Článek
Bylo to jednoho letního dne, kdy kamarádka přišla s myšlenkou udělat si výlet a jet do Plas, což je malebná víska na severu Plzeňského kraje. Nějak jsme věděly, že je tam klášter, nebo snad zámek, ale to bylo tak asi všechno.
Navíc bylo krásné slunečné odpoledne, takže jsme si na výlet nemohly vybrat lepší dobu. Cesta vedla krásnou krajinou, louky střídaly lesy a na polích začínalo žloutnout obilí. Romantickou vyjížďku poněkud necitlivě ukončily serpentiny před sjezdem do obce, které daly mým rukám pěkně zabrat. O posilovači volantu se mě v té době mohlo jen zdát.
Ale jak praví lidové rčení: Chceš-li boha rozesmát, řekni mu o svých plánech. Ten náš měl jako bod číslo jedna návštěvu zámku, kdysi dávno sídla rodiny Metternichovi.
+++++
Ano, toho Metternicha, který měl románek s paní kněžnou z Babičky od Boženy Němcové. Klemens Wenzel von Metternich, jak bylo celé jeho jméno, koupil v dražbě nejen klášterní budovu, ale celé panství s 55 vesnicemi.
Po napoleonských válkách ve státní pokladně chyběly peníze. Ostatně, kdy nechyběly. A protože klášter už dávno nesloužil svému původnímu účelu, zakoupil ho tehdejší kancléř nejmocnější muž Rakouska-Uherska.
Zřejmě mu po zakoupení obrovského panství ještě nějaké drobné zbyly, protože se rozhodl z barokního hřbitovního kostela sv. Václava udělat rodinnou hrobku. Z krypty nechal odstranit pozůstatky mnichů a nahradil je převezenými ostatky členů své rodiny. Nakonec v ní skončil i on sám.
+++++
Komplikace s plněním našeho cestovního plánu začaly hned při hledání vstupu do areálu. Pro člověka upoutaného na mechanický vozík to bylo dost komplikované. Popojížděla jsem za kamarádkou, která postupně obcházela všechny dveře s nadějí, že tudy to už konečně půjde. Po dvaceti minutách neúspěšného obcházení objektu jsme začaly koketovat s myšlenkou, že to vzdáme. Nakonec se z jedněch dveří vynořila paní, která nám s úsměvem položila dotaz, zda chceme dovnitř, nebo se jen tak procházíme. V mém případě projíždíme.
Jasně, že chceme dovnitř, jenže na vozíčku to není tak jednoduché. Paní se omlouvala za komplikovaný přístup pro vozíčkáře, jako by za to sama mohla. Ale pokud nějaké ty schody zvládnu po svých, prohlídka prý bude stát za to.
+++++
Dnešní zrekonstruovaný klášter vypadá noblesně, ale nebylo tomu tak vždycky. Spíše naopak. Jeho minulost mě nutila k zamyšlení, jestli vůbec taková stavba měla smysl, protože historie si s ní krutě pohrála. Stejně jako s námi se všemi.
Klášter patřil řádu cisterciáků už od poloviny 12. století a postavili ho na místě starého knížecího dvorce. Prvních devět mnichů z Bavorska dostalo od krále Vladislava II. nejen dvorec Plasy, ale i dalších pět vesnic s poddanými. Zřejmě aby se jim lépe meditovalo a modlilo. Myslím těm mnichům, ne poddaným.
Časem vesnic, pozemků a lesů přibývalo, stejně jako církevních staveb, včetně baziliky Nanebevzetí Panny Marie a královské kaple. Ve 14. století už klášteru patřilo sedmnáct vesnic. A pak přišly v krátké době dvě smrtelné rány. V důsledku finančních problémů začal zábor klášterních statků šlechtou, a to málo co zůstalo vypálili husité.
V 16. století patřilo chudým mnichům jen pět vesnic. Poddaní byli robotními povinnostmi tak ždímáni, že vypověděli opatovi poslušnost vzpouru na tu dobu nevídanou. Aby toho nebylo málo, objevil se mor a povodně, takže v roce 1608 zbyli ve vybydleném klášteře pouze dva řeholníci.
Během stavovského povstání se místní opat zapletl do politiky, za což se mu vítězná stavovská strana odvděčila vypálením kláštera, okolních vesnic i samotných Plasů. Následovala další, tentokrát holandská soldateska, a tak v roce 1620 zůstal v celé vsi naživu pouze jeden člověk – ovčák.
Po roce 1660 v době baroka, došlo ke znovuvzkříšení, na které se podíleli takoví stavitelé jako Jan Blažej Santini nebo Kilián Ignác Diezenhofer. Místní opat se rozpřáhl, pokud jde o stavitelství, hodně do široka. Mimo jiné i proto, že měl k dispozici kromě nevolníků množství zajatců z potlačeného selského povstání, kteří na klášteře dřeli v pozici otroků.
Budování učinil konec císař Josef II., který 9. listopadu 1785 klášter zrušil a převedl do Náboženského fondu. A pak se objevil už zmíněný kancléř Metternich.
Zdroje:
