Článek
Bez práce nejsou koláče. Jenže nejsou nejen koláče, ale ani peníze. A bez peněz se žít nedá. Dnes, ani v minulosti.
V poslední době jsou častým tématem na sociálních sítích všelijaké rady ohledně hledání zaměstnání a o tom, že je prospěšné práci občas změnit. Moudré rady vysmátých „odborníků“ se zářivým úsměvem od ucha k uchu, kteří blahosklonným tónem sdělují, jak je to jednoduché. Zvládne to i dítě. Když se vám někde nelíbí, tak prostě jděte jinam. Co už může být snazší?
V reálném životě, ne v tom virtuálním, to samozřejmě tak jednoduché není. O to se postaral zákoník práce. Různé druhy výpovědí, výpovědních lhůt a podobně odchod a hledání nového pracoviště komplikují.
Můj problém v nedávné době byla výpověď dohodou. Myšlenka dobrá, domluvím se se zaměstnavatelem, dohodneme si datum odchodu, podáme si ruce a popřejeme všechno dobré. Jenže všechno bylo jinak.
Tady se dostávám na počátek svého životního příběhu. Po ukončení osmileté povinné školní docházky jsem i já musela rozhodnout co dál a vybrat si své budoucí povolání. Tehdy se na zemědělské škole otevíral zajímavý obor „Rodinka“ a já si myslela, že to by bylo pro mě to pravé ořechové. Shodou okolností se na tuto školu hlásilo mnoho mých spolužáků a ti z nich, kteří ji uvedli na prvním místě v dotazníku byli přijati. Tedy kromě mě!
Tehdy byl můj život v rukou babičky, která rozhodovala a její slovo bylo zákonem. Společně tak zvaným školním poradce v oblasti vzdělávání, rozhodla babička, že budu švadlena. Její neprůstřelná logika byla postavena na vzdálenosti školy od našeho bydliště. Protože „kdybys chodila do té vzdálenější školy, musela bys tam být na internátě a kdoví co bys tam chytla“.
Občas si tu větu připomínám a zůstává pro mě dodnes záhadou. Tak holt budu švadlena, nedá se nic dělat, babička rozhodla. V duchu pokračovatele rodinných tradic. Švadlenou byla babička, máma, teta, sestřenice a teď i já. Nic horšího se stát už nemohlo. Alespoň jsem si to tehdy myslela.
Byly to pro mě nejhorší prázdniny. Všichni spolužáci mluvili jenom o tom, jak se připravují na internát, jak se těší na jiné město, co všechno si musí nakoupit a obstarat. Jenom já budu i nadále jezdit do vedlejšího městečka, kam jsem jezdila poslední čtyři roky a budu chodit do školy, která je pár metrů od té předchozí, základní.
Bylo po prázdninách a já jsem nastoupila do školy, která ze mě měla udělat švadlenu. S obrovskou nechutí a averzí ke všemu a všem. Pořád mě někdo organizoval život, rozhodoval za mě a jak se později ukázalo, švadlenou budu stejně jen chvíli.
Byli jsme silné ročníky, Husákovy děti, třicet holek ve třídě, kterých byly celkem tři. Dvě třídy měly zaměření na pánské, jedna na dámské krejčovství. Na mě samozřejmě vyšla dámská krejčová, což byl obor mnohem obtížnější než pánský krejčí.
Ve vedlejší třídě jsem potkala spolužačku Hanku, což mě udělalo radost. Alespoň jeden známý z dřívějších let. Navíc to byla na základce jedna z mých nejlepších kamarádek. Ale radost brzy vystřídal smutek. Na chodbě mě Hanka jasně řekla, že dál už se mnou kamarádit nehodlá. Na základce to bylo jen proto, že přátelství se mnou jí přinášelo u učitelů jisté výhody. Kvůli mému tělesnému hendikepu jsem měla povolené občasné úlevy a ona se „svezla“ se mnou.
Neuměla jsem se zařadit do kolektivu, byla jsem bázlivá a všechno jen ne společenská. Holky, co bydlely na internátě spolu chodily na oběd, jezdily společně v pátek domů, v neděli se zase vracely všechny pohromadě, chodily na zábavy, navštěvovaly se doma. Připadala jsem si tam jako vetřelec.
Nakonec ty hrozné tři roky skončily, dostala jsem výuční list, se kterým jsem se vydala, bez nějakého velkého nadšení, na úřad práce. Byla to doba „divoké privatizace“ a mně bylo jasné, že volné místo švadleny patří do oblasti sci-fi. Podniky se začaly zavírat nebo předělávat na něco úplně jiného, všechno bylo v pohybu a hledat místo pro čerstvě vyučenou švadlenu bez praxe, bylo jako hledat onu pověstnou jehlu v kupce sena. Úředník mě sice poslal na pár míst, ale bylo spíš proto, aby vykázal nějakou pracovní činnost. Požadavek několikaleté praxe jsem logicky v červenci nemohla splnit, když jsem se vyučila jen o měsíc dřív. Pracovní úřad se mnou zabýval asi půl roku, samozřejmě zcela zbytečně. Nakonec jedna úřednice usoudila, že nejlepším řešením bude žádost o invalidní důchod.
Co úředník rozhodne, přes to vlak nejede.
Po nějaké době přišlo pozvání k posudkové komisi a rozhodnutí o přiznání plného invalidního důchodu. Díky tomuto nemám dnes šanci dostat práci ani v chráněné dílně.
