Ani jedna z nich nemá žádné agresivní tendence vůči žádnému jinému psovi. Jejich paničky se proto v parku střídají.
Lidi si taky občas hlídají psy navzájem. Včera si majitelka Luckyho potřebovala dojít do krámu než zavřou, jenže on se zrovna dobře bavil a nějak se mu nechtělo odejít. Tak jsme ho kolektivně pohlídali, než si paní nakoupila. Ani dlouhodobější vzájemné hlídání mezi sousedy není vzácností.
Jména majitelů znám jenom některá, ale psů všech. Takže je to ta paní od Nuse a ten pán od Troye. A já jsem prostě paní Belindová.
V psím obchodě jsem potkala pána, kterého vídám s border kolií téměř každý den a vždycky probereme otázky nesmrtelnosti brouka. Na pipican bylo ještě brzy, protože před šestou odpoledne tam skoro nikdo není. Slovo dalo slovo a zašli jsme i se psy do baru za roh na skleničku.
Po příjemně strávené půl hodince jsme si připustili, že se vlastně neznáme jmény. Poprvé jsme se představili a já už vím, že pán od Pipy se jmenuje Ramón. Než jsme se stihli zvednout a vydat se společně do pipicanu, přisedl si k nám na pokec Javier s Kenzem a Tereza s Tobym.
Zkrátka a dobře, kdo chodí do pipicanu, je součástí komunitního života. Dokonce i ve velkém městě, kde je jinak anonymita přirozená. Místa vyhrazená pro volné pobíhání psů tak plní dvojí sociální účel.
Nestálo by za to i u nás apelovat na městské části a zřídit vyhrazená hřiště pro chlupáče? Třeba v Praze uprostřed Vinohrad, Podolí nebo Stodůlek? Jestli taková účelová místa existují, je to jedině dobře, jen já o nich nevím.
O víkendu chci uvařit italské jídlo. Takže běžím do pipicanu, protože tam teď po ránu bude paní od Tiny, postarší Italka, která má vždycky nějaké tipy v rukávu.
Přeji všem pejskařům příjemné venčení!
