Článek
Pouštět se do tématu výchovy dětí je jako šlápnout na nástražnou minu. Každý o ní máme své vlastní představy a vidíme, jak to ti druzí dělají blbě.
Sama si velmi dobře pamatuji, jak mě každý poučoval, když bylo mé dítko malé, a taky mě to pěkně štvalo. Takže nic takového dělat nehodlám.
Jedno ale platí pro nás rodiče univerzálně. Všichni se o své potomky bojíme. Od malička jim vysvětlujeme, že se nesmí vybavovat s nikým cizím, natož si od něj něco brát a nedej bože s ním odcházet.
Různá nebezpečí na děti nečíhají jenom od lidí, ale i od zvířat. A proto vůbec není na škodu naučit je obezřetnosti a vysvětlit jim, jak se správně chovat, aby zbytečně nelezly do jámy lvové. Pochopitelně ne doslova, protože chci mluvit o psech.
Řekněme, že v Čechách žije v průměru jeden pes na čtyři obyvatele. To je hodně a znamená to, že se jim děti nevyhnou. A to ani nechtějí, protože děti odjakživa pejsky milují. A tak to má být.
Mnoho dětí má zkušenosti se psem v rodině či příbuzenstvu a tudíž tuší, jak se k němu správně chovat. Jenomže to může být poněkud ošidná záležitost, pokud není připraveno na fakt, že ne každý pejsek je stejně přítulný.
Každý den se s tím setkávám. Ať jde dítě samo, či překvapivě v doprovodu rodičů, přiběhne k psovi a začne mu mávat ručičkama před čumáčkem a hladit ho po hlavě. Trpělivě jim vysvětluji, že je lepší, když se příště napřed zeptá, že ne každému pejskovi je to příjemné.
Občas se na mě rodiče trochu mračí, kdo že mi dává právo jejich dítě poučovat. Tak to trpělivě vysvětlím i jim.
Pokud by se vám teď chtělo říct, že za psa má zodpovědnost majitel, ráda bych vám připomněla, že v tomto případě je to pravda krátkozraká.
Ale proč o tom celém píši? Rozhodně ne kvůli tomu, abych někoho kárala či poučovala. Ale proto, že v zájmu bezpečnosti dětí a většímu rodičovskému klidu je lepší, aby děti věděly, jak se k psům chovat, jak je respektovat a co dělat, když se ocitnou samy tváří v tvář neznámému psovi. Ať chcete či ne, taková situace může nastat, a ne vždy jsou rodiče po ruce, aby své dítko ochránili.
Věděli jste, že v některých zemích je toto téma zařazeno do učebních osnov již v předškolních zařízeních a existují i speciální kurzy pro rodiče s dětmi?
Výukový program se jmenuje Be a Tree, neboli „Staň se stromem.“ Zábavnou a srozumitelnou formou učí děti psům porozumět a chovat se tak, aby se eliminovalo nebezpečí zranění.
Vysvětluje jim například, že pejskové honí to, co se hýbe. Míček, veverku nebo jiného pejska. Strom je nudný, protože s ním není žádná legrace.
Takže když k tobě běží cizí pejsek, hlavně před ním neutíkej, jinak tě bude honit. Starší poučky děti nabádaly, aby takzvaně „zmrzly.“ Jenže zmrznout je představa poměrně děsivá, zatímco stát se stromem, je hra, která je navíc účinná.
Stát se stromem znamená zastavit se a založit před sebou větve, neboli ruce. Děti mají tendenci rukama máchat a pohybovat, případně je zvedat nad hlavu, což v situaci, kdy se k nim řítí pes, není bezpečné. Takže svěsit ručičky a před bříškem si je chytit. Sklonit hlavičku a dívat se na špičky bot, jak se z nich stávají kořeny, které vrůstají do země. Milé, že?
Děti se učí tento reflex pochopitelně na psech, které dobře znají nebo jsou k tomu účelu dobře vycvičení.
Jakkoli má program za hlavní cíl prevenci pokousání od psa, učí děti také respektu a porozumění. Vysvětluje jim například, že pejsek si je potřebuje očichat, aby se s nimi seznámil, a hlavně co nikdy nedělat:
Nikdy nehlaď cizího psa, dokud se nezeptáš jeho maminky nebo tatínka, jestli smíš.
Nikdy nemačkej psa příliš silně, neválej se po něm a netahej ho za uši a za ocas. Nic po něm neházej a neplácej ho hračkou.
Nikdy neruš psa, když spí, žere nebo se stará o štěňátka.
K cizímu psovi neběhej, nemáchej rukama a neječ na něj. Pejsek by se mohl polekat.
actions-8175547_1280
Když jsem já byla malá, psů jsem se moc bála.
Stalo se to na zámku Kratochvíle a vůbec nevím, odkud se ten německý ovčák vzal. Byla jsem jen o něco málo vyšší než on a v mých očích vypadal jako sedmihlavý drak. Zběsile jsem ječela a pelášila cestičkou pryč od rodičů. Pes mě pochopitelně začal honit a já v slzách a panice běžela, seč mi nožičky stačily. Jediné, co si kromě štěkotu vybavuji, jak na mě tatínek křičel: „Stůj!“ Přebrala jsem si to v hlavičce tak, že mě tatínek asi nemá rád, když chce, aby mě ta příšera sežrala. Zážitek to byl tak silný, že si dodnes pamatuji, jaké šatičky jsem tenkrát měla na sobě.
Nevím, kdo toho psa odvolal nebo zastavil, ale ke mně doběhnout nestihl. Ještě dlouho jsem měla příšerné noční můry a přepadala mě panika pokaždé, když se někde objevil pes jakékoli velikosti. A co udělali moji rodiče?
Pořídili mi psa. Možná to byla výchova pro pětiletou holčičku trochu drsná, ale zafungovala. Dnes je ze mě nejen velký milovník psů, ale věnovala jsem jim i kariéru.
Nebojte, v žádném případě vás nenabádám k poučení horkou plotnou, ani vám necpu psa do domácnosti, ale naopak. Škola hrou je mnohem lepší.
Nechám na vás, jestli zařadíte do svého rodičovského preventivního programu vedle varování před cizími lidmi a bezpečnému přecházení přes silnici také pejsky. Mohu vás ale ubezpečit, že na rozdíl od všech ostatních pouček, je tohle aspoň bude bavit.
A kdyby už nic jiného, naučit děti lásce a respektu ke zvířátkům a přírodě se také počítá.
