Článek
Vidíme to každý den a někdy je to obrázek smutný. Možná se vám už také kolikrát chtělo majitele psíka okřiknout nebo poučit, ale nakonec to neuděláte, protože byste asi stejně nepochodili. Pejska je vám ale líto.
Páníček nebo panička jsou nervózní. Buď mají naspěch, chybí jim trpělivost a empatie nebo prostě jen nedostatek informací. Škubou za vodítko pokaždé, když se pejsek někde zastaví, aby si očichal stromek, roh domu občůraný nějakým kolegou nebo dlouze zkoumá travičku, zatímco jeho pán má v hlavě jiné plány. Potřebuje v daném čase obejít stanovenou trasu.
„Tak nezdržuj a dělej! Takhle nikam nedojdeme.“ Nebo jiné typické: „Fuj, nečuchej k tomu, to je hnus.“ Vodítko škubne, psík podle velikosti za pánem zavlaje nebo drhne packami po chodníku, jak se brání. Tak rád by to své čtení dokončil.
Vás, kteří to takhle děláte, asi nepotěším. Jestli vám vadí, že se pes někde „zasekne“ a bráníte mu prostudovat si okolí, koledujete si o nešťastného a úzkostného psa. Nehledě na fakt, že vaše vlastní nervozita se na něm také podepíše.
Moje babička říkávala, že si pejsci potřebují přečíst denní tisk, dnes se moderně čichání přirovnává k sociálním sítím. Ale v zásadě je to jedno. Pro psa jsou pachy minimálně stejně důležité jako naše zdroje informací všeho druhu. Od těch společensko-politicky zásadních, přes drby, kde se co šustne až po bezpečnostní fakta a rizika.
Ať tak či onak, pes potřebuje vědět, co se v jeho okolí děje a bez čichání toho moc nezjistí. Psi na rozdíl od lidí nespoléhají na to, co vidí, ale co cítí. Jejich čich je řádově mnohonásobně citlivější než ten náš a informací, které jím dokáže zjistit, je úctyhodné množství.
Jak mocný je psí čich je možné si představit ani ne tak faktem, že je deseti až sto tisíckrát výkonnější než lidský, ale praktickým příměrem. Pes například dokáže rozpoznat lžičku cukru v množství vody rovnající se dvěma olympijským bazénům. Ohromující, že?
Jaké jsou příklady důležitých informací, které se s čumákem u země při procházce pes dozví? Třeba jací žijí v okolí psi, jestli přibyl někdo nový, a dokonce jestli je to pes nebo fena, která třeba zrovna hárá. Jestli je to pes nemocný, jak je velký, silný a dominantní nebo agresivní a také jestli je to štěně nebo starý pes. A dokonce co žere.
Možná jste si toho nevšimli, ale zajímavý úkaz se dá pozorovat v kolektivu, třeba v psím parku. Přijde nový pejsek a ostatní se k němu seběhnou, aby se s ním seznámili. To pro něj může být situace poněkud deprimující. Některý pes trpělivě stojí, než si se s ním ostatní seznámí zezadu i zepředu, jiný si učůrne a odběhne.
Proč? Protože se jich tak lehce alespoň na chvilku zbaví. Pejsci se totiž sesypou na jeho loužičku a v klidu si o něm zjistí, co potřebují. Ale o psím seznamování někdy jindy.
Rozdíl mezi naším a psím pojetím vycházky se psem spočívá v jeho v účelu. Zatímco nám běží v hlavě čas, protože máme vyhrazenou půl hodinku, během které si pejsek musí protáhnout kosti v přiměřeném tempu a vykonat potřebu, pro psa je cílem právě ta cesta a poznávání.
Pohyb je pro psa samozřejmě úměrně důležitý plemeni a věku, ale mentální stimulace v podobě poznávání světa v jeho režimu má stejnou důležitost. Venčení není vždy o kvantitě, ale hlavně o kvalitě. Ale pozor mluvíme o kvalitě z jeho úhlu pohledu, ne tak jak bychom ji mohli vnímat my.
Jestli trváte na tom, že pokaždé, když vyjdete z domu, musí pes jít těsně vedle vaší nohy a vaším tempem a nikdy mu nedovolíte rozhlédnout se po okolí, je to jako byste vzali milovníka umění do Louvru a zavázali mu oči.
Zařaďte do svého režimu i účelově poznávací procházky. Žádný extra čas to nezabere. Nemusíte nic přidávat, stačí ubrat. Taková poklidná dvacetiminutová ranní nebo večerní vycházka, při které třeba nedojdete dál než na druhý konec ulice, je pro psa důležitější než hodinový maratón kolem města, protože tak jste si to naplánovali.
Já chodím se psem tam, kam potřebuju já nebo jdeme jen tak na výzvědy. To znamená tam, kam chce jít on a v jeho tempu. Nebojte se, že si pokazíte renomé, když ho necháte jednou dělat si co chce sám. Pes ví, kdy je zapotřebí srovnat s vámi krok a kdy přišel jeho drahocenný čas.
Pozná to podle vaší chůze a vodítka. Na výzvědách mu klidně nechte prostor a v rámci bezpečnosti ho následujte, pokud ho nemůžete pustit. Ale když potřebujete dojít z bodu A do bodu B, prostě se vydejte ráznějším krokem, zkraťte vodítko, dívejte se po směru cesty a pes pochopí, že tohle je váš čas, ne jeho.
Dopřejte mu čas. Jestli se chce na jednom místě takzvaně zaseknout minutu nebo dvě, nechte ho ty důležité zprávy dočíst. Taky byste neradi vynechali poslední kapitolu nebo díl seriálu, abyste pak nevěděli, jak to celé dopadlo.
A nebojte se, že se pes neunavil jenom proto, že jste vlastně nikam nedošli. Kromě toho, že se domů vrátíte s mentálně stimulovaným psem, který si bude své poznatky srovnávat v hlavě ještě až budete v práci, čichání navíc zvyšuje dechovou frekvenci a tím pádem je i fyzicky vyčerpávající.
Život psa je výhradně podřízen svému pánovi, jeho životnímu stylu a tomu, co je mu dovoleno. Kdy a co bude žrát, kde bude spát a kdy, kam a na jak dlouho půjde ven. Pes, který je většinu času zavřený v bytě a párkrát denně se vyjde s páníčkem vyprázdnit, žádné zásadní stimuly v životě nemá a jeho úzkost stoupá.
Rychlá, i kdyby sebedelší procházka na krátkém vodítku po rušných ulicích jeho stresu neubere, naopak jej může ještě zvýšit a zejména pro bojácné psy taková rádoby vycházka není žádným řešením.
Naopak, když mu dopřejete čas, aby si v klidu okolí prozkoumal a seznámil se s ním ve svém vlastním režimu a budete to dělat pravidelně, uvidíte, jak se pejsek časem zklidní a bude spokojenější. Kvalita jeho života se takovou jednoduchou a nenáročnou úpravou režimu výrazně zlepší.
Až půjdete příště s pejskem na procházku, připomeňte si, proč to děláte. Jestli kvůli sobě nebo pro něj. A pokud si připustíte druhou variantu, pak mějte na paměti, že pro něj kvalita znamená něco jiného než vaše vlastní definice.
