Článek
Můj příběh začal ještě v době komunistického režimu, kdy jsem chtěla být jednou na sportovní škole, a netušila jsem, že získám vzdělání, kterého nebudu litovat. A to na jazykové škole. Nevěděla jsem, že je to výběrová škola plná dětí lékařů, advokátů apod. V té době jsem nastoupila na školu do třetí třídy základní školy s tím, že jsem se téměř denně učila ruský jazyk, a to až do ukončení školní docházky. O dva roky později, v páté třídě, přibyla angličtina, kterou jsem si zamilovala, ale nechtělo se mi moc učit. Měla jsem to štěstí a v sedmé třídě jsem mohla zvládnout i němčinu, avšak ta byla pro mě spíše jako něco navíc. Říkáte si - moc obtížné, ale dokážu to. Já německy ne. Po ukončení základní školy jsem pokračovala ve studiu anglického jazyka a ruského, ale moc jsem nechápala význam toho, kde se „domluvím“. V prvním ročníku začala sametová revoluce, bylo mi 18, když jsem maturovala na Gymnáziu, a nyní po těch létech studií jsem ráda, že jsem v České republice získala základní vzdělání, co se týče výslovnosti, a nikomu nemusím vysvětlovat, že člověk se nejvíc naučí, když musí.
Mé „musí“ nastalo v roce 1997, když jsem zůstala na letišti v Paříži a cestovala jsem se dvěma dalšími lidmi. Prostě první slova anglicky, navíc s Francouzem, a rozuměla jsem. Pak následovala další setkání s lidmi a další zdolávání téhle řeči. Víte, já jsem v Česku mluvila anglicky jen s kantorem. Rozmluvila jsem se opravdu až za dlouho. Pak nastal zvrat a já se zalíbila člověku, který mě teprve začal učit. Ptal se mě odkud jsem, že mám jiný přízvuk. Byl z Ameriky a naučil mě tolik, že dodnes na něj myslím. V té době se mi při povídání začaly vybavovat školní sešity, učebnice s mými poznámkami, a já jsem začala tak rychle uvažovat anglicky, že by tomu nikdo nevěřil, že jsem se naučila vše tak rychle. Vzpomněla jsem si na jednoho profesora, který nám řekl, že se máme koukat a zaposlouchat se až do chvíle, kdy začnete anglicky i myslet. Vyčítala jsem si, že jsem nebyla ve škole svědomitější a neučila se. Opravdu jsem si ráda s lidmi povídala a chtěla jsem jim tolik říci. Když jsem odlétala domů, věděla jsem, že jsem místo, kde jsem žila, milovala. A mám Ameriku dodnes ráda. To co jsem se tam naučila, řekla jsem si, že anglicky nikdy zapomenout nechci. A nyní je to téměř pro mě jako rodná řeč, protože se od té doby učím. I když to přeháním, ale lidé ze školy by mi asi těžko uvěřili, že já se „domluvím“. Žiji díky angličtině hodně lépe než dříve. Nebojím se cestovat. V mládí jsem neměla cíl, jak naložit s mou jazykovou znalostí. Pomohla mi náhoda i to, že jsem mohla navštěvovat jazykovou školu. Kdo se rozhodujete, myslím, že opravdu bylo (a možná stále je) naše školství kvalitní, a že je správné poslechnout rodiče, učit se a znalosti nenechávat na to až dospějete a rozhodujete sami za sebe. Když jsem maturovala z angličtiny, myslela jsem, že ten doklad mi stačí. Kdysi prostě byla jiná doba a jiná je i nyní. Do you speak English? Já jsem nadšená, že já ano. A jestli vám mohu poradit, studujte a opravdu se vzdělávejte. Já jsem se naučila tvrdit, že jsme inteligentní národ. Tak proč nepochopit třeba: „Wow, I am proud I am in Czech Republic, are you“?
