Článek
Můj tatík vyrostl na vesnici, mládí strávil ve fabrice. Takže poválečné budovatelské nadšení jej neminulo. Nemohlo to dopadnout jinak, než že fabrice jsem se ani já nevyhnul. Ale protože náhoda přeje připraveným, využil jsem nabídky a s maturitním vysvědčením v kapse, vysokou školu jel studovat do zahraničí. V sedmdesátých letech minulého století, kde jinde než do Ruska, tehdejšího Sovětského svazu. Pro tatíka to byla příležitost, dopřát si malý výlet a pod záminkou návštěvy nadějného studenta = kontroly, jak si synek vede na studiích v daleké cizině, užít si bílé noci.
Do Leningradu přijel v červnu. Po třech dnech už byl hrdina. Doprovod odmítal a do víru velkoměsta vyrážel sám s odůvodněním, ať se raději připravuji na zkoušky. A jak je svět malý, v centru se setkal s Petrem, stážistou na Universitě, ekonomem jakési ostravské firmy (faktem je, že jsem tatíkovi Petrovo telefonní číslo sám dal). To osudové ráno mi tatík sdělil, ať se o jeho program nestarám, že má zábavu na celý den a možná (!) se i sejde s Petrem. Blížil se večer a tatík nikde. Začalo se smrákat. Tatíkova židle stále prázdná. Je dospělý, občanku, vlastně pas má, zaujal jsem alibistické stanovisko. Na druhé straně Leningrad není Ostrava, je to velkoměsto, do toho sem tam opilec, rozdovádění Finové, děvčata bez skrupulí, rusky tatík uměl tak akorát turistickou pantomimu. Po půlnoci jsem to vzdal. Metro jezdí jen do jedné, jsem si pomyslel, noční taxíky jsem mu zakázal, přesněji, důrazně nedoporučil. „Je u Petra,“ byl jedině přijatelný závěr dne.
Na druhý den jsem se z fakulty utrhl v poledne, a kdo mne na pokoji nevítá … můj tatínek. Poprvé se naše role obrátily a já tatíkovi vynadal, jak malému toulavému klukovi. Kupodivu to přijal s rohlíkem úsměvu od ucha k uchu, spokojený jak Budha, jakoby chtěl vyjádřit spokojenost nad tím, že synek měl starost o tatíka, už se nestará jen o sebe. A podle následného vyprávění o tom, jak strávil den, si užíval nejen to. Odpoledne s Petrem pochodili po městě. K večeru na kolej zašli, čaj popili, klobásku pojedli, při sklence vodky o životě pohovořili. Seděli při tom na balkóně s jedinečným výhledem na Něvu a čuměli na Ermitáž, zlacenou kopuli Issakijevského chrámu, věže Admirality i kostela sv. Petra a Pavla ve stejnojmenné pevnosti. Na to vše jim svítily ohně majáků na Vasiljevském ostrově. Historické a turistické ikony Leningradu měli před sebou jak na zlatém podnose a oni „vítali soumrak a rozbřesk“ dne za bílých nocí. Po tom, co mi Petr umožnil si z toho balkonu výše popsané panorama vyfotit, jsme se s tatíkem i Petrem usmířili. Jak jinak než na balkónku a každý se 100 gramy vodky ve sklenici.
